Vogue Leaders
Luxus, který už se nevyrábí. Tina Tobolová o byznysu s vintage kabelkami i odvaze riskovat
Kristýna Jandová12. 2. 2026
Ikonické modely z éry Galliana či Toma Forda a limitované kusy, které už módní domy znovu nevyrobí. Tina Tobolová vybudovala z Treasures Prague respektovanou adresu pro klientelu od Prahy po Blízký východ a vytvořila místo, kde luxusní kabelky mají svou minulost i budoucnost.
Foto: Anastassiya Vorobyeva
Tina Tobolová
Z malého instagramového účtu se během několika let stala vyhledávaná adresa pro vintage ikonické modely Hermès, Dior či Gucci. Treasures Prague dnes sídlí v Paláci Ligna na Václavském náměstí a spojuje kurátorský výběr Tiny Tobolové, precizní renovace v lokálních brašnářských dílnách i ověřování pravosti pomocí technologie Entrupy. Každý kus prochází osobním dohledem, než se dostane ke své nové majitelce. A to se stane často i dřív, než se vůbec objeví online. V rozhovoru Tina Tobolová prozrazuje, jak se obchoduje s luxusem, který už se nevyrábí, co rozhoduje o skutečné hodnotě vintage kabelek a proč je odvaha riskovat stejně důležitá jako cit pro detail.
Treasures Prague začínalo jako instagramový projekt a dnes má showroom v centru i klientelu v zahraničí. Kdybyste měla ten příběh shrnout jednou větou, co je pro vás na té cestě zatím největším pokladem?
Největším pokladem je pro mě svoboda – ve všech ohledech.
Podnikání jste rozjela velmi mladá a bez zázemí v byznysu. Co vám v začátcích nejvíc pomohlo a jaké lekce vás formovaly jako podnikatelku?
Protože jsem začínala bez podnikatelského know-how, učila jsem se všechno sama za pochodu. V začátcích jsem nad věcmi příliš dlouho nepřemýšlela a většinu kroků dělala velmi pocitově, bez rad a bez byznysplánu. Oporou mi bylo studium práv, díky kterému jsem alespoň rámcově rozuměla tomu, jak podnikání funguje po právní a byrokratické stránce. Hodně jsem četla, poslouchala rozhovory s úspěšnými lidmi a snažila se z toho něco odnést. Lekcí přišlo samozřejmě mnoho – často ve formě zbytečných chyb za spoustu peněz. A použiji to klišé: chyba je skutečnou chybou jen tehdy, pokud ji uděláte podruhé. To se nesmí stávat.
Jak se podle vás mění pohled na úspěch – zvlášť u mladých žen, které chtějí skloubit ambici, autenticitu a duševní pohodu?
Asi nejsem ten správný člověk, který by mohl o úspěchu mluvit nějak inspirativně. Můj vlastní vztah k němu je pořád trochu komplikovaný. Když se mi něco podaří, necítím „sense of accomplishment“, ale spíš úlevu, že je to hotové, že je to vlastně „bare minimum". Je to možná deformace prostředím, protože mám kolem sebe spoustu neuvěřitelně úspěšných lidí.
Přijde mi, že si obecně neumíme moc užívat radost z procesu. Všechno směřuje k výsledku, k dalšímu cíli, k dalšímu milníku, ale to, co se děje mezitím, nám často uteče. Možná jsme si zvykli chtít všechno hned a bereme cestu jen jako nutnou zastávku.
Pojem autenticita je pro mě dost abstraktní. Každý si pod ním představuje něco jiného – jestli být autentická sama k sobě, nebo navenek k ostatním. Dnes ji vnímám spíš jako pokoru. Nehrát si na něco víc, než kým doopravdy jsme, a zůstat nohama na zemi i ve chvíli, kdy se věci daří. U mladých žen vidím ambici a touhu po „víc“, ale zároveň snahu neztratit vnitřní upřímnost a skromnost. Možná je autenticita právě v tom, že si nemusíme nic dokazovat – ani okolí, ani samy sobě. Že úspěch nemusí být hlasitý a pokora má být jeho přirozenou součástí. A to je těžké vybalancovat ve světě, kde se od nás očekává, že budeme všechno zvládat s lehkostí.
Treasures jste vybudovala v době, kdy jste zároveň studovala, a firma už dosahovala milionových obratů. Jak se vám daří udržovat rovnováhu a předcházet vyhoření?
Přijde mi, že dnes stále panuje představa, že být neustále busy je známka úspěchu. Já to tak nevnímám. Pro mě není cool být pořád zahlcená. Úspěch pro mě znamená pravý opak, totiž mít prostor.
Pokud člověk dlouhodobě funguje v režimu permanentního zahlcení, většinou to není známka efektivity, ale spíš signál, že je potřeba něco změnit. Zapracovat na time managementu nebo si znovu ujasnit priority. Snažím se proto pracovat chytře, ne víc. Minimalizovat zbytečný input, outsourcovat, co jde, a nebrat vytíženost jako měřítko úspěchu. Mým cílem je nebýt pracovně busy a mít čas na život mimo práci.
Z právnické fakulty k prodeji vintage kabelek, to je velká změna směru. Co rozhodlo, že jste se vydala právě touto cestou?
Právo mám pořád moc ráda, ale realita advokacie mi zatím nedávala takovou svobodu, jakou jsem hledala. Po dvou letech v advokátní kanceláři jsem si uvědomila, že svět advokacie pro mě možná teď není tím správným místem. Postupně mi docházelo, že mě obchodní a finanční právo bavilo právě proto, že se přirozeně dotýká byznysu.
