Eliška Lhotská: Mateřství jako hraniční zážitek i pragmatický přístup k byznysu

Dílna šperkařky Elišky Lhotské se nachází v pražských Holešovicích. To už dávno není zaprášená dělnická čtvrť plná zaplivaných hospod a omšelých činžáků, protože i tady zapustila kořeny gentrifikace. Na druhou stranu jsou věci, které zůstávají (bufety, jídelny, čtyřky), mezi nimiž se pomalu ale jistě klubou místa, která má v gesci nová generace podnikatelů z řad mileniálů a mileniálek. Jedním z nich je i showroom s dílnou značky Lhotska Jewellery. Kromě samotné tvůrkyně za brandem stojí malý, ale důležitý tým dalších lidí, především žen. Eliška Lhotská aktuálně tvoří nejen osobité a velmi oblíbené kolekce šperků, ale v dílně pořádají hojně workshopy, kde si šperk může vyrobit klidně i malý návštěvník nebo snoubenci. Jde o velmi oblíbenou aktivitu a přihlásit se může každý, kdo by si rád vyzkoušel něco nového, něco, co vytvoří rukama a zůstane mu už navždy. O špercích jako investici a především o tom, jak ji samotnou změnilo mateřství, jsem si s Eliškou přišla popovídat. 

Mám pocit, že když jsem začínala, nebylo ještě úplně obvyklé sledovat lidi, kteří se věnují podobným věcem v zahraničí. Vycházelo to spíše z toho, že ze začátku pocházelo moje zákaznictvo z řad kamarádů, a to byli vesměs kreativní lidé – o některých jsem věděla, že jsou to třeba i šikovní modeláři, a tak jsem jim nabídla, jestli se na tom šperku budou chtít nějak podílet, vycházelo to individuálně z osobnosti, která za mnou přišla. Workshopy přitom dělám docela dlouho, jen jsem to nikde moc nepropagovala – třeba proto, že jsem za značkou byla víceméně sama a věděla jsem, že bych to nezvládala pravidelně časově a nechtěla jsem dělat jen workshopy, ale i svoji tvorbu. Ale když za mnou přišel někdo šikovný, případně někdo, kdo má naopak hodně konkrétní až rýpavé požadavky, možnost jsem mu nabídla. Později jsem začala dělat workshopy i s dětmi – sama jsem měla syna a přišlo mi, že není nic víc než kolekce, kterou v podstatě vytvoří to dítě. Člověk si u toho hodně uvědomuje smrt a život, představa, že se vám do kovu otiskne roční miminko, které až bude samotné dědou, bude na ten svůj zásah do zlata koukat se svými vnoučaty, je téměř mrazivá. Navíc ten samotný kov – zlato – získává i kvůli krizím, které prožíváme, daleko větší a větší hodnotu a vyplatí se něco takové vlastnit. Hodnota takového šperku se spíše zvedá, než by klesala, a navíc je to obohacené o osobní historii. Trochu mi přijde, že bychom jako šperkaři mohli vlastně klidně tak trochu „vyklidit pole“ a jen tímhle způsobem sloužit ostatním.

Podobný přístup je vidět i v mé „chlebové“ kolekci – modeluje se z chleba. Následně se model odlévá do zlata nebo stříbra. I náš workshop funguje tak, že se lidi snažíme kurátorsky navádět směrem, který je nám blízký. Nechceme, aby zákaznictvo mělo čistě jen řemeslný zážitek, aby se naučilo techniku – takové to odreagování na pár hodin – ale aby ten člověk mohl klidně i za třicet let říct, že je v tom výsledku i otisk naší značky, náš „punc“. Není to tedy jen o tom, že se jim hezky ťukalo kladivem. 

Pořádáme workshopy pro děti, pro dospělé a pak ty zaměřené na snubáky, zásnubáky nebo zlatý šperk. Probíhá to tak, že si uděláte více modelů a poté společně vybíráme ten nejlepší. Chceme jim dopřát možnost výběru. Je pravda, že ten dětský představuje občas i vteřinovou záležitost, ale děti jsou zároveň vlastně ti nejčistší umělci; rozhodně se nebojí, což se nedá vždy říct o dospělých. Jasně, když víte, že si děláte snubní prsteny, přistupujete k tomu s větší opatrností. Já se vždycky zákaznictvu snažím říkat, že čím hůře model vypadá, tím lepší to může být ve zlatě, ta surovost kovu prospívá.

