Minimalistická skincare rutina Bel Powley

Když jsem byla mladší, byla to asi moje matka. Je to jedna z těch báječných žen, které dokážou vytáhnout rtěnku z kabelky a nanést si ji, aniž by se podívaly do zrcátka. Vždycky jsem si myslela, že je krásná, uvnitř i navenek.

Spíš jsem si připadala trapně, protože jsem měla chlapeckou postavu, drobné končetiny a uprostřed pneumatiku. Na rozdíl od tvaru přesýpacích hodin, který byl považován za dokonalý a který měly všechny moje kamarádky. Nevěděla jsem, jak se s tím smířit a jak se podle toho oblékat.

Experimentovala jsem s nevšedními looky. Byla jsem chvíli emo a prošla jsem si i fází padesátých let, kdy jsem nosila šaty a vlasy si natáčela do úhledných vln. Užívala jsem si, že se nesnažím vypadat jako každá druhá holka. Bavilo mě být trochu jiná. 

Teprve v posledních několika letech jsem začala být sebevědomější. A není to proto, že bych si myslela, že vypadám opravdu dobře nebo tak něco, ale spíš jsem dospěla do stavu sebepřijetí. Tohle jsem já. Tohle je tvář a tělo, které mi byly dány. Nebojuj proti tomu, jen s tím pracuj. Součástí dospělosti je naučit se přijmout sebe sama, ale také zdůraznit to, co vám bylo dáno.

Začala jsem se méně líčit. Když jsem byla mladší, kolem roku 2000, bylo mnohem víc trendy nosit hodně make-upu. S nejlepší kamarádkou jsme byly posedlé metalickými tekutými očními linkami od MAC. Teď si ale užívám svou čistou pleť. A když už se mám nalíčit, tak používám jenom korektor a trochu řasenky. Upravím si obočí a někdy si dám červenou rtěnku. Pokud se však chystám na červený koberec a mám k dispozici vizážistu, přitlačím na pilu a zkusím i něco odvážnějšího. Jako kdybych měla najednou novou identitu.

Dokážu se díky němu vžít do nové role. Jakmile si nasadím paruku a kostým, dodá mi to úplně nové sebevědomí. Při natáčení filmu The King of Staten Island jsem musela mít umělé opálení, prodloužené nehty a obličej vykonturovaný k nepoznání. Když jsem se na něj zpětně dívala, říkala jsem si, že to vlastně vypadá docela dobře. Vzbudilo to ve mně obrovský respekt k ženám, které se takto líčí, protože je to jako umění.

Ze začátku jsem měla k Instagramu špatný vztah, vlastně jsem z něj měla deprese. Ztrácela jsem na něm hromadu času. Stala se z toho posedlost. V hlavě jsem najednou měla představu, že se musím přiblížit ideálům a dělat to co ostatní. Přestala jsem se soustředit sama na sebe a svou vlastní cestu. Teď už k němu mám mnohem zdravější vztah. Vlastně si aplikaci na celý den z telefonu vymažu, večer ji zkontroluji a pak zase vymažu. Jinak bych zase spadla do začarovaného kruhu.

Pracuji na volné noze a vnímám, že je tak mé duševní zdraví ohroženo daleko víc, protože nemám pocit jistoty. Ale pomáhá mi v tom denní rutina. I když nemám přes den co dělat, stejně vstanu brzy. Když si přispím, mám výčitky a je mi smutno.

Ráno si volám s mámou a pak pokračuju cvičením. Jdu si zaběhat, a to i v zimě. Je to to nejlepší, co pro své duševní zdraví člověk může udělat. Během lockdownu jsem objevila gua shu. Ráno ráda pečuji o pleť. Vyčistím si ji, nanesu dvě séra nebo hydratační krém a pak si udělám masáž, dost mě to uklidní. Snažím se jíst zdravě a vařit si čerstvá jídla. Třeba domácí těstoviny s pestem. Líbí se mi ten rituál přípravy.

Nehleďte na vnější vlivy. Přestaňte se dívat na to, jak vypadají ostatní, a ingnorujte diktát médií. Přestaňte sledovat Instagram. Podívejte se na sebe do zrcadla a snažte se přijít na způsob, jak se přijmout. Jakmile překonáte tuto překážku, můžete si otevřít dveře k nekonečným možnostem a způsobům, jak se mít rádi.