Fejeton Martina Váši: Proč jet do Krumlova ASAP

Nedávno jsem četl článek, v němž autor líčil nezaměnitelnou atmosféru letního Krumlova. Jen si ji pojďte představit se mnou. Maličké, stařičké městečko, v němž jako by hodiny přestaly tikat před celými staletími. Slunce bez mráčku, nebe svítí. Teda nebe bez mráčku, slunce svítí. A vy se brouzdáte mezi půvabnými domky, které dělí uličky tak uzoulinké, že by stačilo, aby se domky jen trochu naklonily a mohly by si střechami dát hubičku. Tu vás láká vůně do restaurace, tu do kavárny, jedna malebnější než druhá, všechny s posezením venku, to abyste mohli pohodlně sledovat třeba vodáky, co sem dopluli po Vltavě.

„Víš, jak smrděj?“ ozval se z telefonu maminčin hlas, když jsem jí pověděl o svém záměru do Krumlova v létě vyrazit. „Hlavně si kvůli nim nikam nesedneš a už vůbec ne u řeky, tam je všechno dopředu zamluvený. My jsme našli jediný volný místo na oběd – u otevřenýho ohně. Zatímco se nad ním grilovaly žebra, my jsme se grilovali na lavicích potažených kožešinou. Venku bylo pětatřicet stupňů, takže všude vonělo žrádlo, takže všude vosy. Ta lávka pod zámkem se pod tíhou turistů úplně houpe, a jestli si myslíš, že tam někde zaparkuješ, tak to si taky jenom myslíš, protože celý centrum je pěší zóna, přes kterou budeš klopýtat s kufrem po kočičích hlavách, dokud se ti neurvou kolečka, a ještě tě pak přes palici praští turista tou tyčí na telefon. Ale jinak se nám tam líbilo, Český Krumlov je úžasný.“

Pochopitelně jsme s přítelem a paní Pejskou došli k závěru, že není čas ztrácet čas. Musíme do Krumlova. Teď nebo nikdy.

A víte co? Krumlov skutečně úžasný je. To musí být každému jasné hned, jakmile projede Budějovickou branou a sjíždí Latránem, což se asi nesmí, což nám nedošlo. Jelikož nás nikdo nezastavil, projeli jsme spodem až k romantickému hotelu Monastery Garden, jehož majitelka Kamila Dvořáková byla tak laskavá, že nás nechala na dvorečku zaparkovat náš sexy (žel bohu zapůjčený) Range Rover Sport. Za to jí tímto ještě jednou děkuju. Z toho mála, co jsem oknem viděl, mě hotel nalákal natolik, že jsem si slíbil strávit v něm pár dní, jakmile to půjde. Už teď vím, že si k snídani dám florentská vejce a avokádový toast s omeletou, fermentovanou červenou pšenicí a taky smaženkou, to vše doplněné o chleba ve vajíčku, domácí granolu, palačinky s čerstvým ovocem, ale především francouzský toast, který bezmezně zbožňuju, jinými slovy si dám celé snídaňové menu, dobrý den. Z důvodů uvedených výše budeme vycházet jen v noci.

Latránem jsme došli k zámecké věži a odtud po schodech nahoru k zámku, jehož areál jsme prošli až k zámecké zahradě. Ta byla bohužel zavřená, a tak jsme si dovolili na terase před ní alespoň nechat paní Pejsku vyběhat a sami jsme mezitím několikrát omdleli z výhledu na sluncem zalitý Krumlov.

Zadem jsme sešli dolů, prošli pod Plášťovým mostem a pokračovali přes lávku, co se pod námi ani nehnula, do centra. Téměř nikde ani noha, natož ruka s „tyčí na telefon“, všechno zavřené. Všechno až na pražírnu Ideál, kde jsme si dali výbornou kávu, jež nás vzpružila tak akorát na to, abychom došli ještě ke kostelu sv. Víta a pak zpět k Monastery Garden. Tam jsme Kamile Dvořákové poděkovali a s tím, že ještě chceme projet centrem podívat se na ateliér Egona Schieleho, jsme se rozloučili. Ona nám připomněla, že centrum je pěší zóna, že na náměstí sídlí policie, pak si nás změřila pohledem a s úsměvem dodala, že se nad námi ale možná slitují, protože jsme… „Blbí Pražáci?“ nabídl jsem a ona nepatrně přikývla. S tím označením nemám problém. Kdykoliv dědeček nadává na „blbý Pražáky“, vzápětí mě chlácholí slovy, ať si to neberu osobně, protože já, já jsem přece naplavenina. A má recht.

Všechno dobře dopadlo a my jsme odjížděli absolutně zamilovaní do města, které by nás za jiných, normálních okolností pravděpodobně děsilo. Třebaže všem (nejen krumlovským) podnikům návrat turistického ruchu upřímně přeju, pro mě byla návštěva snad nejkrásnějšího českého města v téhle době jasným štěstím v neštěstí.

Text vznikl ve spolupráci s LAND ROVER.