Kišiněv a drsná poezie betonu. Nahlédněte do duše sovětského brutalismu

V dnešní době digitálního odhmotnění toužíme po něčem hmotném, skutečném a nepřikrášleném. Brutalistické stavby to nabízejí, ale přesto si z nich jako ve „supermarketu stylů“ často vybíráme pouze to, co se nám líbí, bez ohledu na jejich původní historii a význam. V Kišiněvě jsem se proto blíže zaměřil na trojici vybraných solitérů, které bych jinak pozoroval z povzdálí, protože zdaleka ne vše kolem nich je příjemné či líbivé. V těchto stavbách se futuristické sny dramaticky střetly s každodenní realitou, ale přesto dodnes žijí svůj osobitý příběh.

„A vy tam bydlíte? Jak to tam vypadá?“ ptám se trojice žen posedávajících znuděně v parku na lavičce. „Myslíte v Romašce?“ říkají téměř láskyplně. „No bydlíme. Sháníte kvartýr?“

Kišiněvská Romanița – mezi místními běžně zvaná rusky Romaška či Romanočka – představuje jeden z nejradikálnějších architektonických experimentů pozdního brutalismu. Věž tyčící se do výšky 73 metrů na hraně parku Valea Trandafirilor navrhl architekt Oleg Vronskij na přelomu 70. a 80. let jako triumfální manifestaci moldavské modernity. Organický tvar věže nebyl náhodný: masivní centrální tubus nese dvaadvacet pater kruhovitě uspořádaných modulů, které se do prostoru rozevírají jako okvětní lístky heřmánku (odtud rumunský název romanița). Romanočka původně neměla být „kuriózním panelákem“, ale prestižním rekreačním a hotelovým komplexem. V parteru byly naplánované služby, kavárna a obchody, střední část tvořily samostatné garsoniéry a na samém vrcholu seděl betonový „létající talíř“, v němž byla vyprojektována luxusní otočná restaurace nabízející panoramatický výhled na město.

Hrubá stavba byla dokončena v roce 1986, dokončovací práce se však vlekly a s blížícím se koncem SSSR došly finance. Kišiněvská radnice na počátku 90. let změnila účel budovy na sociální a zaměstnanecké bydlení, kterým je víceméně dodnes. Romaška sice zvnějšku působí jako zhmotnělá kulisa z Tarkovského filmu, ale mezi místními je oblíbeným bydlením. V nepřehledné spleti majetkoprávních vztahů si však každý z nájemníků i soukromých vlastníků za uplynulá desetiletí upravil fasádu v duchu DIY. Romanița měla jako pomyslný raketoplán namířeno do vesmíru, ale skončila jako svébytné mraveniště lidských osudů v zakonzervovaném prostoru postsovětské reality.

„To jsou naše národní barvy. Nedávno tam byl ještě velký nápis MOLDOVA,“ upozorňuje mě před hotelem Național paní, která jde zřejmě z nákupu. Budovu si se zájmem prohlížím a snažím se ji vměstnat do objektivu. „Nebyla dřív bílá?“ ptám se brýlaté dámy na základě fotky, která mi uvízla v paměti.

Hotel podle ní změnil barvy několikrát. Na jaře 2022, po ruské invazi na Ukrajinu, vyšplhali aktivisté na budovu a natřeli její horní polovinu do zářivě modré a žluté barvy ukrajinské vlajky s protiválečnými nápisy. Už v květnu 2022 však přišel noční protiúder: proruští aktivisté část fasády přemalovali černo-oranžovými pruhy svatojiřské stuhy – symbolu ruské vojenské agrese, jehož zobrazování Moldavsko krátce předtím zakázalo. Napětí ve městě bylo hmatatelné, a tak komunální služby překryly fasádu neutrální šedí. V červnu 2024 ji pak skupina aktivistů celou přetřela do barev moldavské trikolóry – modré, žluté a červené – a na střechu umístila nápis „MOLDOVA“.

Tento hotel slavnostně otevřeli architekti Gorbuncov a Šalaginov v roce 1978 jako vlajkovou loď agentury Inturist. Zvnějšku byl chladně bílý až stříbřitě šedý, ale vevnitř se leskl zlatem, leštěným růžovým mramorem a dýchal západním přepychem, k němuž běžný občan neměl přístup. Největším lákadlem hotelu byl jediný valutový bar v Kišiněvě, který se nacházel ve 14. patře. V době pochybných privatizací 90. let 20. století však veškerý třpyt nahradila bezútěšná šeď zmaru. Hotel – s novým jménem Național – byl vyrabován a pokoje obsadili squatteři a bezdomovci. Americký deník The New York Times tuto fázi trefně označil za „studii postsovětských dysfunkcí jedné z nejchudších zemí Evropy“ a hotel nazval „betonovým pomníkem korupce“.

Na pobořeném schodišti před někdejším cirkusem bych čekal partu skejťáků, ale místo nich se po něm pomalu prochází starší pán, který krmí holuby. „Je zavřeno,“ prohodí suše, když mě uvidí nahlížet dovnitř. „Já jsem četl, že už měla proběhnout nějaká rekonstrukce.“ „Rekonstrukce?“ mávne rezignovaně rukou. „Ta už trvá snad dvacet let.“

Kišiněvský státní cirkus (Circul de Stat din Chișinău) jako by od základů bořil zažitou představu o skladném cirkusovém šapitó jako nezbytné výbavě světem jdoucích. V Kišiněvě měly putovní soubory stálou, kamennou scénu. Cirkus, který byl slavnostně otevřený na jaře 1982, nebyl jen dalším provinčním stánkem. Aréna z předpjatého betonu, žuly, skla a růžového arménského felzitu vzešla z rýsovacích prken Semjona Šojcheta a Ally Kiričenko. Na vrcholu své slávy platil kišiněvský cirkus za nejlépe vybavený cirkus v zemi a ve světovém srovnání mu patřila třetí příčka za arénami ve Veroně či Paříži. Kruhové hlediště s třináctimetrovou manéží pojalo 1 900 diváků a podzemní trakt skýtal veterinární kliniku s operačním sálem, komfortní stáje i speciální výtahy na přesun slonů a tygrů přímo do manéže.

Po roce 1991 začal cirkus, který do té doby zvládal 36 až 57 představení měsíčně, pustnout a kvůli blízkosti starého hřbitova Visterniceni se začaly Kišiněvem šířit městské legendy o nočním pláči klaunů v opuštěných chodbách. V roce 2004 se jeho brány definitivně uzavřely a do manéže pod rouškou tmy vstupovali pouze urbexeři. Záchranné fondy EU a UNDP sice v posledních letech pomohly zpevnit nosné konstrukce a částečně zachránit unikátní střechu, ale plnohodnotného znovuzahájení provozu a vyprodaných sálů se cirkus jen tak nedočká. V jeho prázdných, melancholických kulisách zatím vystupuje pouze příslovečný smutný klaun.