Mám je spíše schované a nenosím je, je to takové moje „rodinné stříbro“ ve zlatě. Občas spolu se synem něco uděláme a osobně se mi víc než ty první otisky líbí, když ten materiál děti samy „destruují“, takže spíš než zápis jejich těla už jde o zápis jejich duše. Ale jako jeden z prvních mám se synem tzv. nehtíčkový set, ve kterém se otiskly jeho nehty. Na workshopech většinou s menšími dětmi tvoříme otisky, je to hodně populární. Ale mně se líbí, když už větší děti mají k tvorbě individuální přístup – a stejně jako pro ty dospělé – je to pro ně první setkání s tím materiálem. Z toho obyčejně vychází nejlepší výsledek, takový intuitivní. Mám pocit, že i my, šperkaři, jsme dělali nejlepší věci na střední, tedy v dobách, kdy jsme ještě nebyli poznamenaní přístupem okolí. A právě tohle mě na těch workshopech s dětmi baví.

První otisky se dělají už zhruba od osmi měsíců – jde o to, že ty otisky už by měly být nějak znatelné, takže ideální doba je kolem jednoho roku. A jak říkám, mně se líbí, když už děti mají nějakou osobnost, kterou do toho otisknou a propíšou, což je zhruba kolem tří čtyř let.

Prstýnky si tvoří snoubenci jeden pro druhého, je to symbolické. Většinou si na to dáváme třeba dva měsíce, aby byla možnost výběru. Je to tak lepší.

Ne, to ne. Na jedné schůzce si řekneme, jak by to mohlo vypadat, potom sem přijdou tvořit modely, které se pak opracovávají ve stříbře. Potom ještě přijdou na přezkoušení a nakonec se dělá finální model ve zlatě, což obvykle znamená tři až čtyři schůzky.

Je to docela zásadní segment, a řekla bych, že každý obor nějakou takovou oblast má, ale neřekla bych, že je to výhradně jen o něm. Mám pocit, že se dost změnilo s covidem, hodně věcí se přesunulo na online a třeba Vánoce už nejsou pro malé značky tak významné jako dřív. Věci, které se týkají příprav na svatbu, mi dávají smysl. Přijde mi to hezké, jsou to kousky, co lidem zůstanou celý život, zároveň je to investice. Další faktor, který situaci ovlivnil, byl začátek války na Ukrajině – lidé začali kupovat víc zlata a obecně víc šperků než jen snubáky. Poslední roky se tendence hodně mění, nedá se to předvídat. Za mě je lepší mít ten zájem o šperk obecně, neupínat se jako šperkařka jen na snubní a zásnubní prsteny a ryze sezonní záležitosti. My jsme dílna, neobjednáváme hotové věci někde na Bali, a jsme schopní tak okamžitě reagovat na poptávku, která nastane. Naše produkty jsou sice dražší než dovezené šperky, ale lidé vědí, že se s námi můžou domluvit – a přibývá nám zakázek i na tzv. investiční šperky. Jde o něco zcela jiného, než co koupíte běžně ve zlatnictví, kde vám nabídnou spíše nějaké plíšky dovezené z Turecka –a z mého pohledu jde o věci, které moc nevydrží. My děláme generační šperk.

Bylo vidět, že lidé si to dost rozmýšleli, a když už do něčeho investovali, chtěli, aby to bylo něco jiného, než mají ostatní. Ale jak říkám, od covidu je to hodně nevyzpytatelné. I teď mám pocit, že si lidé kupovali více zlata. Je možné, že to souviselo s krizí kolem Donalda Trumpa.

Za mě je dobré si to rozložit a mít to ve více věcech.

