I z maličkosti se může stát obrovská věc. Co, jak a proč v životě řídí Jitka Čvančarová

Vždycky jsem se nechávala unášet vírem života, který je spojen s přítomným okamžikem. To se postupně nátlakem společnosti měnilo, ale teď už se zase poctivě vracím zpět k sobě. Učím se pouštět svou potřebu kontroly, kterou jsem získala po narození dětí. Ono je pro mámy těžké ji pustit. Ale je důležité nebrat dětem jejich vlastní zkušenosti, ani ty negativní, nepřipravit je o vlastní cestu a zasáhnout až v kritickém okamžiku. To nejsou vůbec jednoduché momenty. A když se vrátím k tomu, co určuje můj směr, je to tedy ten vědomý přítomný okamžik, který se může ve vteřině obrátit o 180 stupňů. A intuice, kterou už dnes neobcházím nějakými výmluvami. Vím, že mi radí správně. 

Když mě s prosbou o pomoc oslovila paní primářka Hana Bučková z EB Centra, která je jedinečnou kapacitou a zaměřuje se na pacienty s tzv. nemocí motýlích křídel, neváhala jsem. Bylo mi něco přes dvacet a začala jsem pracovat s organizací Debra na podporu těch těžce nemocných dětí, které se bez pomoci zvenčí prostě neobejdou. Jde o jednu z nejbolestivějších nemocí vůbec. A právě na těchto dětech je vidět, jak bolest dokáže posouvat ducha. Jsou neuvěřitelnou inspirací, jak žít přítomným okamžikem, v radosti z každé vteřiny. 

Podobné příběhy proměny bolesti v sílu vídám i při spolupráci s UNICEF, jejíž jsem velvyslankyní dobré vůle. Odjela jsem s UNICEF na misi do afrického Mali s očkovacím programem proti tetanu a měla jsem možnost v jedné z nejchudších zemí světa poznat, jak tato organizace funguje. Bylo to vše velmi emotivní, hlavně setkání s místními mámami. Přestože třeba nejsou vzdělané, neznamená to, že jsou hloupé nebo méněcenné, jak na ně mnozí z našeho „civilizovaného světa“ nahlížejí. Jsou to ženy spirituálně a lidsky hluboké a často jsou dál než my. Jsou více napojené. Přestože jsme si jazykově nerozuměly, lidsky jsme se cítily.

Občas mě provází prchlivost, to na sobě nemám ráda (smích). Ale je to holt moje součást, to člověk nemůže asi hned úplně obrátit, což neznamená, že na tom nepracuju. A někdy je to k něčemu dobré. Člověk se vyventiluje a nastaví si mantinely… Já jsem vášnivý typ, prý bych na svou energii potřebovala zbrojní pas. Já to o sobě vím, že je mě někdy moc a lidé se toho občas bojí. Ale já nekřičím, já jenom argumentuji (smích)! Takže si dávám pozor, abych někoho nepřeválcovala, když něco vysvětluji… 

Jestli má můj den nějak vypadat, měl by být autentický se vším, co k tomu patří. V autenticitě je velká svoboda, s níž se ale pojí odpovědnost. Za všechno, co člověk vysloví nebo udělá. Musíte o tom přemýšlet, jaké důsledky to má a komu byste mohli svým jednáním nebo slovy ublížit. A to je asi můj hlavní životní program: neubližovat, mít dobré vztahy, čisté svědomí, nic nedlužit. Nelhat. Být laskavá a vděčná. Žít svůj život poctivě a v lásce, se vším, co přichází. A milovat… milovat.

No, konkrétně volant. Ten držím hodně pevně (smích). Za volantem jsem dost soustředěná, protože vozím děti. Snažím se přemýšlet i za ostatní, předjímat. A co se týče volva, tak ambasadorství stranou, já jsem z něho nadšená, je superbezpečné. Zcela upřímně. 

A když vaši otázku posuneme do roviny držení nebo pouštění kontroly, už jsem naznačila, že nechávám plynout život. Jsem dobrodruh a vždycky budu nahlížet za roh, co nového a nepoznaného mě čeká. Miluju překážky. Nejsem ráda dlouho v pohodlnosti. Ráda se vystavuji diskomfortu, jedině ten vás posune někam, kam by se člověk normálně nedostal. To je nejlepší pro poznání sebe i druhých. A k tomu porážet strach.

To je jediné místo, kde já můžu zpívat (smích) – kromě zpívání s dětmi večer v posteli. A někdy, když je cesta opravdu dlouhá, pustím si nějaký podcast, rozhovor na DVTV apod., na co člověk v normálním běhu dne nemá čas. A taky když se něco učím, tak jedině v autě. Nebo když chci psát, jdu se prostě zavřít do auta. Je to pro mě opravdu mnohem důležitější prostor, než by si kdo myslel. Líp se tam soustředím.

I v těchto věcech se chovám intuitivně. Ona to s sebou taky nese samotná značka, má svou cestu i v tom energetickém prostoru a já to vnímám. Je pro mě také důležitý komfort, v autě trávím spoustu času, najezdím hromadu kilometrů. Takže ocením, že mě pak nebolí záda. A fakt, že Volvo recykluje materiály… Cením si na této značce, že nejde fejkovou cestou jako někteří výrobci, kteří se snaží o udržitelný produkt, a přitom při výrobě zanechají stejně hlubokou neekologickou stopu… 

Asi všechno. Já jsem z podstaty radostný člověk. Když vysvitne slunce, mám radost, když začne pršet, mám radost, protože vím, že to příroda potřebuje a já půjdu v dešti, to je taky krásné. Dokážu strhnout děti, aby se mnou do toho deště jen tak bosé vyběhly… To je mimochodem na dětech úžasné, jak rychle v nich dokážete zažehnout vášeň, zahnat negativitu a jak to umějí okamžitě přijmout. 

Tam, kde jsou moje děti, moje rodina. To je domov, ať už je to kdekoli.

Na všechny poctivé procesy. Když se cokoli povede, i maličkosti, třeba když se mým dětem něco podaří nebo je můžu v něčem inspirovat. Ne něco vnutit, jen inspirovat. 

Kdysi Čestmír Strakatý otevřel v rozhovoru se mnou téma smrti mojí maminky, o kterou jsem se v konečné fázi starala doma. Povídali jsme si o tom dost otevřeně a pro posluchače to bylo evidentně hodně posilující, odezva na ten rozhovor byla obrovská. Mít odvahu vzít si blízkého v těžké nemoci dožít domů. Nebát se, jestli se o něj dokážu postarat. Zvládnout všechny úkony toho odcházejícího těla, nepanikařit, ale přinášet lásku, péči, klid a hlavně jej v takovou chvíli neopouštět. Vyprovodit jej tam, kam jen s respektem vyprovodit můžu…. Že mohou být přítomné děti, protože je to pro ně přirozená věc, a jsou schopny to tak brát snáz než dospělí, když je neblokujete strachem. O tom všem jsme spolu mluvili a tak silně to zarezonovalo. Pravděpodobně v tu chvíli společnost potřebovala právě toto téma otevřít. Přicházelo mi pak nespočet reakcí „dáme to na Čvanču“ – ve smyslu, když to Jitka dokázala, my se dokážeme o své blízké postarat taky. 

Jsou důležité věci, o kterých i když jen mluvíte, už to stačí, abyste druhým dodali odvahu. Možná je to maličkost, na kterou ovšem taky musí nazrát čas, kdy to zvládnete správně sdělit. Ale tato zdánlivá maličkost, dokázat to sdělit, může druhým zásadně otočit život. A tím se může z maličkosti stát obrovská věc.