Návrhářka Beata Rajská: S módou souvisí dokonce i heraldika

Vyrůstala jsem na Liptově, v Jakubovanech. Ta vesnice je bohem zapomenutý kraj, končí tu veškeré silnice a dál se už jen šplhá na Baranec a na další kopce. Měla jsem štěstí, že moji rodiče byli na svou dobu hodně progresivní. A hlavně: můj strejda byl architekt, který v té době mohl cestovat i mimo Československo. Největší dárek ze zahraničí pro nás tehdy představovaly časopisy nebo knížky. Měli jsme moderní dům, který se zcela lišil od patrových vesnických domečků, s prostornou půdou. A na té půdě rodiče schovávali časopisy z roku 1968. Taťka pochopil, že asi budu chtít dělat v životě něco s módou, takže mi opatřil i módní žurnály z první republiky z pozůstalosti staré paní Horanské, která patřila k zemanům na Liptově. Maminka mi je předávala se slovy: „Ty budeš prohlížet v rukavicích!“ Navíc jsem byla neustále obklopená ručními pracemi – výšivkami, pletením, tkaním. Maminka uměla i tkát. Jednou za čas jsme měli v dolním pokoji nastěhovaný tkalcovský stav, na kterém tkala lněné plátno. Myslím si, že to dělala pro potěšení, protože lněná prostěradla jsme už v té době tolik nepoužívali. Také vyšívala. Do svatební výbavy si ušila ručníky zdobené liptovskou výšivkou a lemované franforci, tedy střapci. Liptovská výšivka je velmi barevná a já jsem později maminčinu výšivku s pomocí grafika přenášela i do své tvorby.

Od momentu, kdy jsem uměla chytit do ruky tužku, jsem kreslila, a to jenom postavičky – nakreslit dům nebo psa mi dělalo problém. Ale vždycky se někdo našel, kdo mi ukázal, jak mám kreslit. Tatínek, který pracoval jako strojní technolog, mi třeba ukázal, jak se kreslí klobouk. Už v páté třídě jsem si ušila první sukni z maminčiných šatů. Za největší hvězdu jsem byla v osmé třídě, když jsem jedno takové domácí lněné prostěradlo rozstříhala a ušila si z něho letní bílé kalhoty na způsob džín. To i paní učitelka slovenštiny, považovaná za ikonu módy na naší základní škole, řekla: „Beata, ty máš fakt dobré nohavice!“ V ten moment jsem pochopila, že tudy cesta vede. Ona byla skutečně ikona! Díky ní mám v sobě zakořeněnou slovenštinu na věky věků, a když chci zabavit vnoučata, recituji jim Hviezdoslava, Sládkoviče nebo Jána Bottu. Moje cesta tím pádem byla nasměrovaná jasně: Střední průmyslová škola v Trenčíně, která – v té době coby jediná střední škola na Slovensku – připravovala oděvní technology a návrháře. Ta škola mě chytila, a dokonce jsem byla ochotná vyměňovat randění za kroužky šití a tvorby, které vedla moje učitelka oděvního výtvarnictví. 

Liptovský kroj je v každé oblasti trošku jiný. Jakubovany měly chudé kroje, nejchudší na celém Liptově. Ale kroj z Važce je bohatší. Pamatuji si přesně, jak jsem ho oblékla poprvé a ty plisované sukně stály a držely. Obléct kroj, vynést ho, pro mě představuje tu největší odměnu, protože je na něm neskutečně moc ruční práce. V té době to ruční práce byla! Ať už šlo o žabičkování, nebo vrapování, které i já dnes strašně ráda používám. A moje krejčové se vztekají, když je musejí dělat. Dříve si kroj šil každý sám. Měla jsem to štěstí, že moji rodiče znali jednu paní z Važce, která se kroji zabývala, takže jsem se k nim dostala velmi záhy. Měla ve svatebních truhlicích naskládané čepce, kroje a všechny náležitosti, cingrlátka, která ke krojům patřila. Když bylo potřeba, vytahovala je a holky si kroje už podle toho vzoru šily samy.  

