Celebrity
Nebojí se
tým VOGUE26. 10. 2020
Petra Nesvačilová právě dokončuje svůj další dokument. Po Klausovi, Sudetech, Horákové a nejvyšším zločinu se ani tentokrát nebála a vybrala si Ztohoven. A čeho by se měla v případě aktivistického umění obávat? Minimálně toho, že domluva s Romanem Týcem a spol. nebude patřit k nejsnadnějším.
Foto: Petra Nesvačilová
Roman Týc: Než jsi přišel, Petra mi řekla, že nechce, abychom se bavili o konfliktu. Protože ono celé natáčení mezi námi vyvrcholilo konfliktem. Byl o principu natáčení dokumentu. Já jsem to viděl jinak než ona. Logicky – jsem insider Ztohoven, ona někdo, kdo nás sice trochu zná, ale kromě toho, co je vidět ve filmu, s námi není. Myslel jsem, že se točí o události, která by se dala zúžit do konfliktu mezi my versus stát, potažmo my versus úřad prezidenta republiky nebo prostě my versus prezident. S odstupem vidím, jak ješitně jsem to chápal, Petra chtěla točit něco s větším přesahem.
Petra Nesvačilová: Romane, já už vlastně ani nevím, my jsme se hádali tolikrát! Naposledy kvůli názvu. Film se teď jmenuje Vojna Ztohoven, musím se soustředit, abych to řekla správně, protože já jsem původně chtěla Příběhy červených trenýrek. Což se mně osobně strašně líbí, ale ty jsi projevil nepokoj, pro tebe to bylo jako Příběh kožených kalhot, nějaké „soft porno“. Ale líbí se mi, že ses snad poprvé veřejně přiznal ke své ješitnosti, to oceňuju.
RT: V některých událostech, které jsem já považoval za důležité, jsi najednou chyběla, protože jsi je jako dokumentaristka nepovažovala za důležité. To je třeba moment, kdy se jeden z nás tří, kdo jsme byli nahoře při výměně standarty za trenky, zabil. Než umřel, nějakou dobu to trvalo. „Petro, jeď za ním točit do nemocnice.“ Nejela jsi.
PN: Ale ty jsi neříkal, ať za ním jedu do nemocnice! Dostat se za ním do nemocnice ani nešlo. Ani si to nepamatuješ, ty jsi chtěl, abych točila jeho pohřeb. To jsem odmítla, jelikož mne to vzalo a věděla jsem, že to potřebuji říci ve filmu tichem, což se i stalo. A vím, že to bylo správně. Jsem ráda, že jsem poslouchala sebe a ne tvůj tlak.
RT: Jaký pohřeb, když pohřeb nebyl?!
PN: No tak takové to setkání nebo rozloučení pieta.
RT: Velký oblouk zpět, k tomu názvu. Když jsem viděl první pracovní verzi dokumentu, tak jsem nejdřív nevěděl, ale doma se mi to rozleželo a zjistil jsem, že takový název je pro mě průser, protože to vůbec není o trenkách, tak proč Příběh červených trenek?
PN: Příběhy červených trenýrek. Nejseš ani schopen si to správně zapamatovat.
RT: Tak jsem ti napsal, jestli ses úplně nezbláznila, že jsi to takhle pojmenovala.
PN: Takže jsem měla šikanu. Ale pak jsem uznala, já jsem název schopná vymyslet na začátku natáčení, možná v půlce, pak už ne. A strašně mě uklidní, že ho mám. Nakonec jsme se teda po příšerném konfliktu shodli a film nazvali Vojna Ztohoven. A tento případ byl správně, že se změnil název.
RT: Protože to není o konfliktu mezi námi a Hradem, ale je to vlastně unikátní záznam setkání dvou aktivistických skupin, kdy je jedna z nich na útěku z totalitářské země, která si dodnes prochází pro nás nepochopitelným martýriem, jde po ní Interpol, na útěku se jim narodilo dítě. Jsou věčně na cestě, jednoho dne zazvonili u nás, jako u kolegů, s plánem vlastně u nás nějak přežívat. Oni nejdřív řekli, že přijedou na návštěvu, ale jejich plán byl najít tady azyl, spíš bych řekl trochu rafinovaně než férově. My jsme vedle toho řešili všechny ty soudy kvůli trenkám a všechny ty srágory kolem, který jsi zdokumentovala taky. Takže až když jsem to viděl podruhé a oprostil jsem se od názvu, který byl zavádějící, tak v tu chvíli to byl i pro mě zajímavý dokument. Do té doby to byl pro mě průser.
