Hana Podolská: Návrhářka, která dala Československu haute couture, a přesto se na ni málem zapomnělo

Narodila se 16. května 1880 jako Johanna Vošahlíková v Merzhausenu (v tehdejším Bádensku, dnes spolková země Bádensko-Württembersko). Její otec, architekt a stavební podnikatel František Vošahlík, toho času řídil tamější stavbu. Hana byla nejstarší z dvanácti sourozenců, dospělosti se ale dožila jen polovina z nich. Jméno Johanna dostala po matce, všichni jí ale říkali Hana. Bylo jí deset let, když otec zemřel na tuberkulózu. To už rodina žila v Praze, avšak najednou zůstala zcela bez prostředků. Ovdovělé paní Johanně vypomohl švagr. Otevřela si krupařský krám, potřebovala ale, aby jí někdo pomáhal. Hana práci v obchodě nesnášela, toužila vyučit se krejčovou. Svůj sen si musela u matky doslova vydupat. Švadlenou se nakonec stala v krejčovství u Anežky Fischerové v pražské Celetné ulici.

V roce 1905 pracovala jako domácí švadlena. „Spravovala ložní prádlo, pro paní domu ušila novou zástěru, pro domácího pána vyměnila otřepaný límeček u košile. K dámským šatům či dokonce kostýmu na odpolední promenádu měla taková práce daleko. A Johaně Vošahlíkové, jak se Hana Podolská za svobodna jmenovala, rozhodně nestačila.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019). Hana prahla po vlastním salonu. A když se na taneční zábavě ve Stromovce seznámila s polským šlechticem, akademickým malířem a fotografem Viktorem Podolskim, narazila na spřízněnou duši. Viktor věřil, že Hana v podnikání uspěje a finančně ji podporoval. 

Vzali se 11. února 1907 v kostele svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Haně bylo sedmadvacet, on byl o dva roky mladší. V květnu si najali byt ve Vyšehradské ulici, v domě U Pěti králů. A tam si pořídila první krejčovskou firmu. „Od té doby nastal neustálý vzestup jejího krejčovství. Určitě se v tom projevil i vklad manžela, který byl akademický malíř a o její povolání měl velký zájem. Ukázalo se to, když jsme získali z České televize nahrávku medailonu, kde paní Podolská probírá skici z let 1918 až 1920. A ty skici jsou signované Viktor Podolski. To znamená, že on skutečně pro její salon navrhoval.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019). V roce 1908 se manželům narodil syn Miloš, o rok později Viktor. Každodenní pracovní zápřah zvládala Hana s pomocí chůvy. 

V předvečer první světové války se salon přestěhoval do centra Prahy, na roh Jungmannovy a Vodičkovy ulice. Interiér byl vyveden v mramoru, zaplněn luxusním nábytkem a květinami. Především se ale pyšnil tím, že nabízí dvojí osvětlení kabin: zatímco jedno imitovalo denní světlo, druhé evokovalo umělé večerní osvětlení. Hana dohlížela na střihače, švadleny, žehlířky, kožešníky i krajkářku. Na své zaměstnance byla přísná, razila heslo: „Komu se u nás nelíbí, může jít.“ Na druhou stranu ale uměla zaměstnance řádně ocenit. 

Byla první ženou, která zaměstnávala manekýnky pro předvádění svých modelů. Platila dobře a její manekýnky si samy mohly nechat šaty, které předváděly. Zákaznice si u ní připadaly jako v bavlnce. Šít u Podolské se stalo prestižní společenskou záležitostí. Klientka nejdřív dostala občerstvení, pak jí šaty předvedla manekýnka, přičemž látku na vlastní šaty si mohla vybrat z luxusního vzorníku. Vedle toho Hana svoje stálé zákaznice znala a věděla, co jim sluší, a co bude lepší zakrýt. A v tom měla jejich plnou důvěru. Přestože se její klientky rekrutovaly především z majetnějších vrstev, na model u Podolské si spořily (často i několik let) také pracující ženy – sekretářky, novinářky, lékařky, učitelky. 

O rok později přestěhovala salon do Paláce Lucerna, kde si rodina pořídila i byt. „V časopise Český svět na Štědrý den roku 1915 jsou dva obrázky tohoto salonu. Je tam i velká pochvala, jak elegantně si vybavila svůj salon, který už má evropskou úroveň a pracuje podle francouzských vzorů. Vybavila si ho ve stylu Ludvíka XVI. A tak to tam asi vypadalo až do roku 1930, kdy ty prostory byly už zase malé. Její syn Viktor Podolský později zavzpomínal, že maminka, jak přibývaly zákaznice, pořád rozšiřovala salon. Chlapci nakonec spali v pokojíku pro služky, protože jinde už pro ně nebylo místo.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019). 

Jejím největším konkurentem byl modelový dům Oldřicha Rosenbauma. Hana se s ním ale domluvila na rozdělení trhu: on zacílil na róby, Hana se specializovala na kostýmky a pláště. Její jméno bylo zárukou nejlepší krejčovské kvality, významné klientky měla nejen mezi manželkami ministrů a diplomatů, ale především mezi filmovými hvězdami. Oblékala herečky Adinu Mandlovou, Lídu Baarovou, Natašu Gollovou, Hanu Vítovou, Olgu Scheinpflugovou nebo automobilovou závodnici Elišku Junkovou. Kostým pro roli Violetty si u ní objednala operní pěvkyně Jarmila Novotná. Tento kousek je dnes vystaven v depozitáři newyorské Metropolitní opery. 

