Vogue Leaders
Magdaléna Frouzová: Kariéra je zážitková jízda, ne horolezecký výšlap za medailemi
tým VOGUE19. 12. 2025
Magdaléna Frouzová má to, čemu se říká mezinárodní kariéra. Na instagramovém účtu @holkaskarierou sdílí poučná videa o svých krušných začátcích s takovým vtipem a nadhledem, že z vás vaše vlastní starosti padají.
Foto: Magdaléna Frouzová
Magdaléna Frouzová
V době, kdy sociální sítě přetékají idealizovanými a expertními příběhy úspěchu, autorka účtu @holkaskarierou volí jinou cestu – opravdovost, humor a odvahu mluvit slovy nehledanými i o vlastních failech. To vše vždy v jedné minutě, během které odvypráví příběh a vyzdvihne poučnou pointu nebo tipy do života. Její záběr je přitom velmi široký, protože pracovala ve čtyřech zemích, mluví šesti jazyky, a ač začínala kdysi jako brigádnice v pekařství, dostala se až na samou špičku bruselského „dvora". Ztělesňuje příběh ženy, která dokázala propojit svou touhu po dobrodružství s profesionální kariérou. Svou lidskostí a nadhledem teď inspiruje ostatní.
Na svém účtu @holkaskarierou sdílíte vtipné historky, ale i tipy k seberozvoji nebo krátká filozofická zamyšlení inspirovaná svou kariérou. Jak jste na ten nápad přišla?
Ta idea se zrodila díky paradoxu, na který jsem stále častěji narážela v práci. Všímala jsem si, že se na mě mí mladší kolegové a kolegyně dívají jako na úspěšnou ženu, na vzor. Prostě jako na takový ten příklad ženy, která „to dokázala”: Má úspěšnou kariéru i milující rodinu. Přitom já jsem si říkala: „Kdyby jen tušili, jak já se na začátku plácala, kolikrát jsem něco nezvládla…” Často jsem jim říkala, že má kariéra dneska vypadá takhle, ale že před dvaceti lety by to do mě býval nikdo neřekl. Snažila jsem se jim sdílením svých neúspěchů dát motivaci, protože, upřímně, nejvíc demotivující mi připadá dívat se na nějakou rádoby dokonalou osobu. To člověka spíš naštve.
Sdílím i své neúspěchy a chyby. Dokonalost je demotivující."
Vyprávěla jsem jim, že jsem taky mnoho let živořila a paběrkovala na příležitostných kontraktech a smlouvách na dobu určitou a motala se životem úplně stejně nejistě jako dnes oni. Jejich reakce mě dovedly k přesvědčení, že stojí za to sdílet těch příběhů víc a s více lidmi. Rozhodla jsem se pro krátká videa na Instagramu v naději, že se tak dostane i k lidem, kteří nečtou. Z konceptu „zážitky z kariéry” se pak vyvinula širší idea, které říkám Má storíčka z CíVíčka. Přidávám, co mě naučilo třeba sólo cestování batohem po světě nebo co mě naučili i idioti v práci jen tím, že jsou to idioti… A začalo mi pod rukama vznikat něco hlubšího, inspirace pro život obecně, nadhled nad kariérou, průšvihy a nad předsudkem, že život by měl být hlavně úspěšná kariéra.
Často začínáte svá videa slovy: „Když jsem pracovala tam a tam…” Opravdu jste všechno zažila na vlastní kůži?
Opravdu. Není tam jediný vymyšlený nebo přikrášlený příběh. Zpočátku jsem si taky říkala: „Co budu dělat, až mi dojdou příběhy?” Ale zatím mě s každým publikovaným příběhem napadne další, vzpomenu si na další zážitky. Některé zážitky jsou zprostředkované vyprávěním od někoho, ale byly poučné pro mě, třeba jako to vyprávění mého kolegy, který vyrostl jako syn evangelického misionáře v Portugalsku a řekl mi „větu mého života”, totiž proč nemá cenu si vyčítat, že jsme se měli třeba u něčeho rozhodnout jinak. Je geniální a úlevné říct si, že kdybychom byli znovu v té samé situaci, tak znovu čelíme těm samým okolnostem a emocím, které tehdy vedly k tomu, že jsme se nějak rozhodli. Tudíž bychom se znovu rozhodli stejně. Nádherně osvobozující od přežvýkávání minulosti.
