Přehlídka Max Mara Resort 2027 v Šanghaji ukázala modernistickou tvář značky

Novinářka Patricie Marx z týdeníku The New Yorker o Šanghaji jednou napsala: „Pokud se o New Yorku říká, že nikdy nespí, tak o Šanghaji můžeme říct, že ta si nikdy ani nesedne.“ A právě tohle město hostilo módní přehlídku kolekce Max Mara Resort 2027, na níž se oslavilo i sedmdesát pět let značky, a to samozřejmě ve velkém stylu. Přehlídka se propojila se zahájením tematické výstavy The Max v Long Museum, která mapuje vývoj značky, jež od samého počátku zamýšlela oblékat ženy v různých fázích jejich života. Publikum tak mělo při vstupu do muzejních sálů možnost poprvé si prohlédnout unikátní kousky z firemního archivu: oděvy, dokumenty, fotografie, plakáty a látky, které tematicky, nikoli chronologicky, mapují historii Max Mary a zároveň vytvořily působivou kulisu kolem přehlídkového mola.

Jen pár hodin před samotnou přehlídkou jsme se u šanghajského nábřeží Bund potkali s kreativním ředitelem značky Ianem Griffithsem. „Kolekce oslavující 75 let značky, stejně jako výstava The Max, musí dokonale odrážet samotnou podstatu brandu, který je pro mě v základu především městskou, dynamickou značkou,“ vysvětlil Griffiths hned na úvod. „Každá naše prázdninová kolekce je zaměřená na jeden z aspektů, který tvoří DNA Max Mary. Zatímco resortová kolekce z Benátek před dvěma lety ukazovala naši verzi příběhu o původu luxusu, loňská přehlídka v Casertě zdůrazňovala, jak moc nedílnou součástí vývoje fenoménu Made in Italy Max Mara byla. Pro resort kolekci, kterou představujeme tady v Šanghaji, se stalo výchozím bodem město a filozofická reflexe modernismu a modernity. V poslední době jsem četl texty německého filosofa Waltera Benjamina a ten vysvětluje, že modernita je fenomén, jenž dává lidem nástroj k usnadnění společenských vztahů ve velkých městských centrech. Ve svých úvahách jsem se pak chtěl zaměřit na to, jak má být módní kousek moderní, aniž by musel být nutně eurocentrický. Zakomponoval jsem proto čínské prvky, a to ne s cílem zavděčit se místnímu trhu, ale tak, aby je mohla nosit i žena v Miláně, Paříži, Janově nebo Londýně.“

Je tu také silné spojení Max Mary s Bauhausem, směrem, který v kolekcích za posledních deset let Griffiths citoval podle svých slov určitě třikrát či čtyřikrát. „Věřím, že záměrem zakladatele firmy Achille Maramottiho v padesátých letech bylo vybudovat jakousi módní odpověď na Bauhaus. Místo, kde by byla zásadní nejen kvalita materiálů, ale také myšlenky a design, a jež by zároveň bylo dostupné všem. Jeho představa dostupnosti spočívala v touze oblékat ani ne tak princezny (k čemuž sice později stejně došlo), jako spíš velkou část ženské populace. Tento koncept měla ve své struktuře vepsaný i budova, v níž jsme přes čtyřicet let sídlili,“ vysvětluje a ukazuje na moodboardu dobovou fotografii sídla v Reggio Emilia. „Koncepty Bauhausu pro nás nejsou ani zdaleka přechodnou záležitostí, jsou hluboko zakořeněné v našem vnímání módy. S tímto uměleckým hnutím je spojen také smysl pro energii, který celou kolekci inspiruje. Nazvali jsme ji Kinetic Chic, protože pojednává o rytmu města, v tomto případě Šanghaje. Zvolili jsme vzory a motivy vytvořené potiskem nebo intarzií, které navozují pocit neustálého pohybu a dynamiky.“

