Vogue Leaders

Ondřej Kobza hledá způsoby, jak nás dostat ven, a daří se mu to

Ondřej Kobza přetváří prázdný prostor v místa setkávání. Zakládá kavárny, staví Poesiomaty a svými jemnými zásahy hledá způsoby, jak oživit veřejný prostor i lidskost v něm. „Je potřeba, aby spolu lidi trávili čas venku, i když to třeba neumějí zdůvodnit,“ říká majitel „továrny na bláznivé skopičiny“. „Už nechci maximalizovat, ale inspirovat. Mým cílem je konkurenci vytvářet,“ dodává.
Ondřej Kobza
Foto: Jan Faltus

Ondřej Kobza

Při našem setkání jste prozradil, že jste se na dnešek moc nevyspal. Proč?

Včera jsme měli koncert na Staroměstské mostecké věži s houslistou Pepou Špačkem. Baví mě organizovat koncerty na netradičních místech. Bylo to jen pro pár pozvaných hostů a většinu z nich byla poprvé na té věži. Byl jste tam někdy? (vrtím hlavou, že nikoli, pozn. red.) To je zajímavé, cestujeme do New Yorku, Milána, po celém světě, ale ikonická místa ve svém okolí často neznáme.

Děláte takové hudební akce pravidelně?

Ano, je to příležitost, jak prožít ta místa jinak. Některé aktivity ale nechci rozebírat, ne že by byly tajné, ale kouzlo je i v tom, něco si nechat pro sebe. Dělám věci pro veřejnost i pro přátele. Jde mi o dopad projektů, ne o sebeprezentaci.

O které části práce se vám hovořit chce?

Neformálně tomu říkám „Ministerstvo jemných zásahů“. Je to taková továrna na bláznivé skopičiny. Jedna divize jsou Poesiomaty – můj vynález, který nyní šířím do světa. Je to radost – navrhnete objekt a umístíte ho do veřejného prostoru. Poesiomat pracuje s pamětí místa, nabízí dvacet nahrávek, které s ním souvisejí. Máme jich asi stovku, převážně v Česku. Už nemám potřebu hromadit aktivity, spíš je rozvíjet.

Můj oblíbený stojí v Litomyšli u Smetanovy lávky. Jak se jim daří v zahraničí?

V Česku mě lidé znají, ale za hranicemi si musíte všechno znovu zasloužit. Daří se to, i když často slyšíte: „Proč dávat veřejné peníze někomu odjinud?" Minulý týden jsme jeden Poesiomat instalovali v Norsku, pak jsem přeletěl do Helsinek, kde se chystá další. Má stát u staré továrny, kde dnes mají umělci ateliéry a kde vznikla původně Nokia. Byl jsem taky v Göteborgu, plánuji cestu do Vídně a do New Yorku. Je to dobrodružná dřina, ale baví mě. A když se to podaří, Poesiomat už dělá reklamu sám sobě.

Posouvaly se vám nějak hranice práce a osobního života v průběhu let?

Těžko říct. Energie a nápady jsou skvělé, ale dokážou vás pohltit. Začínal jsem s kavárnami (café V lese, Neustadt, střecha Lucerny, pozn. red.), ale kdybych dělal pořád to stejné, unavilo by mě to. Stejně tak kdybych se věnoval jen Poesiomatům. Potřebuju věci prokládat, to mě nabíjí. Energii a projekty se nyní snažím spíš kultivovat, aby byly udržitelné. Dřív jsem dotoval hodně projektů, dělal je za náklady, bez kanceláře a bez servisu. To dlouhodobě nejde. Musel jsem se naučit nestydět se za funkční byznys model. V kultuře je to těžké, ale fungující byznys vám může zajistit lepší tým, kvalitu, větší přesah i kontinuitu.

Jak velký je váš tým? Přemýšlíte, zda někdo bude pokračovat ve vašem díle?

Malý – dva kolegové z produkce a dramaturgie. Hodně lidí buduje firmu, pak ji prodá a řeší, co s penězi. Mě to ale reálně extrémně baví a naplňuje. Zasadit někde semínko, zalévat ho a pak vidět, jak z toho místa vyraší život. Je mi šestačtyřicet, chci to dělat dlouho, nástupnictví teď neřeším. Třeba z toho jednou vznikne obor na nějaké škole. Možná Ateliér jemných zásahů montypythonovského rázu, kde se bude učit, jak drobnými prvky měnit vnímání prostoru. Taková UMPRUMka by na to byla dobrá, dalo by se to propojit s architekturou nebo ilustrací.

Jaké hodnoty by se v Ateliéru jemných zásahů učily?

Aby to lidi bavilo a spojovalo. Aby si dovolili chovat se i bláznivě, třeba tančit. Aby si uměli představit, že svět může vypadat i jinak, že ho lze změnit jen lidskou energií. Nechci to svazovat hodnotovou uniformou. Ta věc má být trochu neuchopitelná, aby se z toho nestala jen charita nebo sběr odpadků. Ideálně, aby to inspirovalo a ani nebylo vidět, že za tím stojím já.

Jaké jsou vaše plány a vize?

Nekonečné, ale v rámci nehektického života. Nechci maximalizovat za každou cenu. Chci své myšlenky šířit, inspirovat další. To však nejde nějak snadno měřit. Další divizí našeho ministerstva jsou Dlouhé stoly. Byl to další bláznivý nápad a třeba v Pardubicích už běží sám třetím rokem a celé město je nadšené. Koncert Iva Kahánka v podchodu na Fügnerově v Liberci měl být taky jednorázový, ale už teď by všichni chtěli pokračování. Příště bychom tam třeba mohli zavěsit lustr od Lasvitu, udělat takový „obývák“ v místě extrémní nehostinnosti.
Jednou bych rád vydal kuchařku nápadů, takových 99 receptů. Nechci to ale uspěchat, protože to chci opravdu udělat jen jednou za život. Ta knížka jednou bude existovat a jestli si z ní někdo něco vezme, to nevím, ale myslím, že pořádat koncerty klavírních virtuosů na nádraží, kde se člověk skoro bojí projít, bude aktuální i za padesát let. To je ale jen jeden z příkladů. Může to být cokoli jiného.

Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání Vogue Leaders, které je společně s prosincovou Vogue CS právě v prodeji.

Ondřej Kobza
Foto: Jan Faltus

Ondřej Kobza

Ondřej Kobza je kavárník, básník a tvůrce projektů, které propojují kulturu, veřejný prostor a lidskost. Založil pražské café V lese, Café Neustadt či střešní bar Lucerna Rooftop. Je autorem nápadů jako Piana na ulici, Šachy v ulicích, Dlouhé stoly nebo Poesiomat, které proměnily česká města v místa setkávání a sdílených zážitků. Dlouhodobě se věnuje oživování veřejného prostoru a hledání jemných způsobů, jak lidem vracet pocit sounáležitosti. Ve svých projektech spojuje podnikání, umění a občanskou angažovanost a inspiruje k aktivnímu vztahu k městu i k sobě navzájem.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN
Page rendered at: 12. 12. 2025 15:55:53