Zuzana Střížová: Medicína je často až detektivní práce

Prošla jsem českým vzdělávacím systémem, ale mám srovnání také z USA, kde jsem strávila část dětství poté, co můj otec získal pracovní pozici jedné z imunologických laboratoří ve státě Nebraska. Nemohu si stěžovat na kvalitu našeho školství, ale jakkoliv vyčnívat je spíše na škodu a máte-li pro něco vlohy, je lepší je moc neukazovat. Vedení dětí ke zdravému sebevědomí u nás bohužel stále chybí. A v mém oboru to pokračuje až k vysoké škole, kde nám hned od počátku učitelé zdůrazňovali, že valná většina z nás se do druhého ročníku nedostane a že pokud se nebudeme denně učit, tak si máme raději rovnou ušetřit čas. V takové atmosféře jsme strávili celých šest let.

Zpětně v tom přesto vidím hned několik výhod. Po nástupu do klinické praxe totiž cesta teprve začíná a máte-li příliš vysoké ego, bude pro vás život začínajícího lékaře peklo. Navíc bylo studium také náročnou zkouškou psychické odolnosti, která mě naučila najít si určitý komfort i v situacích, kdy nemáte jistotu téměř v ničem. Nemohu s jistotou tvrdit, že mě české školy připravily na všechny nástrahy praxe, ale vždy jsem se snažila poradit si v podmínkách, které nebyly ideální. 

Po medicíně jsem nastoupila na Ústav imunologie v Motole; měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala do týmu kolegů, kteří měli spoustu laboratorních a zahraničních zkušeností, byli ochotni mi je předávat a současně mi ponechat hodně prostoru pro vlastní nápady. Jako klinický imunolog se můžete věnovat buď dětem, kde se musíte potýkat často s geneticky podmíněnými závažnými poruchami imunity, takzvanými primárními imunodeficity, nebo dospělým, kde řešíte především takzvané sekundární imunodeficity. Sekundární imunodeficity vznikají spíše v dospělosti a projevují se infekcemi. Za vznikem takové poruchy imunity stojí často buď porucha nějakého orgánu či tkáně, nebo zevní faktory, tedy například nevhodná výživa, spánková deprivace nebo nadmíra stresu. Určitě zdůrazňuji i roli psychosomatiky, i když se to pacientům nemusí líbit. Ale kupříkladu dlouhodobé setrvání v psychicky náročné práci nebo vztahu může způsobit nechtěné následky. Pokud v dospělosti z plného zdraví zaznamenáte problémy s imunitou, je to určitě vážné varování ke změně životního stylu. Moje práce je proto často až detektivní. 

Protinádorová imunoterapie, což je směr, kterým se zabývám v rámci vědy, řeší způsoby, jimiž lze využít imunitní buňky v léčbě rakoviny. A už jen to, jaké má imunoterapie neuvěřitelné výsledky dokazuje, že správná funkce imunity skutečně jde ruku v ruce s prevencí rakoviny. Už několik let je například známo, že v nádorové tkáni se nachází imunitní buňky, a zpravidla platí, že čím více jich tam je, tím lepší je prognóza. Vždy mě zajímalo, jak se do nádoru imunitní buňky dostávají a co tam dělají. Podařilo se nám například objevit, že u pacientů s metastickým karcinomem jícnu dochází po aplikaci chemoterapie k významnému nárůstu počtu imunitních buněk v nádoru a že by tedy chemoterapie mohla sloužit jako přípravná léčba před podáním imunoterapie. Je to jeden z těch výsledků, který zahřeje u srdce, protože se u relativně fatální diagnózy podařilo pootevřít dvířka naděje pro budoucí pacienty.

Zároveň se mi na tomto programu líbí, že podporuje ženy ve vědě. Je nás totiž žalostně málo. Ženský element je ve vědě velmi důležitý, jelikož máme skvělou schopnost mezi sebou věci sdílet a snadno předávat své know-how mladší generaci. Začínající vědkyně se budou určitě v průběhu kariéry setkávat s lidmi, kteří budou zpochybňovat jejich schopnosti a snižovat jejich zásluhy. Myslím, že je však důležité pochopit, že lidé jsou různí a jejich mnohdy negativistický pohled na svět nevypovídá nic o vás, ale naopak mnohé o nich. I přes neúspěchy, kterých je ve vědě mnoho, je důležité si zachovat nadhled, věřit ve svou práci a naplňovat vlastní vizi.