Prvního syna jsem rodila před pěti lety a připravovala jsem se na šestinedělí, abych mohla posílat balíčky z domova nebo abych měla funkční e-shop. Z porodnice jsme šli rovnou do karantény, protože přišel covid a já byla paradoxně připravená a vybavená. Přišlo mi, že jsem snad v tu chvíli byla jediná designérka s e-shopem, aspoň mezi šperkaři, což mě docela vystřelilo nahoru. Podchytila jsem to intuitivně jenom na základě mateřství a shodou náhod se mi začalo dařit. A byl to pro mě jistý refresh i v jiném ohledu: jsem docela workoholička, perfekcionistka a všechno kontroluji – no a najednou do té práce tak často nemůžete, třeba vám onemocní dítě a musíte být doma, klidně měsíc. To byl dobrý reset. Pak tu jsou ještě hormony – moje zkušenost je taková, že když kojíte, je vám ta práce docela jedno. Dříve jsem byla na práci hodně orientovaná, a teď cítím, že už tu neustálou kontrolu nad vším umím vypnout. Přijde mi super, že si tohle žena může prožít a následně začít svůj byznys a značku prioritizovat. Podle mě je zásadní, že jsem se takto posunula a nechala za sebou, co nebylo efektivní.
Teď, s druhým dítětem, mám pocit, že proces posouvám i ekonomicky. Mnoho designérů to má nastavené tak, že dělají srdcem, co je baví – realizují se. Já teď naopak daleko více přemýšlím o tom, co se skutečně prodává. I mě baví realizovat své myšlenky a nápady, ale většinou se ty volnější věci tolik neprodávají. Nyní, s dvěma dětmi, se více soustředím na byznysovou stránku věci. Chci jim do života něco předat. Vždycky jsem všechno, co jsem vydělala, dávala zpátky do značky, ale teď přemýšlím o tom, že bych měla pořídit něco, co bude mít smysl i pro ně – splácet třeba nějakou nemovitost. Jako někdo, kdo vyrostl v umělecké rodině, vidím, že někdy se to celoživotní úsilí nemusí podařit a vaši značku další generaci už prostě nepředáte. Je to refresh – řeším, co má a co nemá smysl; že se člověk nemůže úplně se strhat jako dřív, kdy třeba pracoval dvacet hodin denně v přepočtu za patnáct korun na hodinu. Mám pocit, že když dokončíme uměleckou školu, jdeme do toho jako amatéři nevzdělání ekonomicky, a to se teď snažím doučit.

Minulý rok jsem se snažila zaměřit na kolekce, které u nás fungují. My byli zvyklí chodit každý rok třeba na Designblok a tvořit pořád nové kolekce. Ale svým způsobem je to hrozně kontraproduktivní, protože lidé to ani nestíhají sledovat, navíc si jednotlivé kolekce navzájem konkurují. Takže se spíše soustředíme na technologická vylepšování produktů, které nám fungují. Poslední rok jsem se snažila hlavně pochopit ekonomickou stránku věci a uvědomuji si, že potřebuju, aby moje energie byla udržitelná. I to mi jako mámě došlo – vzácnost vlastní energie. Zároveň jsou tu věci, co mě pořád baví – hrozně mě naplnilo třeba zařizování našeho showroomu, ráda také vymýšlím focení. Nápady na nové kolekce rozhodně také pořád mám, jen na ně nahlížím více ekonomicky. Už jsme udělali hodně šperků a ty, co tolik nefungují, se spíše snažím stahovat, abych měla e-shop připravený na okamžik, až přidám novinky. Mateřství je vlastně i velmi nabíjející. Vidíte při něm nové věci. Já jsem navíc měla oba porody dobré, je to takový dotek smrti. 

Porod je dost hraniční zážitek, úplně se odpojíte a létáte někde ve vesmíru. Zrovna jsme se s partnerem bavili o tom, že člověku vlastně během toho nevadí krev, což je najednou něco úplně jiného, když víte, že to skončí životem. Prožijete si něco hodně zvláštního, když se tomu dokážete poddat. Jde vám u toho taky trochu o život, ale i u toho se v podstatě znovu narodíte. Oddáváte se něčemu na hranici života, ještě to dítě nevidíte, a ono najednou přijde – a je to jako by ve vás umřelo vaše staré já. Někdy mám pocit, že si ani na život před tím moc nepamatuju, ten zážitek člověka prostě změní. 

Udělala jsem o tom celou kolekci s názvem Affirmo. Ten hlavní motiv tam je to „jsem“. Je to uvědomění si dotyku přítomnosti, v tu chvíli prostě jste – a jste přítomní, a i když to třeba bolí ještě dlouho z toho těžíte. Pak to trochu zapomenete, ale někde vzadu to je – a snažíte se žít jinak. Myšlenky spojené s tou kolekcí jsou pro mě zásadní a ráda si je připomínám.