Kdy jste sama zažila v kariéře největší strach? Co nejhoršího jste v práci zažila?
Obecně všechny začátky! Jsou hrozné… Člověk je za hlupáka, a přitom zrovna na začátku by nejradši dělal na všechny dojem nejšikovnějšího a nejnezbytnějšího člověka na světě. Vlastně i tohle mě inspirovalo nasdílet na @holkaskarierou, ať se nebojíme být hlupáci, protože právě na začátku máme právo chyby dělat. Jako že „lepší být debil první den v práci než po roce praxe…”
Prošla jste docela pestrou cestou – čtyři země, od pekařství přes mezinárodní obchod až po bruselské instituce. Co byste doporučila lidem, kteří kariéru začínají? Korporát, malou firmu či instituci, nebo vlastní byznys?
Doporučila bych jim, ať to vůbec neřeší a někam jdou. Neexistuje ideální cesta, hlavní je pořád nečekat. Práce se vždycky líp hledá, když už nějakou práci člověk má. A jestli mu sedí, nebo nesedí, to zjistí, až když ji zkusí. Jiná věc je, což se nedá ošetřit předem, ale je dobré o tom vědět, že místo, kde začneme, nás časem definuje, protože ne vždycky můžeme pak z branže odejít a úplně ji změnit.
Mám kolem sebe dost lidí, kteří jsou už 20 let v korporátu, nebaví je to, ale už si (a já tomu rozumím) netroufnou úplně změnit branži. Stejně tak bývá těžké strávit půlku života ve státních institucích a přejít do soukromého sektoru nebo obráceně, protože jste uprostřed kariéry a nechcete začínat od nuly.
Práce se vždycky líp hledá, když už člověk nějakou má."
Pokud někdo strávil dlouhý čas v menší firmě, ne vždycky se mu podaří vyhoupnout nebo přemístit do korporátní hierarchie nebo velké mezinárodní instituce, přitom i jemu by to obrovsky prospělo – díval by se na svět úplně jinou perspektivou.
Ze všeho nejvíc nesnáším, když lidí dělají chytré v tématech, ke kterým ani nepřičichli, například větami jako „To se ti politici zbláznili, proč nechápou, že je potřeba udělat to tak a tak…”, aniž by si politiku zkusili. A obráceně, když slyším politiky říkat: „To holt musí byznys skousnout, zaplatit, koneckonců vydělává…” A taky jsou to jen řeči. Kdyby si tu práci mohli zkusit doopravdy, mluvili by jinak. Obecně je tohle moje největší poselství: Překračujte světy, zkoušejte jiné oblasti, je to nejlepší recept na empatii a vzájemné porozumění. Zvlášť dneska, kdy se štěpí společnost a lidi jeden druhým pohrdají jen kvůli názoru.
Zažila jste korporát i podnikání. Co vám každý z těchto světů dal a co byste z nich nejraději vymazala?
Nic! Miluju všechny pracovní zkušenosti, protože mě posunuly dál. Hlavní asi je, aby člověk byl podnikavý. Je dobře, že v ČR fungují i iniciativy, které tuhle myšlenku podporují i ve školách. Tím nemyslím, že má každý hned zakládat firmu, naopak! Kdyby každý podnikal, tak se zhroutí stát, protože nikdo nebude v nemocnicích, na úřadech… I proto mi vadí, když někdo mluví pohrdavě o úřednících, zaměstnancích, protože na nich opravdu často stojí fungování státu. Takže bych nejradši vymazala ty vzájemné předsudky.
Jak jste vůbec sebrala odvahu své zážitky sdílet tak otevřeně?
