Móda

Fashionclash Festival 2026 v Maastrichtu dokazuje, že dívat se mimo střední proud se vyplatí

Právě se vracím ze dvou intenzivních dní strávených na Fashionclash Festivalu v holandském Maastrichtu. Akce, která letos oslavila úctyhodných osmnáct let na módní scéně, dokazuje, jak moc je i pro tento obor důležitá komunita, mezioborová spolupráce a prostor pro experiment. A že si zaslouží podobnou finanční podporu a zázemí jako jiné umělecké disciplíny.
Autor: Jana Patočková
Foto: Jana Patočková
O platformě Fashionclash jsem už slyšela, a znám dokonce i pár českých jmen, jež se festivalu zúčastnila. Letos jsem ovšem měla výjimečnou možnost být členkou mezinárodní poroty novinářů a novinářek, která vybírala vítěze festivalového programu nazvaného The Clash House. Kromě mé maličkosti v porotě letos zasedl publisher a editor Donald Gjoka, renomovaný módní novinář a konzultant Philippe Pourhashemi, redaktorka Anna Barr z publikace Fucking Young!, Jade Thompson za Schön Magazine a editorka a umělkyně Mira Postolache.
The Clash House je jeden z pilířů celého systému. Ten není jen víkendovým festivalem, jímž ožije celý Maastricht, ale i platformou pro workshopy, vzdělávání a interdisciplinární experimentování. Pointou Clashe je totiž ukázat jiné možnosti prezentace módy, než je jen tradiční přehlídka. Program Clash House tak designérstvo vybrané na základě open callu propojuje s performerstvem a tyto dva subjekty během několika měsíců společné práce vymyslí, jak kolekci co nejefektivněji představit. Kromě módy samotné a tvůrčích schopností je tedy neméně důležité, jak se účastnictvo popasuje se vzájemnou spoluprací a jak bude vypadat a působit samotné vystoupení. 
Autor: Jana Patočková
Foto: Jana Patočková

Oděv ruku v ruce se vším ostatním

Že prezentace módní kolekce může mít spoustu odstínů, nám ukázali soutěžící už při dopoledních prezentacích. Ve vymezeném krátkém slotu deseti minut představili preview kolekce. Umět si poradit s pitchem, tedy srozumitelně, výstižně a poutavě představit ve vymezeném čase svou práci, je rozhodně jednou ze schopností, která by měla být tvůrčím lidem vlastní. Ostatně nejrůznější klauzurní a diplomové práce vyžadují přesně tohle a na konci dne je jedno, jestli vás zpovídá komise, nebo parta šesti novinářů a novinářek. 
Autor: Jana Patočková
Foto: Jana Patočková
V kolekcích se řešila identita, možnosti oděvu, filozofické i praktické limity módy jako oboru, ekologický feminismus, proces tranzice nebo ženské tělo jako objekt, symbol i společenský komentář. Ale viděli jsme i práci, které se zabývala (ne)možností skrze oděv zachytit a přehrávat vzpomínky, nebo stylizaci tradiční holandské venkovské slavnosti. Každý z mladých talentů, jejichž věk se průměrně držel kolem šestadvaceti let, byl svébytný jak vizuálním jazykem, tak výrazovými prostředky, které vznikly ve společném projektu.
Jistě, v oděvním designu je možná vcelku těžké narazit na absolutní revoluci, co se týče střihů, materiálového řešení nebo stylu, ale je to právě autenticita autorstva, co mění kontext nebo třeba na první pohled banální věc posune o dost dál. Na Fashionclashi je navíc celkově vidět, jak důležité je právě propojování s dalšími uměleckými disciplínami, a to nejen v Clash Housu, ale i na výstavách a v rámci dalších výstupů a aktivit. Jde totiž o festival, jehož program skutečně praská ve švech a dokáže zapojit i obohatit celé město – už jen přehlídka zdarma nebo za symbolické vstupné pro všechny je velká věc. Snažit se módu normalizovat a vytrhnout ji z klišé o nepřístupnosti a snobství je určitě potřebný krok. Jak jsme totiž zjistili během mnoha podnětných debat s kolegy a kolegyněmi z módní novinařiny, jeden z neduhů módního průmyslu je často jeho odtrženost od těch, kdo pak oblečení nakupují. 
Autor: Jana Patočková
Foto: Jana Patočková

