Střípky z historie sportovní módy aneb Z korzetu do minisukně

Vývoj sportovní módy je neodmyslitelně spjat s tenisem, a to především proto, že na rozdíl od jiných sportů vyžadoval od počátku eleganci a reprezentoval společenskou prestiž. Šlo o kratochvíli bohatých společenských vrstev, k níž patřilo respektování etikety. Tenisové kurty se ovšem postupně staly jakousi sociální a módní laboratoří, kde se poprvé podařilo úspěšně propojit formální společenský oděv s funkčními a pohodlnými materiály. A v této historii hrají roli především tři jména: tenistka Suzanne Lenglen, tenista Henri Lacoste a módní návrhář Jean Patou.

Suzanne Lenglen se narodila v Paříži v roce 1899 a tenisovou raketu vzala do ruky poprvé v jedenácti letech. Nadanou sportovkyni začal záhy a velmi přísně trénovat její otec. V patnácti vyhrála šampionát World Hardcourt, ale první světová válka jí kariéru na pár let zbrzdila. V roce 1919 ve svých dvaceti hrála Lenglen poprvé na Wimbledonu a snadno se probojovala až do finále, v němž se utkala se čtyřicetiletou Britkou a sedminásobnou obhájkyní titulu Dorotheou Douglass Chambers. Kontrast nemohl být větší: byl to střet starého s novým, tradice s pokrokem, předválečného světa s tím poválečným. 

V té době tenistky standartně hrály v šatech s korzetem a spodničkou, což byl oficiální tenisový úbor, ale Lenglen na sobě na Wimbledonu neměla ani jedno. Místo toho nastoupila na kurt (před před zraky krále Jiřího V. a královny Marie) v plisovaných šatech s krátkým rukávem a lemem sahajícím těsně pod kolena, takže při hře odhalovala horní část srolovaných hedvábných punčoch. To byl ostrý kontrast oproti sukni ke kotníkům a halence s vysokým stojáčkem její soupeřky. Dokonce i fakt, že byla opálená, se tehdy považovalo za radikální.

„Lidé byli v naprostém šoku. Bylo totiž naprosto očividné, že na sobě nemá korzet,“ vysvětluje pro BBC Elizabeth Wilson, autorka knihy Love Game: A History of Tennis, from Victorian Pastime to Global Phenomenon. „Celkově to, jak vypadala, bylo v naprostém kontrastu s tehdejší eduardovskou normou. Lidem to připadalo šokující a neslušné.“ Tisk oblečení mladé tenistky dokonce označil za nepřístojné, ale netrvalo dlouho a její příklad následovaly i další hráčky. 

Jenže Lenglen to tak nějak bylo fuk, důležitý pro ni byl výkon a samozřejmě i prostředky, které jí k němu pomáhaly. Wimbledon vyhrála jak v poválečném roce 1919, tak v pěti ze šesti dalších ročníků. Za sedm let prohrála jediný zápas (ve dvouhře) a její dominantní až agresivní styl byl legendární, reference na něj se dokonce objevila i v jenom z románů Ernesta Hemingwaye. Hrála, jak by se tehdy řeklo, prostě jako muž, což bylo v té době absolutně nevídané, a její oblečení jí hru usnadňovalo. 

Na kurtu se navíc nebála projevovat emoce. Na zápasy nastupovala se svým typickým ostře střiženým mikádem a s rudou rtěnkou a mezi sety popíjela brandy na uklidnění. Když jí pořadatelé zakázali nosit si s sebou placatku, nechal jí otec místo toho házet z hlediště kostky cukru namočené v koňaku. No, uznejte, tohle je docela jiná liga než iontové nebo proteinové drinky. 

