Emotional outsourcing. Když svoje problémy začínáme řešit s AI místo s lidmi

Když mi bylo ouvej, moji blízcí, kamarádky i rodina, mi vždycky pomohli. Má to plno výhod, ale také nevýhod, protože většinou znají jen moji pravdu a stojí na mé straně. Jenže ne vždy jsou po ruce, zato AI je tu pořád. Kdykoliv a kdekoliv, o půlnoci i v šest ráno. Nemusíte řešit, jestli někoho obtěžujete, ani se stydět za to, co právě prožíváte. Proto je tak lákavé se jí se vším svěřit, navíc odpovědi máte ihned. Proč stále více lidí tak přitahuje? „Může v tom hrát roli strach, že své blízké zatěžujeme, tlak na sebe, protože sami neumíme popsat, co se nám vlastně děje, obava z jejich reakce nebo jednoduše to, že nemůžeme najít správný čas a prostor. A samozřejmě také stud nebo pocit viny,“ vysvětluje její používání psycholožka Jana Krejzová.

Přiznávám se. Sice chci slyšet kamarádčin názor, ale často už dopředu vlastně vím, co by měla říkat. A přesně tohle může AI nabídnout. Avšak pozor. „To, že nás AI podporuje, ještě neznamená, že má pravdu. Může velmi přesvědčivě potvrdit naše vysvětlení situace, i když je zkreslené nebo neúplné,“ upozorňuje psycholožka. U některých systémů se v této souvislosti mluví o takzvané sycophancy, což je laicky řečeno přílišné souhlasení a potvrzování vašeho názoru. 

Jde si to třeba představit, jako když se pohádáte s partnerem a pak hádku někomu převyprávíte ze svého úhlu pohledu. AI neviděla výraz vašeho protějšku, neslyšela tón vašeho hlasu a nezná tisíc drobných situací, které vztahu předcházely. Pracuje s tím, co jí naservírujete. Její odpověď pak může znít tak sebejistě, že ji snadno začnete vnímat jako objektivní názor. Jenže jak to vlastně doopravdy je, nemůže se mýlit? Určitě ano!

Používat AI k řešení emocí přitom samo o sobě nemusí být špatné. Naopak. Když je vaše hlava v úplném chaosu, může vám pomoci setřídit si myšlenky, připravit se na nepříjemný rozhovor nebo zjistit, jak vůbec začít mluvit o něčem, co je pro vás tak těžké. Problém přichází ve chvíli, kdy u toho skončíme. „Hranice podle mě začíná ve chvíli, kdy AI přestává být nástrojem a začíná se stávat hlavním místem, kam své emoce nosíme,“ říká psycholožka. Jde tedy o to si uvědomit, jestli jsme pak schopni se zase vrátit zpátky do běžného života a vztahů, nebo nás pak totálně ovlivňuje a děláme pak všechno podle ní.

Samozřejmě že přece víme, že na druhé straně není člověk. Jenže náš mozek není vždycky tak racionální, jak bychom si přáli. AI se umí vyjadřovat velmi cituplně a může připomínat reálného člověka. „Když systém odpovídá osobně, pamatuje si předchozí konverzaci, používá naše jméno nebo reaguje empaticky, může v nás posilovat pocit sociální přítomnosti a blízkosti,“ vysvětluje psycholožka. Právě antropomorfizace, tedy připisování lidských vlastností technologii, může podle ní podporovat vznik citové vazby. A nemusíme si přitom ani na okamžik myslet, že AI je skutečná bytost. Rozumově víme, že mluvíme s technologií, a přesto můžeme mít pocit, že nám „rozumí“. 

U mladých lidí už navíc nejde o okrajový fenomén. Jana Krejzová upozorňuje na americká data RAND, podle nichž AI využívají dospívající a mladí lidé také pro rady týkající se duševního zdraví. Zvlášť znepokojivá je podle ní skutečnost, že řada z nich o tomto způsobu svěřování nikomu dalšímu neřekne. Vedle běžných chatbotů navíc existují přímo AI companions – systémy vytvořené tak, aby dlouhodobý pocit vztahu podporovaly.

Jak tedy poznat, že jsme překročili své hranice? Třeba tak, že když se nám něco stane, automaticky napíšeme AI jako první. Když kvůli rozhovoru s chatbotem odložíme rozhovor s partnerem. Když si začneme říkat, že nám AI rozumí lépe než naši kamarádi nebo rodina. Nebo když před okolím raději tajíme, jak moc ji používáme pro řešení svého duševního rozpoložení. Podle Jany Krejzové bychom měli zpozornět také tehdy, pokud jsme bez přístupu k AI podráždění nebo úzkostní, méně vyhledáváme kontakt s lidmi, více se izolujeme nebo podle odpovědí chatbota děláme zásadní životní rozhodnutí. Protože lidské vztahy mají jednu vlastnost, kterou AI nikdy dokonale nenapodobí: nejsou vytvořené přesně pro naše pohodlí. Reální lidé s námi často i nesouhlasí. Někdy nás štvou, mají vlastní problémy, názory a hranice. Občas řeknou něco úplně nevhodného. Jenže právě takto mezi lidmi vztahy vznikají a ne vždy je to jen procházkou růžovou zahradou, ale to prostě k životu patří.

Co tedy dělat? AI nám může pomoci lépe formulovat naše pocity, připravit se na rozhovor nebo konečně se vyjádřit k něčemu, co v sobě nosíme týdny a nevíme, co s tím. Psycholožka proto radí jedno jednoduché pravidlo: „AI může být první krok, ale neměla by být poslední zastávkou.“ Pokud s ní tedy večer rozeberete hádku s partnerem, tak logickým druhým krokem je další den si o tom s ním pak opravdu promluvit. Pokud jí napíšete, že jste dlouhodobě vyčerpaní a nic vás netěší, může vám pomoci připravit si otázky pro psychologa, avšak neměla by psychologa nahradit. A pokud máte problém, který vás trápí, je vhodné kromě sepsání skvělého promptu poslat ještě jednu zprávu, avšak reálnému člověku. Vašeho blízkého ani psychologa totiž žádná, ani sebelepší technologie, nedokáže nahradit.