Své modely si Hana Podolská nechala nafotit Františkem Drtikolem. „Ona se dokázala o svou propagaci velice dobře postarat. Už od roku 1919, kdy začaly vznikat české módní časopisy, v nich uveřejňovala fotografie svých modelů. I jiné módní salony uveřejňovaly fotografie z přehlídek, ona je ale měla průběžně po celý rok. A herečky – to byl další tah jejího marketinku. Bylo to velice výhodné na obě strany. Už v roce 1918 a 1919 šila pro Jarmilu Kronbauerovou, později i pro pěvkyni Jarmilu Novotnou.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019).

Začátkem 20. let nastoupila do jejího salonu kreslířka Hedvika Vlková. Jezdila s Hanou na přehlídky do Paříže, kde čerpaly inspiraci. Hana přejmenovala svůj salon na Maison Podolská, šaty však většinou podepisovala jen Podolská. Po přehlídkách v Paříži si Hedvika předváděné modely po večerech kreslila v hotelovém pokoji do notýsku. Na shows totiž bylo zakázáno nejen fotit, ale i kreslit. Hana Podolská se stala prvním člověkem v Československu, který uspořádal módní přehlídku. Konala se v Lucerně v roce 1920 a sklidila ohromný úspěch. 

Pravidlem bylo, že přehlídka ještě ani neskončila, a modely už byly prodané. Protože o její práci rostl enormní rychlostí zájem, nabírala další zaměstnance. V Lucerně už pro ni pracovalo více než sto lidí. Na konci 20. let pracoval syn Viktor v salonu jako krejčí, syn Miloš jako kožešník a do rodinného byznysu se zapojily i jejich manželky. Den před Štědrým dnem roku 1926 ale postihla rodinu velká tragédie: Hanin manžel Viktor zemřel nešťastnou náhodou na lovu.  

V roce 1931 přesídlila Hana svůj salon do paláce Adria na Jungmannově náměstí. Zabrala celé čtvrté patro a v pátém patře provozovala dílny. Do sálu určeného pro módní přehlídky se vešlo 300 lidí, pokaždé bylo plno. „Na pražské poměry to byl asi největší módní salon. Byl vybavený nejmodernějším funkcionalistickým stylem, podle návrhu architekta Jana Vaňka, který dělal návrhy pro Loosovu vilu a vilu Tugendhat. A ten ji vybavoval.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019). Jenže v roce 1934 postihla rodinu další velká tragédie: na otravu krve zemřel Hanin syn Miloš. Bylo mu šestadvacet let. Hanu zasáhl i odchod Hedviky Vlkové, která si založila vlastní salon.

V roce 1939 vytvořila Hana Podolská pro Adinu Mandlovou slavnou róbu, kterou hvězda oblékla ve filmu Kristián. Poptávka v té době válcovala nabídku. Zákaznice čekaly na přijetí objednávky až půl roku. Kvůli válce byl však katastrofální nedostatek všeho – látek, nití, kožešin.

 „Byla i natolik šikovná, že ve filmu Katakomby, pro který dělala celou kostýmní výpravu, se objevuje krabice s firmou Podolská. To je názorná propagace, tah, který určitě musel zabrat a musel jí přivést další zákaznice. Za války se paní Podolská víceméně udržela šitím filmových kostýmů. Byly pro film Kristián a Katakomby, které ovšem začaly vznikat už před okupací. Její návrhy byly tak oceňované, že za ně Adina Mandlová dostala Svatováclavskou cenu. Do povědomí vstoupil i citát, kdy Mandlová říká, že cenu měla dostat paní Podolská. Její vlastní zásluha byla prý jen v tom, že kostýmy jako bývala manekýna uměla nosit. Jinou zásluhu na tom ale nemá.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019).

Brzy po roce 1945 se situace pro módní salony začala měnit k horšímu. „Salon Podolská nicméně zase nastoupil svou dráhu, zase se snažil pořádat módní přehlídky, vydávat kreslené katalogy, na to chtěl navázat. Po únoru 1948 ale byla do salonu okamžitě dosazena národní správa. A stalo se to během pouhého týdne. Národním správcem se stal krejčí Karel Kadlec, dlouholetý zaměstnanec, který v salonu pracoval už před válkou. Po válce vstoupil do KSČ, a tím získal důvěru nové vlády. Říká se, že to byl slušný člověk a salon vedl dál v duchu prvorepublikové tradice. Paní Podolská tam zůstala a samozřejmě musela mít nějakou funkci. Tak se z ní stala vedoucí provozu, starala se o dílny. Kromě toho ale byla neustále zvaná na zkoušky šatů, protože zákaznice chtěly hovořit s ní. Chtěly, aby se vyjadřovala k tomu, co si dávají šít. Zvaly si ji na konzultace, takže stejně fungovala dál. A to až do roku 1954, kdy se ze salonu stal Módní závod Eva.“ (Český rozhlas Radiožurnál, z rozhovoru ze dne 26. 12. 2018 s historičkou módy Evou Uchalovou, autorkou monografie Hana Podolská, legenda české módy; UPM a Arbor vitae; 2019). 

A překážky v osobním životě se děly dál: Hanina syna Viktora komunisté odsoudili za pokus o přechod hranic, když se chtěl po únoru 1948 dostat za svou manželkou a dcerou do Londýna. Z vězení vyšel až v roce 1959. Znovu se mu pak podařilo emigrovat v roce 1968. Zbytek života prožila Hana Podolská v osamění, v rozděleném bytě v pražské Lucerně. V roce 1968 vzpomínala v televizním rozhovoru s Miroslavem Horníčkem na své podnikání. Se synem Viktorem se už nikdy nesetkala. Jedna z našich nejvýraznějších návrhářek 20. století zemřela 15. února 1972 v Praze. Ve svých jedenadevadesáti letech. V roce 1991 byl Módní salon Eva, součást národního podniku Oděvní tvorba, zrušen.