Jak píše BBC, udělala Lenglen z ženského tenisu fenomén, který nešel ignorovat. Nejrevolučnější ovšem byla její móda. „Skutečnost, že ženy hrály v těsných korzetech s kosticemi, omezovala jejich schopnost volného pohybu a škodila jejich zdraví,“ vysvětlil pro BBC Tom Humberstone, jenž o Lenglen vytvořil autorský komiks s názvem Suzanne. „Tím, že korzet odhodila a dala přednost splývavým, androgynním šatům, umožnila ženám sportovat svobodně a zároveň vydláždila cestu pro estetiku flapperek (mladých emancipovaných žen) dvacátých let.“ 

Oblečení, jaké nosila na kurtu, navíc nebylo o moc jiné než šaty, jaké nosila mimo něj. Právě Lenglen začala nenápadně stírat hranice mezi sportovní a běžnou módou. V roce 1926 se navíc objevila v magazínu Vogue a v popisku stálo: „Její sportovní komplety od Jeana Patou jsou šik jak na hřišti, tak mimo něj.“ Právě Patou pro Lenglen vymyslel slavnou plisovanou tenisovou sukni nad kolena a úpletovou čelenku. Ale nejen to. Rád do dámské módy mixoval prvky pánské jako třeba svetry a kardigany. 

Jak to tak bývá, všichni postupně zatoužili oblékat se jako Lenglen a aspoň trochu se vymanit z oděvních restrikcí, jež byly pro ženy stále poměrně svazující. V novinách se v té době dokonce objevovaly střihy jejích šatů coby příloha. Lenglen prostě splňovala parametry dnešních influencerek. Nosila své slavné tenisové šaty, později i zmíněné ikonické plisované sukně a na kurty ráda přicházela v pastelových kardiganech. Tenis hrála v bílých plátěnkách a na hlavě nosila čelenku, což bylo dalším z jejích poznávacích znamení. 

Ale nebyla jen příznivkyní praktičnosti, naopak sportovní módu míchala s dobovým glamourem raných hollywoodských hvězd a i na kurty občas chodila s norkovou štolou kolem krku. Na čelence nosila brož s diamanty a nepohrdala večírky a akcemi pořádanými společenskou smetánkou. Podle historiků byla navíc Lenglen průkopnicí toho, co dnes považujeme za moderní sportovní hvězdu. „Byla prostě ve správný čas na správném místě. Šlo o klíčový moment, kdy popularita sportu po první světové válce začala raketově růst, a velkou zásluhu na tom měla právě Suzanne. To ona sama se stala epicentrem této proměny,“ shrnuje pro BBC Humberstone.

Další výtečný sportovec, který zanechal stopu ve světě módy, byl René Lacoste. Ten psal zápas za zápasem historii tenisu, až se nakonec stal nejlepším hráčem světa (1926–1927). Sedm grandslamových titulů na kontě mu zajistilo velké jméno, a dokonce i přezdívku. V Bostonu v roce 1923 mu jeho kapitán slíbil, že pokud vyhraje svůj příští zápas, koupí mu kufr z krokodýlí kůže, který René předtím obdivoval ve výloze obchodu. Lacoste sice prohrál, ale americký tisk ho s odkazem na jeho houževnatost na kurtu a na tuto neobvyklou sázku překřtil na „Krokodýla“. 

Přezdívku tenisový svět rychle přijal za svou a sám René ji velmi podporoval. Možná to sám ještě netušil, ale stal se tak průkopníkem brandingu. Později dokonce poprosil svého přítele a stylistu Roberta George, aby mu krokodýla našil na bílá saka, v nichž přicházel na kurt. A právě tehdy se zrodila legenda. V roce 1933 ve spolupráci s oděvním průmyslníkem André Gillierem pak René Lacoste založil svou vlastní oděvní značku, jež i v tehdejším actiwearu způsobila malou revoluci. Na trh uvedli lehkou, prodyšnou verzi bavlněného polo trička. To vzniklo zkrácením rukávů u klasické, společenské košile, v níž bylo do té doby zvykem hrávat. Lacoste byl také první značkou, jež začala používat výrazné viditelné logo. Jak říkám, prostě nefalšovaný král brandingu. 

A pak je tu ještě další tenisový šampion, jehož jméno jistě znáte z módních magazínů a butiků: Fred Perry. Tento třínasobný wimbledonský šampion přišel s nápadem omotat si kolem zápěstí gázu, aby tak zabránil stékání potu do dlaně. Z tohoto triku později vzešlo oblíbené potítko, dodnes ikonický a praktický sportovní doplněk.