„Klid není luxus. Je to nutnost.“ Jak pečovat o sebe v době permanentního výkonu

V době, kdy se výkon stává novým náboženstvím a inbox se nikdy nevyprázdní, zní „péče o sebe“ jako vzdálená meta z wellness katalogu, který už nikdo nečte. Přesto je právě ona klíčem k dlouhodobému duševnímu i fyzickému zdraví. Jak ji však uchopit bez výčitek, jak skloubit práci, klid, vztahy a vlastní potřeby? Odpovědi nám poskytly dvě odbornice – MUDr. Barbora Hirnerová z Galen Clinic, specialistka na psychosomatiku a všeobecné lékařství, a Martina Mikesková, psycholožka a terapeutka platformy Soulmio.

„Pod pojmem zdravá péče o sebe si představuji to, co je pro mě zdrojem energie, dělá mi radost a naplňuje mě,“ říká MUDr. Barbora Hirnerová. „Může to být sport, tanec, setkání s přáteli nebo chvíle ticha a samoty.“ Martina Mikesková to vidí velmi podobně: „Zdravé péči se teprve učíme. Základem je prevence. Znát své limity, regenerovat přirozeně, dobře spát, omezit sezení a posilovat vztahy. Patří sem i schopnost zdravě pracovat s technologiemi.“ Obě se shodují, že moderní doba nás nutí k přehodnocení přístupu k výkonu. „Musíme opustit hypotézu nekonečného růstu, zpomalit a zjednodušovat,“ říká Mikesková.

V otázce, zda lze práci a klid skutečně skloubit, má MUDr. Hirnerová jasno: „Ano, je to o nastavení pravidel. I v kalendáři by měl být prostor pro naše potřeby a radosti. Pomáhá také najít ve své práci smysl.“ Mikesková dodává, že mnohé se učíme špatně už ve škole: „Nikdo nás neučil, jak funguje pozornost nebo co je potřeba pro dobrý výkon. Když se cítíme bezpečně, jsme otevření chybám, tvořiví, hrajeme si a to je základ dobře fungujícího pracovního týmu.“

„Není to iluze, ale vědomé nastavení hranic mezi pracovním a soukromým životem. Je to prevence vyhoření,“ říká MUDr. Hirnerová. Podle Mikeskové se pojem stále vyvíjí: „Mluvíme už spíš o life balance – člověk zůstává člověkem i v práci, se vším, co k tomu patří.“

„Lidé v pracovním zápřahu na sebe zapomínají. Říkají si ‚ještě jeden mail‘, ‚ještě jedna schůzka‘ – a pak už nemají sílu na to, co by je naplňovalo,“ upozorňuje Hirnerová. Mikesková potvrzuje, že problémem je i absence mikropauz během práce: „Lidé pracují na maximum a až po práci chtějí odpočívat, což ale často nejde. Pomáhají krátké procházky, protažení, vědomá práce s pozorností, třeba i jen vypnout notifikace.“ Strach je podle ní další překážkou: „Myšlenky typu ‚musím uspět‘, ‚když polevím, vyhodí mě‘, nás tlačí do rohu. A i po pracovní době jsme stále ve výkonu. To naráží na téma sebehodnoty.“

Chronický stres výrazně snižuje schopnost těla regenerovat. „Bere nám sílu, ovlivňuje myšlení i fyzický stav,“ říká Hirnerová. Mikesková vysvětluje dopady na biologické úrovni: „Zvýšený kortizol snižuje produkci melatoninu, narušuje spánek, oslabuje imunitu. A tím se celý koloběh jen prohlubuje.“

Obě odbornice se shodují, že každý si musí najít vlastní cestu – pro někoho je to tanec, pro jiného samota nebo terapie. Důležitá je pravidelnost.

Tipy Martiny Mikeskové:

„Uvědomit si, že ten pocit existuje, to je první krok,“ říká Hirnerová. „Pak můžeme hledat hranice, rozdělit osobní a pracovní prostor.“ Mikesková je přímější: „Pokud si prostor pro odpočinek neuděláte sami, tělo to zařídí, třeba nemocí nebo vyčerpáním.“ A jak na pocit viny, když si dovolíme nic nedělat? „Péče o sebe není slabost. Bez ní nemůžeme dlouhodobě podávat výkon,“ připomíná Hirnerová. „Pocit viny je forma agrese vůči sobě samému,“ doplňuje Mikesková. „Odpočinek není selhání. Je to základ pro růst.“