Zapomeňte na tajemství. Vlasy Demi Moore jsou plné historie, energie a modliteb

Ze všech míst, kde bych čekala spirituální zážitek, by virtuální „meeting room“ pro rozhovor s Demi Moore patřil k těm posledním. Daleko od lokací, kde obvykle přicházejí moje epifanie (na zadním sedadle Uberu o půlnoci, ve vzduchu nad Heathrow, při probuzení ve tři ráno), se to tentokrát stalo jen za přítomnosti Moore, mé maličkosti a slušného připojení přes wi-fi. Ještě předtím se ale vzhledem k oznámení její nové role globální ambasadorky značky Kérastase naše konverzace úplně přirozeně stočila k jejím vlasům sahajícím až do pasu.

„Existuje krásná představa původních indiánských obyvatel, že naše vlasy jsou jako naše modlitby. A čím déle rostou, tím víc se vracejí k zemi, aby se ty modlitby mohly zhmotnit,“ říká mi a vysvětluje, že po letech experimentování došla k tomu, že nechce, aby její vlasy byly čímkoli jiným než tím, čím jsou přirozeně.

„Poté, co mi oholili hlavu (v roce 1997, kvůli hlavní roli ve filmu Ridleyho Scotta GI Jane – pozn. red.), jsem měla pocit ‚a co teď?‘ Vyzkoušela jsem pixie střih, měla jsem mikádo, byla jsem blond, byla jsem zrzavá, měla jsem sestříhané vrstvy, měla jsem ofinu – zkusila jsem toho tolik a chtěla jsem to prostě nechat růst.“ Od té chvíle, jak říká, jí dávalo největší smysl nechat vlasy dlouhé – až k zemi, plné modliteb, energie a historie, protože to bylo to, co nejvíc ladilo s tím, kým se stávala.

Když ji požádám, aby se ohlédla za obdobím, kdy chodila s hlavou ostříhanou strojkem dohola, Moore říká, že se cítila nahá víc než při kterékoli z nahých scén. „Neměla jsem vlasy, se kterými bych si mohla hrát nebo za které bych se mohla schovat,“ vzpomíná, „ale byla to krásná součást toho, jak jsem se učila být sama se sebou víc v pohodě a jak jsem odhazovala potřebu udělat ze sebe něco jiného.“

Tenhle meditativní způsob uvažování z Moore doslova vyzařuje a já se mimochodem dozvídám, že v době našeho rozhovoru má za sebou 245 dní meditace v řadě. Každodenní meditační praxe její život výrazně proměnila, říká. A kromě toho ji „připoutává k zemi“ i skupinový chat (její „sisterhood“), kde si členky každý den posílají výčet tří věci, za které jsou vděčné, tři věci, kterých se bojí nebo které vnímají jako náročné, a jednu afirmaci nebo vlastnost, kterou by si přály mít.

„Jsme společenský druh, je pro nás přirozené chtít sdílet,“ vysvětluje, když se ptám, jak tahle výměna pozitivních zpráv vlastně vznikla. Pro Moore je důležitá zodpovědnost vůči sobě samé a tato metoda je způsob, jak „si dovolit být viděna a vědět, že v tom nejste sama“. Především je to podle ní připomínka, že my lidé jsme si víc podobní než odlišní.

Hledání, co nás spojuje, je pro Moore něco jako modus operandi. Ať už je to s rodinou (právě založili rodinný čtenářský klub, do kterého bych se docela ráda přihlásila), nebo v práci (Moore popisuje focení kampaně Kérastase s Inez a Vinoodh jako „osvobozující, uvolněný“ zážitek), je v ní něco, co ji nutí hledat společnou řeč. Anebo alespoň něco základního, co lze sdílet. A navíc je jí dobře ve své vlastní kůži.

„Jsem ráda, že jsem v mládí experimentovala, a je to něco, co podporuji i u ostatních lidí. Ale v určité chvíli jsem se dostala k tomu, v čem jsem se cítila nejpohodlněji, co mi poskytovalo nejvíc v klidu a co mě nejvíc odráželo. A bylo to vlastně docela jednoduché,“ říká a usmívá se do kamery.