PN: Ano, já si tvého postoje všimla, pak jsme se dlouho hádali, a nakonec to nějak zvládli. Ono to k tomu nějak patří. Pro mě je cesta tohohle dokumentu taky dost dlouhá a trnitá, už jenom to, že jsme ho s Toničkou Jankovou celý stříhali doma v době karantény. Ještě víc jsem tak viděla ty chyby, to je pro mě fakt úmorná práce. Až teď když jsem se nějak uklidnila, tak mám najednou ten film hrozně ráda. Je jiný, než co jsem natočila doteď, víc vypráví a je víc situační. V některých místech fungujete jako fiktivní filmové postavy. Do té chvíle, než si ze všeho opět začnete dělat srandu.
RT: Mě u toho dokumentu možná mrzí jen to, že to celé může vyznít jako záznam života kámošů, který mezi sebou mají pořád jenom srandu. Napětí a nejistota, když stojíš proti státnímu zástupci, hrozí ti bůhvíco, ale nám víc vadí to, že nám hrozí víc nepochopení víc než nějaký institucionální trest. Bál jsem se a bojím se doteď, že tvůj dokument může nepochopení veřejnosti ještě umocnit. Že bude událost vnímána jako kritika Zemana, jenže ono to tak nebylo. My skrze funkci, kterou právě vykonává Miloš Zeman, kritizovali úřad prezidenta republiky, který je pro nás přežitek. Naše strategie je vždy taková, že vypíchneme konkrétního člověka, situaci nebo událost, vytvoříme nějakou situaci a díky následné mediální vlně, pokud se nám ji podaří vytvořit, získáme možnost mluvit o svém záměru.
PN: Klidně bych se vsadila třeba o litr, že kdyby na Hradě seděl Václav Havel, tak byste to neudělali.
RT: A já s tebou o deset tisíc, že jo. Víš, jak dlouho jsme to chtěli dělat? Ta debata není o tom, jestli by tam byl Václav Havel, nebo někdo jiný. Jiné by byla následky. Protože Havel by nejspíš řekl něco ve smyslu, že jsme kreténi, ať tu vlajku koukáme vrátit. My bychom odpověděli, že klidně, ale že za ni chceme dva litry borůvek. A Havel by šel a nasbíral dva litry borůvek. No nevím, možná si ho po těch letech taky idealizuju. Ztohoven je s ním ale taky spjato, protože první projekt, který jsme jako skupina dělali, bylo proměna srdce Jiřího Davida nad Hradem v otazník. Havel nás z toho tenkrát přes Dostála (jeden z bývalých ministrů kultury - pozn.red.) vytáhl. Přijel a řekl hradní policii, ať nás propustí, a to nás tam tenkrát bylo třeba čtyřicet. Václav Havel si naše zadržení nepřál.
PN: Dobře, ale stejně si lidé podvědomě spojí červené trenýrky se Zemanem.
RT: Sice jsme jsme tam pověsili trenky, ale nám šlo hlavně o to, abychom šlohli tu vlajku. To ti říkám na tisíc procent. Z trenýrek se stalo téma následně, ale s naším záměrem toho mají společného málo.
PN: Pro mě jsou trenýrky odboj. Výraz svobody vyjádření.
RT: Byl to útok na státní symbol a nám je jedno, jestli ho zrovna reprezentuje Havel nebo Zeman nebo Klaus.
PN: Kdyby tam byl Havel, červené trenýrky tam nepověsíte.
RT: To ne, ale červené trenýrky jsme vymysleli čtrnáct dní před tím, než jsme je tam věšeli, my jsme tam šli sundat vlajku. Opravdu jsme chtěli v první řadě kritizovat úřad prezidenta republiky, to byl náš záměr. Před téměř každým naším uměleckým projektem napíšeme schválně patetickou báseň. Kolega v ní měl tentokrát verš, že si Zeman vystavuje spodní prádlo a někdo řekl: „Ty jo, to by byla prdel tam pověsit trenýrky.“ A někdo jiný na to řekl: „Ty vole, červený trenýrky, to by byla pecka.“ Takže trenky vznikly dávno po formulaci záměru celého uměleckého vyjádření.
PN: No vidíš, to je vlastně stejné. Čtrnáct dnů před uzavřením střihu dokumentu jsme po konfliktu změnili jeho název.