Radost, rituály, tělo

O čem tedy jednotlivé kolekce a performance pojednávaly? Designérka Soojeong Lee představila minimalistické kousky vycházející z tradičních korejských oděvů, jako je hanbok. Performance pojala jako rituál, který měl jí samotné i nám všem pomoci osvobodit se od úzkosti a strachů. Jakožto žena korejského původu žijící v Evropě navíc cítila potřebu ohledat své kořeny v nelehkém procesu pátrání a pojmenovávání vlastní identity. 
Rituál předvedla i designérka Nouka Rous. Její krejčovsky dokonale vypracované oděvy z deadstocku a secondhandových materiálů představovaly nejen vizuální, ale i haptický a dokonce audio požitek. Ukázala například delikátní top vyrobený ze starých plastových žetonů z kasina, plast v jejím podání ovšem vypadal jako drahocenná slonovina se specifickým chrastivým zvukem, který top při nošení doprovázel. Její krejčovský um, prezentace a jasně vyhraněná estetika i směřování k ateliérové tvorbě nás rozhodně přesvědčily, že jde o talent, který má rozhodně šanci uspět i na mezinárodním módním kolbišti. Poznačte si její jméno, protože o ní ještě uslyšíme.
Holandská Emma Magermans do své kolekce, v níž použila i krepový papír (na první pohled byste to možná vůbec nepoznali), vtělila stýskání po domově ve své rodné vesnici. Nostalgii, která ji začala během studií v Amsterdamu přepadat, všila do kolekce, v níž se to jen hemžilo referencemi na tradiční venkovské slavnosti a nejrůznější rituály a postavy s nimi spojené. Pohlcující byla i samotná prezentace v opravdu velkém stylu: nechyběla tradiční pochodová kapela, dupot dřeváků i slavnostní salvy (ano, opravdu se střílelo a ano, před show jsme dostali trigger warning).
Antitezi k této spektakulární přehlídce (ve více smyslech tohoto slova) představovala performace, již zvolila další holandská tvůrkyně, Dies van Herk. Nezabývá se totiž tradiční tvorbou oděvu nebo krejčovinou, ale spíše konceptuálním přístupem k tomu, co všechno vlastně móda je nebo být může, k čemuž jí jako startovní bod slouží tělo. V performanci pojmenované Bez názvu 0.2 předvedla za pomoci taneční skupiny, že i kovové pláty můžou posloužit jako objekt, který oblékneme.
Nejzábavnější show celého večera patřila bezpochyby tvůrkyni Amy Pratt, která v rozhovoru zmínila, že ji více než tradiční móda zajímají kostýmy a performance. Ostatně její show vycházela z příjemně střelené fantazie, v níž se spojuje svět burlesky se světem ryb a obojživelníků. V rámci rešerší totiž narazila na zajímavý příběh, který vznik komerční burlesky, jak ji známe dnes, dává do souvislosti s ženským vykořisťováním, a naopak první burleskní vystoupení s emancipací. Její sexy žabáctvo skýtalo nejen vrcholně zábavnou podívanou, ale do jisté míry i esteticky osvobozující záležitost. Modely, v nichž se prolínala teatrální verze pozdně viktoriánských modelů se surrealistickou fantazií plazů jako z opiového snu, nám připomněla, že estetické kategorie typu „krásné vs. ošklivé" jsou opravdu jen arbitrární a musíme se ptát, kdo nám parametry toho, co považujeme za krásné, nastavuje.
Antiteze žabí burlesky bylo minimalistické přehrávání vzpomínek, o nějž se postaral návrhář Paco Teepe. Jeho modely z molitanu, materiálu běžně ukrytého kdesi hluboko uvnitř věcí a oděvů (třeba v gauči), který navíc pomalu, ale jistě stejně jako my stárne (žloutne), měly zhmotnit jeho dětské vzpomínky. Jeho performance pak poukázala na to, jak zkreslené vzpomínky můžou být.
Rodinné vzpomínky ztvárnila i Larissa de Jager, návrhářka, která vycházela z feministického odkazu své babičky, která v šedesátých letech převzala po svém zesnulém manželovi, i za cenu rodinného odsudku, dílnu vyrábějící kabelky. Díky jejich výrobě tehdy získala ještě ne tak docela běžnou samostatnost. V Larissině performanci jsme tak mohli narazit na nejrůznější životní fáze její babi od nevinného mládí po emancipaci a samozřejmě i na symbol jejího přežití, posunu a osamostatnění se ve světě, který ještě na ženy osvobozené nebyl tak docela připravený, totiž na kabelku.
Feministické poselství všila do oděvů a vepsala do performance i Isa Hazelager. Jejím tématem byl ekofeminismus, zneužívání ženských těl, podobně jako těch zvířecích v mléčném průmyslu (její háčkované „kraví šaty“ byly velmi sugestivní), ale i ženská pospolitost a dědictví, které si ženy předávají z generace na generaci. 
Úplně jiné a v oděvu velmi zajímavě ztvárněné téma přinesl návrhář Aron Saxe. Kus, který vyprávěl o jeho tranzici i obecně o této cestě, totiž odprezentoval s šesticí dalších performerů, rovněž trans mužů. Šlo o jeden z nejsilnější kusů večera, a to včetně kolekce, která byla nejen velmi současná a nositelná, ale vycházela přímo z fyzické zkušenosti s tranzicí, která zahrnuje měnící se tělo, jiné pocity na kůži, dysmorfii, sebepřijetí, nové tělo, nové já. Jako by se právě různé fyzické prožitky z oděvu vinuly celým večerem jako tenká červená nit. A nechyběla ani v kolekci a show návrhářky, kterou jsme se nakonec rozhodli ocenit.
Čtyřiadvacetiletá Anna Strengers totiž ukázala nejen krejčovské schopnosti v podobě dokonale střiženého kabátu nebo saka, ale i schopnost pracovat s materiály, jako je latex, a do toho všeho promítnout svůj jedinečný POV mladé ženy, která objevuje své tělo, potěšení, ale také společenské předsudky, jež se stále ještě s ženským tělem spojují. 
Do oděvů například všívá své vlastní vlasy, pracuje s estetikou, která sklouzává k body horroru, ale dokáže dobře balancovat na tenké hraně kostýmovosti, aniž by ji překročila. Její performance byla fyzická, vtahující a účinkujícím se povedlo skvěle předat pocit fyzičnosti, dominance a submise i zvláštního erotična. Její kolekce možná nebyla z hlediska dějin módy objevná (s lidskými vlasy už pracovaly jiné tvůrkyně před ní), ale rozhodně byla osobní, precizně připravená a prezentovaná. Kdoví, třeba zde její vlasy všité do impozantně vyztuženého body-saka zafungovaly jako v mýtu o Samsonovi a Dalile, jen jejich ostříháním nepřišla o sílu, právě naopak. A z její kolekce se stala rázem ta nejsilnější. 
Ale nikdo neodešel „poražený“, ten večer totiž Fashionclash ukázal, co všechno je a může být móda. A že si zaslouží naši pozornost i akce prezentované mimo hlavní proud fashionweekových metropolí. Možná dokonce o něco víc.