Dlouho jsem ji sbírala. Asi jsem musela dospět do nějakého věku, kdy usoudíte, že je to vlastně fuk. Že můžete být ráda, že ještě vůbec někoho zajímáte. První půlku života strávíme s tím, že věci o sobě tajíme, tu druhou zase snahou o to, aby vůbec ještě někoho zajímaly. Tak jsem se zkusila trefit někam doprostřed.
Hodně se mluví o ženském vedení. Ale není vždycky jasné, co se tím vlastně myslí. Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi tím, jak vedou ženy a muži?
Za svoji kariéru můžu říct, že to opravdu nejvíc závisí na samotném člověku. Intrikáni a podrazáci jsou mezi ženami i muži, stejně jako jsou mezi oběma pohlavími zastoupení lidé obětaví a empatičtí. Ale platí, že ženy se do vedení opravdu historicky dostaly v tak hojném počtu jen díky rozvoji společnosti a iniciativám na jejich podporu. A určitě je na ně větší tlak.
Mám příklad: Zažila jsem za svou kariéru různé typy lidí, jak ženy, které ve vedení projevují „mateřskou lidskost” a inspirují ostatní, tak ženy, které se naopak považují za včelí královny a jejichž podřízení říkají, že už nikdy nechtějí pracovat pro ženu. Na tom je vidět to „břímě”. Když je šéf-muž arogantní, tak je holt arogantní a třeba mu utíkají podřízení k někomu inspirativnějšímu. Ale když je arogantní šéfka, vztáhne se takové chování na ženy obecně. A jsou to ženy, kdo pak roznáší, že „pro ženskou už nikdy pracovat nechci”, což je totálně kontraproduktivní.
Není důležité, jestli je šéf muž nebo žena, ale jaký je to člověk."
Neplatí předsudek, že ženy neumí spolupracovat a oddělit soukromé věci od pracovních konfliktů. Nejlepší šéfka, jakou jsem kdy měla, byla moje kamarádka Dana. Dlouho jsem si říkala, jestli bude dělat dobrotu mít za šéfku kamarádku. Nakonec to bylo profesně moje nejproduktivnější období. Kolikrát jsme se v práci nepohodly, ale pak jsme to spláchly a jely dál.
Kdyby @holkaskarierou měla být víc než Instagram, třeba značka nebo něco většího, jaké hodnoty by měla v sobě nést?
Jednejte s lidmi s respektem a nepohrdejte těmi, jejichž první kariéra není hned impresivní a nemají VIP funkce na vizitce. Važte si práce jako takové, té své i práce ostatních. Nebojte se zkoušet jiná zaměstnání a práce, protože na překračování světů stojí schopnost vcítit se do jiných, a tudíž fungovat spolu.
Kdo je Magdaléna Frouzová
V 18 letech, v době, kdy ještě nebyl internet a jen těžko se ve světě domlouvalo anglicky, odjela sama s batohem do Číny a naučila se čínsky. Vystudovala na univerzitě v Hamburku. Krátce byla provdaná za Íránce, naučila se persky a napsala dvě knihy o ženách v islámských zemích. Pracovala v Egyptě pro Německo-arabskou obchodní komoru, poté v českých médiích, mj. moderovala v České televizi pořad Host před půlnocí. Od roku 2005 působila v Evropské komisi v Bruselu jako historicky první Česka v týmu předsedy Evropské komise, 7 let byla tisková mluvčí pro Českou republiku. Pak se pustila do nemovitostí, zrenovovala bytový dům a restauraci, které kvůli rodinné historii dala námořnickou atmosféru. Nově působí jako ředitelka marketingu v agentuře CzechInvest. Má tři děti. Své bohaté pracovní zkušenosti sdílí na účtu @holkaskariérou.
Vogue
Doporučuje
Trendy
Všichni musí být v pyžamu. V hedvábném, kašmírovém, saténovém...
Natálie Debnárová19. 12. 2025
Společnost
Když nebudu zpívat, chcípnu, prohlašovala Édith Piaf. Závislá byla na zpěvu i drogách
Romana Schützová18. 12. 2025
Vogue Vánoce