RT: Nejsem moc rád, že se ty červené trenky staly symbolem odporu proti konkrétní osobě, proti Zemanovi. Nějací novináři o nás na to konto psali, že jsme bojůvka pražské kavárny. Samozřejmě se tomu zasměješ, protože víš, že jim to podsunul ten chudák Ovčáček (Zemanův mluvčí - pozn.red.), ale hned ti dojde, že se nám úplně nepodařila širší kritika státu, kterou jsme projektem zamýšleli, že se to celé zúžilo na tu partu, která na Hradě teď sedí. Asi je dobré připomenout, Petro, že trenky stejně nebyly impulsem, proč jsi se Ztohoven začala točit.
PN: Ne, to bylo jiné setkání s vámi, už předtím. Petr Žilka je můj spolužák z gymplu, se kterým jsme v pubertě objížděli Sudety a pořád jsme dělali nějaké zápisy o tom a všechno jakoby dokumentovali. On je členem Ztohoven, já se s vámi setkala, jednou v paralelním polis, a s tebou jsem se domluvila, že natočím porcování medvěda, tedy stříhání sundané prezidentské standarty. Byl to hrozně dlouhý proces, protože jsem byla unavená z natáčení s Berdychovým gangem (Petřin předchozí celovečerní dokument Zákon Helena - pozn.red.), nechtělo se mi mezi lidi, vůbec nikam. Ale teď jsem moc ráda, že jsem s vámi točila a mám intuitivně dobrý pocit, že je premiéra až teď, čtyři roky poté. Film o Davidovi Berdychovi měl premiéru taky až poté, co byl propuštěn z vězení. Proces vzniku je prostě dlouhý a poprvé v případě dokumentu o Ztohoven mám pocit, že to je tak správně. Když se podívám zpátky, přišla jsem si během natáčení s vámi jako velká máma, která upozorňuje své děti, ať nelezou do silnice a nemluví jeden přes druhého.
RT: Petra mi v jednom momentu přikázala, ať si vezmu na obraz mop a jdu vytírat. Myslel jsem, že si dělá prdel.
PN: Abych to upřesnila, vznikla skvělá filmová situace. Vojna se odstěhovala z vypůjčeného bytu, nechala po sobě bordel, Roman musel tak jako tak vytřít, jen se hrozně naštval a začal mi říkat, proč nechávám postavy ve svých filmech vytírat. V Zákonu Helena totiž myje podlahu kriminálník samopalník. A tady se mi líbilo, že by Roman symbolicky stíral stopy po Rusku. Ale on s tím třísknul, že se na to může vys..t.
RT: Nesnáším tyhle manipulace. Jednou jsem točil s Jakubem Kohákem, já se v té době zrovna hrabal v lidském popelu, respektive jsem s ním pracoval. Byli jsme na hřbitově. Já jsem opatrně otevřel kolumbárium a fotil si tam fotky zesnulých. Kohák řekl stop a: „Hele, tak vem tu urnu a utíkej!“ Myslel jsem si, že se zbláznil, řekl mu, že to dělat nebudu, a on nastoupil, že režisér je on. Nemám rád, když dokumentarista říká objektům, co pozoruje, co mají dělat, co mu mají hrát na kameru. Tohle téma se ostatně hrozně řešilo v souvislosti s Vítem Klusákem a tím skinheadem. (Film Svět podle Daliborka, kdy mnozí režisérovi vytýkali, že aktéry dokumentu vede jako režisér hraného filmu - pozn.red.)
PN: Celé to natáčení bylo napínavé a napětí bylo často i mezi námi dvěma. Vzpomeň si, když přijela Vojna. Řekl jsi mi, že se stala geniální věc, že je tu Vojna a já netušila, kdo nebo co to má být. Ty jsi na mě vyrukoval s přirovnáním, že to je, jako kdyby přijeli Rolling Stones mezi aktivistickými skupinami, že od Banksyho dostanou peníze. Tak se mi to spojilo a řekla jsem si, že super, že mám další téma.
RT: Ale to bylo přirovnání jen pro tebe a ty jsi po mně pak chtěla, abych to zopakoval před kamerou, ale to jsem odmítl, abych nebyl za debila.
PN: Aha, a proč?
RT: Protože jsem tě chtěl nadchnout. Není to lhaní, ale ani úplná pravda, že Vojna by byla „Stouni“.
PN: Možná chceš před kamerou vypadat, že to je víc důležité, než ve skutečnosti je, že to není takový pop. Já mám třeba I pop dost ráda…
RT: Tak jasně, ty mezi vším umíš dobře balancovat.
PN: Balancuju, miluju cocacolu a mám ráda popcorn, to je stoprocentní pop. Ale na druhou stranu, k životu potřebuju i něco jiného, takže pro me bylo hrozně fajn být s vámi, hrozně jsem se nasmála. Bylo to dobrodružství, byla to komedie. I to setkání s Olegem a jeho Vojnou na mě zapůsobilo, miluju ruskou literaturu, tak všechny Rusy dávám do svého ruského romantického pytlíčku.
