Lublaň. Město s balkánským duchem, ovšem říznuté italskou elegancí

Cesta z letiště zabere kolem čtyřiceti minut, v centru Lublaně mě přivítá čilý balkánský duch říznutý italskou elegancí. Městem můžu jít téměř poslepu, stačí se držet řeky Lublaňka. Po obou stranách jsou široké promenády, frekventované pěší zóny. Na kavárenských stolech pod Dračím mostem se třpytí aperol, o pár desítek metrů dál se nachází hlavní symbol města – Trojmostí. Trojice mostů, slovinsky Tromostovje, navazuje na náměstí Prešernov trg a pochází z roku 1929-1932. Za důmyslnou konstrukcí stojí nejslavnější místní rodák Jože Plečnik, na jehož rukopis ještě několikrát narazím. Slavný slovinský architekt a urbanista nechal k původnímu kamennému obloukovému mostu z roku 1842 z každé strany přistavit další dva mosty. Inspirací byla Plečnikovi Praha, kde na počátku minulého století působil. Konkrétně se inspiroval provizorní pěší lávkou při stavbě Mánesova mostu.

Oblast Lublaně byla osídlena už v době kamenné, rozkvět zažila za vlády Římanů, kteří na rozloze 23 hektarů zřídili tábor, obehnali jej vysokými zdmi a pojmenovali Emona. Do nejvýznamnější archeologické lokality mě dovede značená turistická stezka Po rimski Lubljani. Místo, kde stával západní val, je zarostlé fialkami a kopřivami, na slávu římské říše upomíná informační tabule a stálá archeologická expozice v městském muzeu. Za návštěvu stojí archeologický park ve čtvrti Mirje, kde se můžete procházet mezi pozůstatky římské vily. Podle vysoké kvality provedení stavby, jejích mozaikových podlah a systému vytápění byla vila domovem bohaté a vážené římské rodiny. Chlouba historie stojí hned vedle obřích budov vystavěných za jugoslávského socialismu. Slovinsko bylo v rámci jugoslávské federace vnímáno jako její nejvyspělejší a nejvíce západní část. V 70. a 80. letech bylo třeba rychle stavět, a tak v Lublani vyrostlo několik desítek brutalistních budov. Monstrózní mrakodrapy jsou zcela vzdálené záměrům otce moderny Plečnika, socialističtí inženýři stavěli z betonu a černého skla.

Zůstaňme ještě pár hodin na levém břehu řeky. Pod výrazným vrcholem, kopcem Rožnik, se rozprostírá rozsáhlý park Tivoli. Byl založený v roce 1813 během napoleonských válek, kdy se spojilo několik šlechtických zahrad v jeden celek. Současnou romantickou podobu získal opět díky zásahům Jože Plečnika. Plečnik navrhl širokou centrální cestu, která opticky propojuje centrum města s hradem Tivoli. Dnes slouží jako venkovní galerie pod širým nebem, kde se celoročně konají velkoformátové fotografické výstavy. Když jsem se po parku procházela já, zaujala mě česká stopa, totiž černobílé fotografie ze slovinské inscenace Romeo, Julie a tma našeho Jana Otčenáška. Vystoupám po schodech ke klasicistní budově na konci promenády. Dnes v ní sídlí Mezinárodní grafické centrum, ale už samotný výhled ze schodů střežených litinovými psy, kteří nemají jazyky, stojí za návštěvu. 

Přímo naproti Tivolskimu gradu se tyčí grad Ljubljanski, oba hrady spolu komunikují přes řeku. Za chladného rána a deštivého počasí, které mě provázelo, připomíná Ljubljanski grad Drákulovo doupě. Řeku jsem překročila přes Řeznický most, jehož název odkazuje na dřívější řeznické krámky, které se v těchto místech nacházely. Zamilované páry zde na ocelová lanka připevňují visací zámky se svými jmény a klíče symbolicky hází do řeky. Chtějí zpečetit lásku nebo v její nesmrtelnost alespoň doufat. Hrad na strmém kopci byl sídlem panovníků dlouhou dobu, sloužil jako rezidence korutanských vévodů a později Habsburků. První písemné zmínky pocházejí z 12. století. Dnešní charakteristickou podobu získal v 15. století, kdy byl téměř celý hrad přestavěný, aby sloužil jako obrana proti tureckým vpádům. Za jasného počasí je odtud vidět až k Julským Alpám. V areálu se nachází interaktivní výstava o historii Slovinska a unikátní Muzeum loutkářství. Od roku 2006 spojuje hrad s náměstím Krekov trg moderní prosklená lanovka, která cestu zkrátí na minutu. Pěšky to přes několik vrstevnic zabere asi 20 minut. 

Cestou z hradu je povinnou kulinární zastávkou Ústřední lublaňská tržnice. Osrednja ljubljanska tržnica se rozkládá mezi Vodnikovým a Pogačarovým náměstím a lemuje břeh Lublaňky. Hlavní část tržnice navrhl ve 40. letech 20. století Jože Plečnik. Monumentální krytá kolonáda kopíruje ohyb řeky a připomíná antické stavby. Dílem architekta jsou i dodnes používané skládací dřevěné stánky s barevnými plátěnými markýzami. Patrové arkády v sobě skrývají obchůdky s masem, rybami a lokálními delikatesami. Tržnice je v provozu každý den kromě neděle. 

Katedrála svatého Mikuláše s charakteristickými zelenými kopulemi a dvěma věžemi tvoří neodmyslitelnou součást panoramatu Lublaně. Přestože zvenčí může působit nenápadně, její interiér ukrývá jeden z nejúchvatnějších barokních prostorů ve Slovinsku. Na místě dnešní katedrály stál původně románský kostel ze 13. století, zasvěcený svatému Mikuláši, patronovi rybářů a námořníků. Během staletí stavba prošla požáry a přestavbami, až na počátku 18. století vznikla současná podoba. Návrh vypracoval jezuitský architekt Andrea Pozzo, který katedrálu pojal ve stylu italského baroka. Stavba má půdorys latinského kříže a její interiér byl navržen tak, aby návštěvníka ohromil svou hrou světla, barev a iluzorní malby. Největším pokladem katedrály jsou barokní malby na klenbách, jejichž autorem je italský mistr Giulio Quaglio. Fresky jsou vytvořeny tak mistrně, že vytvářejí dokonalou iluzi hloubky a otevřeného nebe.