Markéta Lukášková: Své strachy jsem přeřvávala kontroverzí

Sára Voldánová24. 6. 2023

Je úspěšnou spisovatelkou, bývalou kontroverzní novinářkou, tvůrkyní dvou rozmanitých podcastů a také silným hlasem sociálních sítí. Markéta Lukášková má mnoho rolí, všechny ale mají jedno velké pojítko: její nadání k vyprávění. Rekordy v poslechovosti historického podcastu Příběh, který se opravdu stal a nového podcastu Chumelenice, který tvoří společně s Lucií Petrákovou, dokazují, že po dobrém vyprávění je poptávka stále.

Co tvoří dobrý příběh?

Myslím si, že jak z pozice spisovatele, tak čtenáře jsou to především uvěřitelné postavy. Takové, které jsou plastické, mají chyby, pochybnosti a své temné stránky. Důležitá je i jejich motivace, a ta vychází především právě z toho, jací jsou, co a také koho v životě chtějí.

Mnoho vašich aktivit totiž spojuje role vypravěčky. Je nadání k vyprávění to, co vás definuje?

Asi to tak bude. Když nad tím přemýšlím, nemám pocit, že by mi někdy v životě šlo něco lépe. Psaní je pro mě úplně tím nejpřirozenějším projevem. Když se někdy v životě nemůžu vymáčknout verbálně, napíšu to.

Co vás při psaní knih inspiruje? Kde je vaše hranice fikce a reality?

Bude to znít pitomě, ale inspiruje mě sám život. Jak se člověk dostal tam, kde je, co ho na jeho cestě ovlivnilo. Baví mě zkoumat malé detaily, které úplně změní životní trajektorii. Stačí říct nějaké výzvě ne a život je od základu jiný. Vrcholem tohoto zkoumání bude nejspíš moje nová kniha, kde ty různé životní cesty po jednom rozhodnutí chci dát vedle sebe a porovnat.

Na výzvy říkám ano prostě proto, že mě zajímá, co mi to přinese a kam mě to posune.

V poslední knize Co vás v dějáku nenaučili přinášíte mimo jiné rozhovory s pamětníky. Čím vás setkání s nimi obohatila?

Nejvíce mě bavilo, že kamkoliv jsem přišla, hned jsem si připadala jako u své babičky nebo dědečka. Hrozně si vážím toho, že mě ti lidé pustili do svých domovů a vzpomínek a nejvíc mě to obohatilo v poznání, že lidé se i v té šílené době snažili žít nejlépe, jak mohli. A že to pro každého znamenalo něco jiného. Nejde dneska na ty věci koukat černobíle, ten byl dobrý, ten byl špatný. Těch odstínů je tam mnohem víc.

Jako novinářka jste byla známá svým konfrontačním stylem. Liší se vaše novinářská persona od toho, jaká jste v realitě?

Tehdy to nebyla póza, byla jsem taková i ve skutečnosti: mladá střela, které bylo jedno, koho svým psaním zraní nebo urazí. Připadala jsem si jako rebel a měla strach ukázat nějakou citlivost nebo zranitelnost. Hodně jsem se v tomhle posunula, především jsem si pořádně uvědomila, kdo jsem. Pokud mě někdo kritizuje teď, je to pro mě mnohem snazší ustát, protože si řeknu: Tohle jsem já, pokud se ti to nelíbí, v pořádku, půjdeme oba jinou cestou.

Ve dvaadvaceti letech jste se po Miloši Čermákovi stala šéfkou online redakce Reflexu. Jak jste to tehdy prožívala?

Byla jsem v šoku, měla jsem silný imposter syndrom, pocit, že v tom, co dělám, nejsem dost dobrá a brzy na to někdo přijde. Zároveň se ve mně mísila obrovská chuť všem dokázat, že na to mám. Právě tehdy jsem se své strachy nejvíc snažila přeřvat kontroverzí. Byla to pro mě ale skvělá škola a jsem ráda, že jsem si tím prošla v tak mladém věku.

Říkáte, že většina příležitostí k vám přišla ve formě nabídky. Baví vás výzvy? Jste přirozeně odvážná?

U mě je to spíš nějaká potřeba nenudit se a hlavně neustrnout. Na výzvy říkám ano prostě proto, že mě zajímá, co mi to přinese a kam mě to posune. Ale jako odvahu to nevnímám. Odvaha je pro mě naopak obětování nějakých svých ambicí pro blaho blízkého člověka nebo riskování své pověsti či obživy ve jménu pravdy. A to jsem asi nikdy naštěstí moc dělat nemusela.

Foto: Jaroslav Fikota

Markéta Lukášková

Na instagramovém profilu Barák na vsi mapujete rekonstrukci vašeho budoucího domova. Kdy jste pocítila potřebu přesunout se z Prahy na vesnici?

Asi jsem to v sobě měla odjakživa. Jsem z menšího města a prakticky jsem vyrůstala u babičky na vesnici nebo na chalupě v Pošumaví. Pak jsem mezi dvacítkou a třicítkou objevila kouzlo Prahy a úplně mu podlehla. V tu chvíli jsem si ani nedokázala představit žít někdy mimo centrum dění. Po třicítce jsem potkala muže, se kterým se chci usadit, a padla na mě touha uklidnit se, vrátit se do přírody. Těším se na život na vesnici a v případě potřeby města si za ním prostě dojedu.

Markéta Lukášková působila jako redaktorka časopisů Týden, Maxim, Faktor S a vedla Reflex.cz. Se svou prvotinou Losos v kaluži objela republiku v rámci divadelního projektu Listování a napsala podle ní i scénář, který čeká na filmové zpracování. Následovaly knihy Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině a Majonéza k snídani. Na podzim roku 2020 začala publikovat Příběh, který se opravdu stal, podcast přinášející méně známé epizody z českých i světových dějin, podle kterého v roce 2022 zpracovala rovněž knihu s názvem Co vás v dějáku nenaučili. Nejnověji se podílí na podcastu Chumelenice.

Přidejte se k Vogue Leaders na LinkedIn.