RT: Jak ti do něj zapadl Oleg?
PN: No právě. Protože jsi mi ho představil jako Rolling Stones, tak jsem k němu od začátku tak přistupovala a celé se mi to moc líbilo. Bavilo mě, jak nejdřív žili u tebe v činžáku, hrála tam ruská hudba a já si říkala, že takhle podobně to asi měla Kateřina Veliká. Mám ráda tu kulturu, ale mám ji ráda naivně, realitu vnímám skrz ty jejich knihy a filmy. A pak jsi ty a Oleg začali vzájemně narážet, což je vidět i ve filmu. A člověk si vzpomene, jak ho na gymplu učili, že se Rusko se rozpíná. Protože najednou jsi je měl všude a sám neměl nic. Pamatuješ, jak jsi přišel domů a Oleg ležel potmě v tvém obýváku?
RT: To byl barák, ve kterém mají na zahradu přístup dva byty, i když z úplně opačných stran. Oleg musel obejít celý barák, projít zahradou, vyjít schody a lehl si ke mně na sedačku. Já jsem v pracovně, v jednu v noci si jdu udělat čaj a koukám, že mi tam leží cizí chlap v trenkách s tabletem. Málem jsem se pos..l, než mi došlo, že to je Oleg. Ale víš, čím to je – oni jsou zvyklí takhle polehávat ve squatech, v nichž obvykle žijí, ten můj dům je starý, tak si myslel, že když to není novostavba, že se prostě může povalovat kdekoli.
PN: A pak si to Oleg pokazil a začali jsme ho všichni vnímat jinak.
RT: Protože to pos…i, kradli, chytli je a oni najednou začali napadat Čechy. Že jsme valutové prostitutky a podobně. Ale tohle v dokumentu neuvidíte, stejně jako jiné situace a postavy, které jsou pro Ztohoven z mého pohledu důležité, nikoli pro tebe, Petro. Třeba soudkyně, která soudila trenýrky, a vlastně je vůbec soudit nechtěla. Pořád jsem ti říkal, že chodí každý den pařit naproti do Diany, nejhorší špeluňky na Praze 7, asi pánbůh chtěl, abychom ji viděli v takové situaci. Ty jsi za ní ani jednou nešla, stejně jako za naším právníkem, v jehož případě se ukázalo, že byl ve svazcích StB. Když byl Čočkin v nemocnici, taky jsi odmítla za ním jít. Protože jsi nechtěla točit film o smrti, řekla jsi mi tenkrát.
PN: To je od tebe moc hezké, že jsi mi ukazoval jiné principy na mém dokumentárním filmu. A zároveň všechny tyto věci ve filmu jsou, ale ne tak polopaticky a podle tebe, to je celé. Co vlastně prožíváš, když se ohlédneš za dosavadním působením Ztohoven?
1 / 4
Foto: Archiv Hypermarket film
RT: Už si všechno ani nepamatuju, máme za sebou sedmnáct let a třeba jedenáct projektů. A každý zná víceméně ty „highlighty“, jako byl hřib ve vysílání České televize nebo trenýrky na Hradě. Jsme si vědomi, že výstavní síní jsou pro nás média, v nich se chceme pohybovat. Vygenerovali jsme heslo Wikipedie – mediální objekt. Tak skupina Ztohoven fungovala do momentu, kdy jsme se rozešli s levicovou sekci, a to byl velký náraz. Já to bral tak, že se ve Ztohoven setkávají levičáci s pravičáky a že společně hledají konsenzus, dlouho to tak fungovalo. Ale došlo k nějakým konfliktům a odešli dva poměrně silně levicově uvažující osobnosti, a to byla pro skupinu velká škoda. Tím se z nás stali neoliberálové, jak se teď s oblibou říká. Pak jsme se dozvěděli o bitcoinech, díky hřibu nás začala respektovat hackerská komunita, dokonce víc než ta umělecká. Ta umělecká vlastně vůbec nechápala, která bije, protože je pro ni aktivistické umění mimo kolej, nemá klasické estetické rámce, nezapadá to do tabulek a těžko se vystavuje. Následovala úplně nová etapa, která vyvrcholila založením instituce, v níž teď sedíme. Paralelní polis. Tím jsme se dostali k tématu digitální svobody. Organizujeme kongresy, které jsme měli poslední tři roky vyprodané. Jezdí sem lidé z celého světa, vznikla tu taková introvertní „hacktivistická“ buňka, která si dala spoustu velkých cílů, které naplnila, třeba dokáže provozovat neziskovku. Když bych měl říct, jaká je dnes skupina, tak princip skupiny byl vždycky takový, že skupina netvořila projekty, ale projekty tvoří skupinu. Když je ve společenství velké téma, tak to do ní dostředí lidi, kteří jsou ochotní do projektu investovat svoje pohodlí, chodit k soudu, chodit na policejní výslechy, v jiném případě se například věnují neziskovce, to je pro ně akorát ztráta pohodlí.
