Ravioli, sýry, víno. Trentino je místo, kde se potkává horská turistika a fantastické gastro zážitky

Nevím, jak vy, ale já vážně ráda jím. A nepotřebuju ani legračně malé porce schované pod křišťálovým poklopem a k nim sáhodlouhý příběh, který více než cokoli jiného bude spíš jen docela obyčejná PR strategie. Já se ráda opravdu dobře najím a je mi vcelku jedno, jestli to bude na středověkém hradě nebo v dřevem obložené hospůdce s kýčovitými obrázky a hodinami s psíky. Mám v sobě dva vlky a oba se chtějí hlavně najíst dosyta. A jestli to máte stejně, tak je dovolená v Trentinu ideální. Čeká vás tu jídlo, spousty jídla, a dokonce i příběhy, které jdou za hranice běžných marketingových bla bla bla. Přece jenom jsme v Itálii a tam se o jídle nežertuje.

V samém srdci městečka Levico Terme je schovaný klenot jménem Boivin. Staromilecká restaurace ve starém domě snad až ze 17. století má sice michelinského Biba (Bib Gourmand od roku 1997 oceňuje místa, kde se najíte za příznivé ceny), ale tváří se jakobynic. A tak to mám nejradši. Pitoreskní členitá trattorie se nachází v místě, kde prý býval vinný sklep. Jsou tu obnažené nosné trámy a kamenné základy zdiva a do toho sem tam nějaký obrázek. Jednoduché, ale rustikální prostírání, velké bílé talíře, na něž se vejde opravdu hodně těstovin, třeba domácí tagliatelle s hříbky. Zrovna byla houbová sezona.

A měla jsem co dělat, aby moje velké oči zvládly i dezert. Snad jako všude v tomto regionu, i zde se menu prohýbá lokálními výrobky a surovinami, od nejrůznějších sýrů a typických uzenin po specificky namíchané mixy mouky na přípravu místních typů těstovin. A nikdy, opakuju nikdy, nechybí aspoň decka zdejšího vína. Nejznámější je asi tzv. Trento DOC, ochrannou známkou a přísným postupem výroby podmíněná regionální lihovina, jež je specifickým typem šumivého vína. Mimochodem, vinaři Cantina Romanese z Levico Terme mají dokonce speciální Lagorai Trento DOC Riserva, které dozrává ponořené na dva roky přímo v jezeře Levico. Italové a jejich smysl pro detail, pokud jde o gastro, se opravdu nezapřou.

Všude se tu mísí to nejlepší z italských gastronomických tradic, tedy menu vždy postavené na pořadí předkrm-primo-secondo-dezert, horské gastronomie a pozůstatku starých tradic rakouskouherské a německé kuchyně. Věřte mi, že pokud máte italské jídlo spojené víceméně se Středomořím anebo jihoitalským specialitami, pak objevit Trentino pro vás bude jako vylodit se na novém chuťovém kontinentu. 

Jistě, na jedné straně jsou tu michelinky i další místa, kde ochutnáte vysokou gastronomii, v nichž jsou fúze kuchyní a tradic běžné, a dokonce bych řekla, že na nich často vysoká gastronomie stojí, ale stejně tak tu najdete úplně obyčejné haciendy a horské hospůdky, kde jako by se zastavil čas, dřevěné obložení se lehce ošoupalo a rodinné fotky těch, co taková místa desítky let provozují, trochu zažloutly. A hlavně přibyly další s tím, jak podniky převzala nová, mladší generace. 

Ano, je to trochu romatizace, jsem si toho plně vědoma, ale nedokážu přemýšlet lucidně s břichem plným čtyřchodového oběda, kterým nás nakrmil svérázný majitel a kuchař Renzo Lenzi v horském hotýlku Rosa Alpina. To on nás seznámil s lokální specialitou burbiz kropfen, kterou si nechal dokonce patentovat a podle níž se mu tady v údolí ve vesnici Palù del Fersina říká Burbiz. Jde o velká ravioli ze dvou typů mouky plněná hned třinácti druhy sýra, ricottou a hlávkovou kapustou. 

Ale to by bylo na pohostinnou Itálii málo. Po prvním chodu a předkrmu následoval pečený králík s polentou a houbovou omáčkou a jako dezert treccia mòchena, závin plněný žloutkovým krémem. Na tohle si prostě musíte dát espresso silné tak, že by probudilo i mrtvého. I přesto hrozí, že se při malé nepozornosti skutálíte z vrcholu hor až do údolí. 

A pozor, tohle není údolí jen tak ledajaké, jde o tzv. Valle dei Mòcheni. Mòcheni neboli Mochenové jsou historická etnická i jazyková skupina německého původu, jež dodnes žije právě zde ve Valle dei Fèrsina aka Valle dei Mòcheni. Mají svůj specifický jazyk, zajímavý spletenec němčiny s italštinou, který je zde úředně uznávaný. Mòcheno neboli mochenština je úzce příbuzná s bavorskými dialekty a klasifikuje se buď jako jihobavorské nářečí, nebo jako samostatný jazyk. Po celém údolí najdete místa, kde se s tímhle fascinujícím etnikem a jeho kukturou můžete setkat. Jde o muzea, skanzeny, ale třeba právě i o taková místa, jako je Burbizova Rosa Alpina, kde veškerá autochtonní kultura ožívá na talíři.

Poslední místo, které byste neměli v Trentinu minout, když je řeč o jídle, je restaurace na hradě Castel Pergine, jenž se tyčí jen pár kilometrů nad Levico Terme (ano, jsme na horách, připravte se na stoupání a klesání serpentinami, ať už se rozhodnete vydat kamkoli). 

Středověký hrad, kterým by jistě nepohrdl ani hradní pán ze Zrádců (fun fact: italští Traitors se natáčejí na dvou hradech právě v Trentinu), nabízí jak ubytování, tak prvotřídní gastro zážitek v tamní restauraci, ale také neformálnější bistro na nádvoří. Pokoje zde mají buď ve stylu „tak, jak to bylo dřív" s nábytkem datovaným kolem roku 1910, nebo ve stylovém moderním provedení. Nikde ale nenajdete televizi nebo wi-fi připojení. Sem se totiž jezdí být offline, odpočívat, přemýšlet, meditovat. A ti největší fajnšmekři můžou dokonce složit hlavu v kulaté středověké strážní věži. Hrad má neuvěřitelnou auru, takže není divu, že sem ve dvacátých a třicátých letech rádi jezdili prominentní členové Teosofické společnosti, meditovali a pořádali seance. 

Pokud ovšem stejně jako já nejraději meditujete u dobrého jídla, i tak jste tu správně. Gotický hlavní sál hradu je upravený na strohou, ale opulentní fine diningovou restauraci, kde ochutnáte to nejvybranější z místní gastronomie a k tomu výběr z lokálních vín. Vinný sklep zde čítá na tři sta pečlivě vybraných láhví od místních vinařů. Přestože jde o vysokou gastronomii, nemusíte se bát, že byste se nenajedli. Jak říkám, jsme přece v Itálii, kde i michelinský kuchař ví, že pokud se vám po večeři neodkrví mozek a neztěžknou nohy, nesplnil svůj úkol.