Fashion

Svět prý potřebuje odlehčený glamour

Bach Mai obléká hvězdy. Jedna z jeho rób se dostala až na červený koberec minulého Met Gala. Do šatníku celebrit vrací newyorský návrhář drama, což se v Maison Margiela naučil od toho nejpovolanějšího, od Johna Galliana. Před pandemií ale založil vlastní značku, s níž zkoumá skutečný vztah člověka a oblečení a s Vogue CS mluvil o měnící se podobě haute couture i kurtizánách.

Couture, ready-to-wear i červenému koberci teď výrazně pomáhají re-edice. Také se vracíte k raným střihům? 

Pro Met Gala jsem oblékl Avani Green (influencerka s bezmála dvaceti miliony sledujících, pozn. red.). Vycházel jsem z vrstvení nezačištěného šifonu, kterému říkám mille feuille a s nímž jsem pracoval už na škole, což už je hodně dávno. Nebyla to róba přepracovaná, ale byl to princip, který jsem už používal. Víte, tohle je důležité – návrháři by měli přiznávat, že se vracejí k tomu, co už vytvořili, nebo i k tomu, co už vytvořil někdo jiný. Bylo to tu vždy, jen se teď o tom nestydíme mluvit. Když něco milujete, tak se to k vám prostě vrátí, tomu nelze zabránit. 

Co hvězda, to jiný charakter potažmo jiný pohled na věc. Nemění práce s celebritami váš pohled na vlastní tvorbu? 

Člověk se tomu musí ubránit. Práce s celebritami je specifická. Někdy komunikuji jen s týmem stylistů, jindy dojde i na osobní setkání a fitting. To jste v tom pak až po uši. A následně dorazí tisíce fotek a pochval a vás ten úspěch uvězní v přemítání o tom, jak si tohle vše pojistit i pro příště. Jak vyjít některým požadavků červeného koberce vstříc. A to není dobře. V tu chvíli je třeba znovu najít svůj vnitřní hlas a tvůrčí rovnováhu. Pro mě je v každém případě výchozí kontakt s klienty, ať už se jedná o kohokoliv. Chci vycházet z těla a jeho reakcí. Když se oblečení potká s živoucí bytostí, když tvary ožívají na postavě z masa a kostí a do hry vstupují i pocity. Ne vždy tento přístup v módě posledních let vyhrává, pro mě je ale stěžejní. A situace se postupně mění – spějeme častěji k řešením na míru, k poctivější práci bez kompromisů. K věcem, které mají znovu také opravdovou hodnotu a je možné je předávat dál.
Foto: Courtesy of Amber Gray / Bach Mai
Foto: Courtesy of Amber Gray / Bach Mai
Foto: Courtesy of Amber Gray / Bach Mai

Takový mix mezi couture, ready-to-wear a zakázkovou prací, že? To je teď v New Yorku podle všeho aktuální. Více návrhářů to tak vidí, naposledy jsem se o tomto fenoménu bavili s návrhářkou Ashlynn Park.

Nemyslím, že se to týká jen New Yorku, já to vnímám jako globální záležitost. Do módy se vrací intimní zážitky. Dost bylo digitální módy, teď je třeba se oblečení i dotýkat. Pokud máte oblíbeného návrháře, jsou pro vás jeho vzorové kolekce znovu jen vzorovými a vy můžete nosit to, co doopravdy chcete – tedy to, co si objednáte, a nikoli co vám vyberou koncoví prodejci. Částečně spějeme k obcházení toho šíleného maloobchodního systému. Také proto miluji couture, protože mu příliš nepodléhá, jde v ní o skutečný vztah mezi osobností a oblečením. Navíc je v ní stále mnoho neobjeveného. Nemusíme ženy oblékat do strohých lineárních tvarů a pánských střihů, abychom vyjádřili jejich sílu. I ženské tvary mohou být brněním, mohou být silné samy o sobě. Objemy oděvů z osmnáctého století to dokazují. Nebo třeba i taková růžová barva může reprezentovat sílu. 

Tomuhle trendu se přece říká „bimbos“ – ženy, které jsou chytré, silné a zároveň se nebojí být skutečně ženské. Někdy se tahle tendence pohybuje až na hraně absurdity. Jako Elle Woods z filmu Pravá blondýnka

Mě podobným způsobem fascinuje fenomén kurtizán. Staly se inspirací pro tolik uměleckých děl, významných maleb a divadelních her. Vnímám pojem kurtizána v širším slova smyslu – tak, jak už ho dnes skoro nikdo nechápe. Byly to mocné ženy, společnice, které si musely vytvořit svět samy pro sebe, protože fungovaly ve společnosti, v níž ženy žádná práva neměly. Šlo tedy o ženskost, sex a moc, o směs tohoto všeho.

Vnímáte své věci tak, jak jsou někdy interpretovány, tedy jako dramatickou americkou couture?

Neřekl bych, že jsou moje šaty dramatické, jsou plné vášně. Stále se bavíme o fast fashion, o tom, jak se jí zbavit nebo ztlumit její dopady. A stejně jí máme více než kdy předtím a její principy se dokonce místy propisují také do ready-to-wear, a to prostřednictvím spoluprací. Když pak člověk nabídne alternativu a skutečný zápal, budí tím přirozeně pozornost. Ale ve skutečnosti by to měl být základ. Já svoji práci miluji a chci světu nabídnout čirou krásu, to je to, co jako návrháři můžeme dělat.

Ve studiích Maison Margiela jste byl prvním asistentem Johna Galliana a pomáhal mu s tvorbou artisanal kolekcí. Do jaké míry jste se do nich propisoval vy sám?

Skoro úplně a zároveň nijak. Když pracujete s géniem, kterým John je, je to všechno trochu jinak. Byly to dva krásné roky, když si mě vzal pod svá křídla. Minuli jsme se už při mém působení u Oscara De La Renty, ale později jsem narazil na inzerát, že přijímají do Maison Margiela, a tak jsem neváhal. Skvěle jsme si rozuměli, na to období nikdy nezapomenu. Věděl jsem skoro o každičké kolekci, kterou kdy vytvořil a jemu pomáhalo, když měl při sobě asistenta chápající všechny jeho reference. 

Co jste se od něj naučil? 

Že nikdy nemůžete být příliš vzdělaný. Galliano je nesmírně moudrý, a přesto se stále vzdělává. Když to zažijete, je to neskutečně inspirativní. 

A co jste se naučil v Evropě? 

Nahlédl jsem do couture, do jejího světa, což pro mě bylo jako splněný sen. Zároveň jsem se přesvědčil, že haute couture zdaleka nezvoní umíráček, jak všichni tvrdí. Jen se mění. Její vznešenost je odlehčenější, přestože v jádru zůstává věrná tradicím. Lidi, kteří ji milují, ponesou tohle poselství dál, ať se bude dít cokoli. Je to věc, kterou v módě stále potřebujeme.