PN: Jaké jsou největší překážky v současných aktivitách Ztohoven?
RT: A co se děje teď, je největší zabiják skupiny. Všichni dospěli do věku, kdy začali mít rodiny, děti. Najednou dorazila realita a týká se i mě. Máme potřebu rámovat to, co jsme doteď udělali, já za čtrnáct dnů vydávám knihu, která je věnována mým třem samostatným výstavám, do toho jsme si plánovali, že uděláme i knihu ke dvaceti letům Ztohoven, ale nemáme správného autora, nechceme, aby někdo jen povrchně popsal, co jsme udělali, ale aby dal někdo dohromady knihu o tom, co naše umění způsobilo.
PN: Co ti Ztohoven dali a co vzali?
RT: Na to není vůbec jednoduché odpovědět, mám pocit, že jsem hodně kamarádů získal a hodně jich ztratil. Ať už kvůli politice, nebo kvůli vnímání světa. Když začínáš s uměleckou skupinou, je ti pětadvacet, tak se zabýváš jalovými tématy a tvým cílem je v ten moment mít co největší dosah, co nejvíc vykřiknout. Postupem času ti víc záleží na tom, abys neztratil kredit, který jsi předchozí činností získal, a aktivity začnou být větší a větší kalkul. Začneš mít panickou hrůzu, že to posereš takovým způsobem, že se shodí úplně všechno, co bylo předtím. Třeba ty trenky. U nich jsme riskovali, že vylezeme nahoru a nepodaří se nám dostat dolů tu vlajku, že se něco zasekne. Díkybohu se to všechno povedlo, takže se mohla rozjet mediální debata směrem, kterým jsme chtěli. Jakmile by se cokoli nepovedlo, tak by se to celé otočilo proti nám a mohlo by to znamenat konec Ztohoven. Takže se vlastně i trochu těším, až se to celé uzavře a mně se nějakým způsobem uleví, že už nemáme žádnou ambici. Cítím, že je ten moment blízko. Co si o nás myslíš ty, Petro?
PN: Já vás pořád obdivuju, v průběhu natáčení se to ani moc nezměnilo. Někdy jste pro mě byli srandovní, jak věci připravujete, jak jako jednotlivci fungujete v rámci skupiny. Zaujalo mě třeba, jak jste stříhali standartu, jak jste to měli totálně promyšlené, hádali se u toho, kdo udělal o pár centimetrů jiný střih. Tehdy jsem si uvědomila, jak vám na projektech strašně záleží. Navíc jste tu vlajku stříhali s obrovskou pečlivostí a láskou, jako když ti babička šije šatičky na oblíbenou panenku. Vždycky jste byli hrozně drzí, ale cítila jsem i vzájemnou úctu. Takže předtím jsem vás brala víc fakticky, razantně, bez emocí, ale když jsem s vámi začala točit, najednou jste byli mnohem citlivější, než jsem si myslela, měla jsem o vás trochu jiný obrázek. Teď víc vidím, jak při práci musíte řešit i osobní problémy, své životy. Najednou mě přepadl velký strach, co z toho filmu bude, cítila jsem velkou zodpovědnost. Pocit, že se o vás musím postarat. A nejen jako o filmové postavy.
RT: Objektům, které točíš, můžeš svým filmem v očích veřejnosti hodně ublížit. Na druhou stranu potřebuješ, aby byli aktéři totálně otevření a upřímní, jinak nevznikne kvalitní výsledek.
PN: Na to si dávám bacha. A jsi s filmem spokojený, Romane?
RT: To přece není o mé spokojenosti. Jsem rád, že se dokument nakonec jmenuje VOJNA Ztohoven, ne Příběhy červených trenýrek, to by bylo zavádějící. Došlo ke konfliktu, vyříkali jsme si to, pro tebe to bylo hodně nepříjemné, pro mě standardní.
PN: Ano, hodně, protože jsem to zažila poprvé, ten konflikt s tebou po těch čtyřech letech společné práce.
RT: Navíc, chlapi „trenýrky“ neříkají, kdyžtak „trenky“.