Lucie Hyblerová: Jednorázová pomoc nikdy nebude tak účinná jako ta kontinuální

Před čtyřmi lety jsem si udělala zevrubný průzkum trhu v oblasti sociálního byznysu. Rozhodla jsem se totiž tuto žvýkačku z boty odlepit a – ambiciózně s mým lehce vášnivým radikalismem – se vrhnout do systémové podpory sociálních podniků a znevýhodněných osob. Nechtěla jsem ale zakládat neziskovou organizaci a kasírovat „vstupné“ prostřednictvím členských příspěvků. Jsem přesvědčená o tom, že finance by se měly získávat od těch silnějších, ne od těch, kteří sami zasluhují podporu. A nechtěla jsem být závislá na grantech. Založila jsem proto standardní s.r.o. Když totiž chcete v ČR dělat dobré skutky, tak jste téměř vždy vhozeni do kategorie charity. Na charitě by ale sociální podnikání stát nemělo, to vidím jako jednu z klíčových chyb celého systému. Dalším zátěžovým aspektem byl můj timing. Vybrat si 15. únor 2020 k rozjezdu platformy na podporu sociálního podnikání bylo poměrně ambiciózní i na můj vkus. Možná by se mé úsilí dalo představit, jako byste na Manhattanu chtěli postavit mrakodrap holýma rukama. Když se ohlížím za tímto divokým rokem, je vlastně toto přirovnání asi nejpřiléhavější.

Rozjela jsem tedy bez jakékoliv finanční podpory zvenčí platformu Breakfaststory. Cíl byl prostý: rozvážet snídaně ze sociálních podniků do firem a institucí. Při konstrukci obchodní myšlenky jsem využila zkušeností z byznys developmentu, které jsem načerpala v jedné švédské content-marketingové agentuře a z dalších manažerských pozic, kterými jsem prošla. A taky jsem zúročila roky dobrovolničení a zkušenosti z neziskové sféry. Chtěla jsem propichovat sociální bubliny a lákala mě představa, jak vysoce postavení manažeři snídají jídlo, které jim připraví ženy, které mají zkušenost s bezdomovectvím. V půli března přišla první uzávěra gastro podniků a živnostníci, firmy a vůbec my všichni jsme skončili na imaginárním invalidním vozíku. Napadá mě vlastně stále tahle paralela ke společnosti, která byla relativně zdravá a která se učí žít s novým hendikepem.

S poklesem entuziasmu a ochoty pomáhat potřebným se potýkám denně. Jsem toho názoru, že jednorázová pomoc nikdy nebude tak účinná jako ta kontinuální, která je náročná. Zcela chápu, že dlouhodobě pomáhat je „otrava“. A taky se u nás vehementně rozepjal a usídlil byznys s dobrem, na který já mám čich z jakékoliv vzdálenosti a proti němuž budu vždy brojit, protože tenhle vzorec dobrý skutek naoko nám, starým poctivcům, může velmi uškodit právě ve snaze pomáhat, veřejnost za dobrým úmyslem pak bude hledat pouze zištný byznys. Vůbec samotné slovo „dobro“ se za posledních 12 měsíců dostalo do byznysové komunikace na přední příčky. Je to zkrátka dobrý marketingový artikl, což pochopil nejeden podnikavec.

Moje mise od 16. března byla jasná. Jakýkoliv můj byznys šel stranou a rozhodla jsem se pomoci sociálním gastro podnikům udržet je v chodu. A zároveň všechny získané peníze investovat do jejich práce a také do pomoci nejohroženějším. Vybrala jsem si seniory a samoživitele v těžkých životních situacích. Každé ráno už rok v kuse vaříme obědy v sociálních podnicích a vozíme je do skromných bytů, azylových domů, do domácností, v nichž jsou například senioři celoživotně se starající o své dospělé hendikepované děti nebo rodiče samoživitelé s vážně nemocnými dětmi. Máme na kontě už víc než 25 tisíc rozvezených obědů. Veřejnost naše aktivity může podpořit jednoduše: koupí oběda za 160 Kč, za tuto částku uvaříme porce dvě, pro standardního zákazníka, kterému jídlo zdarma přivezeme, i pro seniora nebo samoživitele v nouzi. Kampaň Potěš obědem funguje pouze v Praze, a to kvůli faktu, že vše realizujeme s týmem bez nároku na honorář, na ostatní města nemáme kapacitu. Naše služby využívají nejen jednotlivci, ale vaříme třeba i pro firmy jako Škoda Auto, Porsche, ale i pro instituce jako Akademie věd nebo Německé velvyslanectví. 

Častá otázka se týká výběru podporovaných seniorů a samoživitelů. Vytvořili jsme síť, která spojuje sociální pracovníky jak z odborů sociální péče, tak z neziskových organizací, kteří se na nás obracejí s potřebnými klienty, mají z naší strany určeno, jaký parametr by měl klient mít – tzn. věk 60+ nebo samoživitelství, sociální či zdravotní tíseň. Na této práci je pro mě úplně nejtěžší odmítat potřebné z důvodu finančních kapacit. To je riziko mého „podnikání“ a zároveň vnitřní Sofiina volba. 

Naše první výročí si zaslouží oslavu. Chtěla jsem ji pominout, protože se stále musím potýkat s udržením našich plánů a financí pro všechny naše aktivity. Ale můžu si říct, že jsme to dokázali sami, což může říct málokterý nový projekt, který navíc pomáhá v době pandemie a dokáže být byznysově udržitelný. Moje kolegyně a zároveň blízká kamarádka Petra, která denně zvládá všechny moje obavy i radosti, mi řekla fajn věc: že se občas musíme zastavit, abychom se stihli radovat z věcí, které se nám povedly. A těch není málo. Takže slavím. Sice opožděně, potichu, mezi řádky – ale slavím.