Právnickou fakultu v Praze ale miluju a nikdy bych si nedovolila školu nedokončit. Těším se, až tuto kapitolu uzavřu a budu se moci plně soustředit jinam. A kdo ví, třeba si k některé z právnických profesí najdu cestu v budoucnu znovu. Chovám k tomu obrovský respekt.
Mnoho mladých žen dnes sní o vlastním projektu, ale často váhá začít. Jakou radu byste dala té, která stojí na startu a přemýšlí, jestli se do podnikání pustit?
Nejsem fanoušek vágních rad typu „věřte si“ nebo „jděte za svým snem“. Zní hezky, ale v praxi příliš nepomáhají. Moje rada je nepřemýšlet nad tím příliš dlouho, nečekat na perfektní podmínky, ty stejně nikdy nepřijdou, a nesklouznout k přehnanému perfekcionismu.
Začněte s jednoduchou, osekanou verzí projektu, s nízkými fixními náklady, a postupně ho rozvíjejte. Nejdůležitější úkol dne udělejte ráno. Neobklopujte se lidmi, kteří vám za každou cenu vždy přitakají. Potlačte trochu ego, rozlišujte, co je podstatné a co je jen „nice to have“. A pokud vás někdo začne napodobovat, berte to jako kompliment.
Dává mi smysl si věci nejdřív vyzkoušet v malém měřítku a s co nejmenším rizikem nejen kvůli financím, ale hlavně proto, abyste si ověřily, jestli je to opravdu cesta pro vás. A je naprosto v pořádku zjistit, že není. Podnikání není pro každého a nechtít není selhání.
Mít vlastní byznys a být „girlboss“ je dnes glorifikované, ale realita může být úplně jiná. Proto bych hlavně doporučila nesrovnávat se s ostatními. Zvenčí může všechno vypadat hladce a jednoduše, ale dovnitř nevidíte.
Foto: Anastassiya Vorobyeva
Tina Tobolová
Otevření showroomu na Václavském náměstí byl velký krok. Co pro vás ten moment symbolizoval z hlediska podnikatelské i osobní cesty?
Otevření showroomu pro mě bylo obrovským krokem. Pronajmout si prostory je velký závazek – a pro mě to bylo zvlášť strašidelné, neznámé a stresující. Pamatuji si, že na prohlídku svého prvního, menšího showroomu jsem šla během pauzy ve škole. Na místě jsem ho vzala a řekla si, že kostky jsou vrženy.
Byl to můj první větší fixní výdaj. Do té doby jsem fungovala v režimu „když nepracuji, nevydělávám“. Najednou se to změnilo na „když nepracuji, prodělávám“. To pro mě byl velký psychologický posun.
Když se později uvolnil nový prostor v naší budově, přesunula jsem Treasures tam. Byl to krok do většího a dražšího, ale tentokrát už s klidem. Hezké prostory jsou pro mnoho lidí jen „nice to have“, ale pro mě jsou klíčové. Raději vydělám o něco méně, ale budu pracovat v prostředí, které mi dává smysl a energii.
Obchodování s vintage designérským zbožím má svá specifika. Jaké rozdíly pozorujete mezi českým trhem a klientelou v zahraničí, například na Blízkém východě?
České klientky tíhnou k minimalismu a nadčasovosti. Hledají funkční, nositelné kousky s příběhem, které obstojí v čase. Vintage pro ně znamená ověřenou kvalitu a skutečně chic volbu.
Klientela z Blízkého východu, například z Bahrajnu, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Kataru, vnímá vintage design jako prostor pro originalitu a výjimečnost. Často sahají po raritních modelech se silnou vizuální identitou.
Společné mají jedno: motivací není nižší cena, ale touha po jedinečnosti a ikonických modelech v původních provedeních, z éry designérů, kteří už v módních domech nepůsobí, například John Galliano pro Dior nebo Tom Ford pro Gucci.
V posledních letech se mluví o trendech i mikrotrendech, které rychle přicházejí a mizí. Jak se k nim stavíte vy?
Trendy a mikrotrendy jsou dnes často démonizované. Já to nevnímám černobíle. Klíčové je kupovat věci, které se nám opravdu líbí, a pak už je jedno, jestli jde o mikrotrend, nebo ne.
Nedává smysl pořizovat si věci jen proto, že jsou aktuálně „in“, a za pár měsíců je zahodit. Ale je krásné, když se za deset nebo dvacet let podíváte na kousek ve svém šatníku a řeknete si: „Ano, tohle se nosilo v roce 2026.“ Móda funguje v cyklech a máloco je definitivně pryč.
Máte ve své sbírce kousek, který je pro vás osobně víc než módním doplňkem?
Asi nebudu originální, ale pro mě je to moje první Hermès burgundy Kelly. Když jsem si ji pořídila, bylo mi 22 let a byl to pro mě milník. Připadala jsem si strašně cool, nosila jsem ji v tramvaji a tahala v ní učebnice do školy.
Kam byste chtěla Treasures i sebe jako leaderku posunout?
Dlouhodobým cílem je posunout Treasures do fáze, kdy bude značka plně fungovat nezávisle a sebevědomě i beze mě. Aby stála sama o sobě a já ji mohla spíše konceptuálně vést a dohlížet na její směřování.
Krátkodobě bych ráda dál rozvíjela působení na arabském trhu, ale Praha zůstává absolutním základem a srdcem Treasures.
A pokud jde o vysněnou kabelku – drahá kabelka pro mě nepředstavuje cíl ani status. Cílem je svoboda, klid a značka, která má smysl a přináší lidem radost. Nejkrásnější pocit je, když se klientka vrací pro svůj druhý, třetí nebo desátý kousek.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
Vogue
