Modelkou na 24 hodin

Neotřelé prostory. Šest dní. Více či méně podařené módní počiny tuzemských návrhářů a neuvěřitelná skrumáž emocí. Nabídnu vám nyní i náhled do zákulisí příprav na přehlídku očima někoho, kdo pražský fashion week sleduje poctivě už několik let a myslel si, že o něm už více vědět nemůže. Ovšem to se tento člověk, respektive já, těžce mýlil. 

Domluvily jsme se s Terezou Vu, že pro ni půjdu přehlídku. Spodního prádla. Došly jsme k tomu na základě dialogu novináře s návrhářem, proč se i přes stále zmiňovanou inkluzivitu v Čechách a na Slovensku neobsazují do těch nejlepších přehlídek plus size modelky. Tereza to chce změnit, chce ukázat, že sexy spodní prádlo se dá šít i na ženy normálních tvarů. Ok. Ví, jak vypadám, potkaly jsme se osobně. Jsem naprosto klidná, vím, jak některé projekty v Čechách fungují. Do měsíce se na to zapomene.

Nikdo se mi neozval, co se týče jakékoliv organizace. Vypadá to, že moje předpoklady budou naplněny. Dám si pizzu a colu.

Domlouváme se v redakci, že o přehlídce napíšu článek. Říkám si, kdo na tohle bude zvědavej. Šéfová tvrdí, že každej. No, na seznamu modelek nikoho s podobnými mírami nevidím. Budu jasný zlatý hřeb. Hrbáč od Matky boží. Atrakce. Černé myšlenky o všech nedokonalostech se mě drží, ovšem mísí se s inovátorskou myšlenkou, jak můžu ukázat ostatním, že my, které nevážíme pomyslných 50 kilogramů, jsme dokonalými modelkami právě pro prádlo. Oblé křivky, měkké tvary. Plný dekolt. Jsem krásná, a proto tu přehlídku jdu, nikoliv proto, že mám velikost 42, vypadám jako vyhazovač a chodím jako jezevec. Tato slova jsou mojí mantrou na následující dny. 

Dopoledne se scházíme v prostorách Invalidovny. Tajemný velký kolos budov. V chodbách se odráží jakýkoliv krok. V backstage mě přidělí k modelkám, které si už zkouší prádlo, a právě se rozhoduje, kdo v čem půjde. Přicházím klidná, protože vím, co mě čeká, ve vzduchu je však cítit lehká nervozita. Někdo je lehce zklamaný, že se do vybraného modelu nevejde, někdo je zase nadšený, že oblékne to, co se mu líbilo. Ozval se i tichý pláč, ale prý je to při fittingu občas běžné. 

Přešlapuji v milovaných birkenstock na místě, ale pohodlí mi brzy končí, po diskuzi, v jaké obuvi se půjde, se musím přezout do high heels. Překvapuje mě, že některé z modelek lehce remcají. Slečna přede mnou se mi představí jako Zuzana a je při chůzi po pomyslném mole mým styčným bodem, protože na konec chodby, kudy máme jít, téměř nedohlédneme. Choreografie nacvičená, Tereza se tváří spokojeně, a tak odcházím domů relativně v klidu.

Nástup mám v 16:15, přehlídka se jde až ve 20:00. Nejprve se jen tak motám po backstage. Kolem mě je čilý ruch. Fény jedou naplno, stejně jako muzika a u Kevin Murphy je veselo. U make-up řady je zase znát pečlivé soustředění. Za tím vším ruchem protínaným svoláváním na jednotlivá místa sedí vzadu moji kolegové z Vogue. Když vidí, že se trochu stydím, uklidňují mě, že můžu být ráda, že nejdu ODIVI. 

Potkávám Jardu (absolutní král celé backstage fashion weeku nebo robot, ještě nejsem rozhodnutá), pamatuje si mě jménem (opět jsem v šoku) a posílá na vlasy. Ke každé přehlídce je dopředu přiřazen účes, který budou modelky mít. My máme vlasy u hlavy uhlazené, poté husté kudrny, takže práce jak na kostele. Kadeřníci byli skvělí, nejenže makali asi na tisíc procent, ale dokázali mě i rozesmát. Poté se opět ze shluku lidí vynořuje Jarda a posílá mě na make-up, v rychlosti děkuji a mizím. 

Líčit mě bude pan Martynek. Když mu říkám, že tu jsem pravděpodobně nejstarší modelka, s ledovým klidem odvětí, že on je tu zase nejstarší vizážista. Asi ho miluju. Make-up je hotov. Nic extravagantního mě nečeká, líčení je rozjasňené, zlaté a lesklé. Jdou mi rozčesávat kudrny.

Co poté následovalo, neumím úplně přesně popsat, ale pokusím se o to. Přicházím ke svému štendru s prádlem, moje garderobiérka mi ještě poctivě zkouší boty a poté začíná oblékání. Snažím se být nápomocná, pořád se za něco omlouvám, ale najednou jsem komplet oblečená. Ta holka je snad kouzelník. Dostat do prádla vyklepanou ženskou přece musí dát práci. Před námi je přehlídka Michaela Kováčika, my se šikujeme do nacvičené řady a čekáme. Nastává kolečko focení, přicházejí kadeřníci a make-up artisté na final touch. Začínají se mi potit dlaně, modelka Zuzana se otáčí, chytá mě za ně a směje se. Užijeme si to. Budeme krásné. Všechno ke mně přichází jakoby zdálky. Garderobiérce odevzdávám všechny šperky a mobil. Opouštím ji a přicházíme za černou zeď, odkud nás bude pouštět Zdenička, která má na starosti catwalk. Vše tu opět šlape jak hodinky, na obrazovce vidíme naši cestu a začíná odpočítávání. Opět se objevuje Jarda a půjčuje mi vějíř. Klepu se. Poslední tahy štětcem na mých rtech, rychlá úprava vlasů, najednou cítím Zdeny ruku na mé paži a jdu!

To je o příběhu jedné modelky vše. Dostala jsem poté tolik gratulací jako nikdy předtím, i od úplně cizích lidí. A také velkou pusu od dcery, mámy i muže a velké objetí od kamarádek. No nemám se jako plus size modelka dobře? Mám. Doufám jen, že si tyto řádky přečtou i módní návrháři a značky a řeknou si, že ty holky s prsama a větším zadkem nejsou zas tak špatným módním artiklem. Vždyť i Rihanna je zařazuje do svých vždy vyprodaných kolekcí. Myslím, že Česko i Slovensko jsou na plné tvary (nesnáším to slovo) už připraveny. Kupní síla je přece jasná, kolik denně potkáváte žen velikosti nula? Takže házím pomyslnou rukavičku do ringu. 

Děkuji ti, Terezo, za důvěru.