Studovala jsem historii archivnictví, protože na UMPRUM do Prahy jsem se napoprvé nedostala. Ale existovala další možnost, totiž že vystuduji historii, která byla mojí láskou. Velmi brzy jsem studium zhodnotila jako nejlepší úkrok od módy, který jsem mohla udělat. Samozřejmě jsem od módy neodešla úplně, i na vysoké jsem šila spolužačkám šaty. Hlavně ale bylo fajn, že jsme měli profesory a vyučující, kteří se nechovali poplatně době. Když jsem volala na dnes emeritního profesora Nováka: „Soudruhu profesore, soudruhu profesore…“ tak on povídal: „Pro vás, Beato, pro vás vždycky jen pan.“ Pan profesor Novák nás učil heraldiku a i ta souvisí s módou, protože heraldika a erby jsou svým způsobem kreativní umění. Profesory nám záviděli medici i jiní studenti, protože to byli noblesní pánové, kteří nás vychovávali trošku jinak. Studium u nich mi dalo jiný pohled i na módu. Pochopila jsem, že móda je výpověď. Skvěle charakterizuje dobu, ve které žijeme, ale musíme ji vnímat právě v kontextu historie. 

Přínos pro mou současnou práci znamenalo jednak archivnictví, jednak i filozofie. Ale nechtějte vědět, jaký mám pořádek na stole! Co se týká katalogizování, celou jednu stěnu v ateliéru ve Žďáře nám zabírají šanony. A pokud jde o filozofii: Každá moje kolekce nese myšlenku, která je jí ovlivněna. Samozřejmě vnímám trendy i módu, ale víc na mě působí situace v ekonomice, v byznysu nebo lidská morálka. Vstřebávám všechny tyhle věci ze společnosti a následně mi v mysli vyvstane jedna věta, kterou chci pustit do světa spolu s kolekcí. V době, kdy začal covid a dění kolem něj, takhle vznikla kolekce Kabaret. Reflektovala fakt, že svět ovládají velcí a mocní kluci. Válka na Ukrajině ukazuje to samé, totiž že si bohatí kluci navzájem „porovnávají pindíky“. Mě to ničí. Brečím každou chvilku, když vidím mezi oběťmi děti a vím, že ti nejbohatší zase unikli a nejchudší to odnášejí. A je jedno, jestli z ruské, nebo z ukrajinské strany. V Kabaretu jsem musela říct, že ti velcí kluci, kteří mají boeingy a auta bez střechy, tu všechno ovládají a my často jen účinkujeme v jejich kabaretu. 

Nejvíc řemeslné práce obnášela kolekce Dolls, kterou jsme dělali jenom s hedvábnou organzou, nebo kolekce Gendre, kde se pracovalo s lýkem. I tahle čerstvá kolekce, která mi teď visí na štendru, je řemeslně velmi propracovaná. Šaty zdobí lepené plátky plisovaných kousků látky na základovém materiálu, který je vypodšívkovaný, a ještě budu u jednotlivých modelů vytloukat kameny podle potřeb zákaznic, aby se příjemně nosily kolem krku. Pro každou kolekci najdu materiály, se kterými se musíme potrápit. Mé krejčové mě chvilkami nemají rády, ale to je tím, že jsem studovala technologii a řemeslo je pro mě strašně důležité. Když navrhuji, málokdy kreslím módní kresbu. Rovnou dělám technickou kresbu, mám svůj rukopis. Vím už totiž, kde bude šev, kde kostice, kde bude výpustek…

Samozřejmě! Potítka jsou součástí našeho know­‑how. Nepřemýšlím nad oděvem jenom jako návrhářka, já všechny svoje věci nosím. Když jsem ve třiceti začínala koketovat se založením značky, řekla jsem si, že nechci tvořit módu jen na molo. Že chci dělat věci, které se dají nosit. Na jejich nositelnosti jsem pracovala >
tak, že jsem se učila od prvorepublikových krejčových. Dostala jsem se k šatům manželovy babičky, která byla elegantní Pražanda se vším všudy. Když v devadesáti přijela na návštěvu na Vysočinu, tak v kloboučku! Její prvorepublikové šaty jsem párala a dívala jsem se, jak a co tam bylo provedeno. Ale i v rámci studia na střední škole jsem dostala strašně moc a je vidět, že oděvní škola v Trenčíně dodnes drží kvalitu vzdělávání. Mimochodem i návrhář Boris Král je její absolvent, stejně tak jako Lukáš Kimlička nebo Tomáš Višňovský, který je teď vycházející hvězdou na UMPRUM.