U některých modelů to opravdu vypadalo, jako by se kostky kolem mola hýbaly, zatímco linie díky souběžným křivkám vybízely k pohybu a průhledné flitry zvýrazňovaly každý krok. Všechny outfity byly jasně určené pro skutečné ženy s vlastním životem, spěchající rušnými ulicemi velkoměsta. Žádný z modelů nevypadal, že by měl skončit na dně skříně jako chvilkový rozmar, pro nějž stěží najdete příležitost. Naopak. Jejich osudem je spíš přebývat v šatnících žen, jež je jednou předají svým dcerám. „Čím bláznivější móda je, tím víc si Max Mara zachovává svou nadčasovou identitu. Čím je móda povrchnější, tím je naše práce konkrétnější,“ vysvětlil nám Griffiths. A pak jsou tu výjimky jako kabát Teddy Coat: „Ten se určitě stal společenským fenoménem. Až se jednou bude do módního dějepisu psát kapitola o jednadvacátém století, mohli by vysvětlit, že Teddy Coat představuje téměř dětinskou touhu po pomazlení, která nás všechny spojuje. V hloubi duše nás současnost totiž všechny děsí stejnou měrou. Je ovšem tak výrazný, že přitahuje zvídavé pohledy. Všichni na konci dne potřebujeme i trochu toho třpytu, lesku a pozornosti, ale tak akorát, vkusně.“ Před samotným pojmem luxus dává Griffiths přednost výrazu funkční luxus, protože obsahuje prvek užitečnosti. „Navrhujeme šatník, který má ženě i muži, jenž ji doprovází, skutečně sloužit.“

Na mole se tentokrát objevili i muži. „Není to poprvé, co na naše přehlídkové molo vstoupil muž, jednou se to stalo už v Lisabonu. Obvykle se ale o unisexu mluví v případě, kdy se žena obléká do pánského, a tady je to naopak. Jde o způsob reakce na trend, který jsme zaznamenali především v asijských zemích: spousta mladíků a mužů tu nosí saka a kabáty od Max Mary. Ale není to jen výsada Asie, mně třeba před pár měsíci můj téměř devadesátiletý strýc doma doslova ukradl kabát – model Manuela,“ směje se Griffiths.

Mezi své nejoblíbenější kousky z kolekce Ian Griffiths řadí „...modely kombinující úplety zdobené flitry, někdy s kontrastní barvou na zádech. Celá kolekce má vyjadřovat čerstvou energii a svěžest. Klíčové slovo při přípravě bylo mj. snappy – výraz, který by se dal přeložit jako svižný, rychlý. To slovo jsem si vypůjčil od svého tutora z Royal College of Art v Londýně, který mi kdysi poradil: Keep it snappy (Jdi na to svižně). Stala se z toho moje mantra: věci mají být hlavně rychlé a přímočaré a o něco méně romantické. Oblečení Max Mara vám má pomoci k tomu, abyste byli silní a sami sebou. Max Mara kousky mají znamenat empowerment. Kdyby se v našich modelech někdo cítil směšně, znamenalo by to, že jsme udělali někde velkou, kardinální chybu.“

Jak z line-upu modelů přehlídky Resort 2027, tak z toho, jak o značce mluví Griffiths, je jasné, že pokud jde o kreativního ředitele a značku, jde to v tomhle případě o příběh rozměrů epického milostného románu. „Z pětasedmdesátileté historie Max Mary jsem součástí posledních čtyřiceti let. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít to štěstí podílet se na něčem takovém. Pro návrháře není nic uspokojivějšího než pracovat na něčem hmatatelném ve světě, který je až příliš soustředěný na pouhý vnějším dojem. Přehlídka Max Mara si musí udržet reálný rozměr. Ve chvíli, kdy opustíte realitu a propadnete čisté fantazii, přijde krize a začne honba za něčím víc, za něčím, co je čím dál víc odtržené od reality. Přál bych si, aby si při sledování show Max Mary každý z diváků a divaček uměl automaticky sám sebe v našich loocích představit.“ A soudě podle potlesku na konci přehlídky byla i tato mise splněna.