Vogue Leaders
Luxus, který už se nevyrábí. Tina Tobolová o byznysu s vintage kabelkami i odvaze riskovat
Kristýna Jandová12. 2. 2026
Ikonické modely z éry Galliana či Toma Forda a limitované kusy, které už módní domy znovu nevyrobí. Tina Tobolová vybudovala z Treasures Prague respektovanou adresu pro klientelu od Prahy po Blízký východ a vytvořila místo, kde luxusní kabelky mají svou minulost i budoucnost.
Foto: Anastassiya Vorobyeva
Tina Tobolová
Z malého instagramového účtu se během několika let stala vyhledávaná adresa pro vintage ikonické modely Hermès, Dior či Gucci. Treasures Prague dnes sídlí v paláci Ligna na Václavském náměstí a spojuje kurátorský výběr Tiny Tobolové, precizní renovace v lokálních brašnářských dílnách i ověřování pravosti pomocí technologie Entrupy. Každý kus prochází osobním dohledem, než se dostane ke své nové majitelce. A to se stane často i dřív, než se vůbec objeví online. V rozhovoru Tina Tobolová prozrazuje, jak se obchoduje s luxusem, který už se nevyrábí, co rozhoduje o skutečné hodnotě vintage kabelek a proč je odvaha riskovat stejně důležitá jako cit pro detail.
Treasures Prague začínalo jako instagramový projekt a dnes má showroom v centru i klientelu v zahraničí. Kdybyste měla ten příběh shrnout jednou větou, co je pro vás na té cestě zatím největším pokladem?
Největším pokladem je pro mě svoboda – ve všech ohledech.
Podnikání jste rozjela velmi mladá a bez zázemí v byznysu. Co vám v začátcích nejvíc pomohlo a jaké lekce vás formovaly jako podnikatelku?
Protože jsem začínala bez podnikatelského know-how, učila jsem se všechno sama za chodu. V začátcích jsem nad ničím příliš dlouho nepřemýšlela a všechny kroky jsem dělala velmi pocitově, bez rad a bez business plánu. Oporou mi bylo studium práv, díky kterému jsem alespoň rámcově rozuměla tomu, jak podnikání funguje po právní a byrokratické stránce. Hodně jsem četla, poslouchala rozhovory s úspěšnými lidmi a snažila jsem se si z toho něco odnést. Lekcí přišlo samozřejmě mnoho ve formě zbytečných chyb za spoustu peněz a teď použiji to klišé, že chyba je skutečnou chybou, jen pokud ji člověk udělá podruhé, což se nesmí stávat.
Jak se podle vás mění pohled na úspěch – zvlášť u mladých žen, které chtějí skloubit ambici, autenticitu a duševní pohodu?
Asi nejsem ten správný člověk, který by mohl o úspěchu mluvit nějak inspirativně. Můj vlastní vztah k němu je pořád trochu komplikovaný. Když se mi něco podaří, necítím ten „sense of accomplishment“, ale spíš úlevu, že je to hotové, že je to vlastně „bare minimum". To je deformace prostředím, protože mám kolem sebe spoustu neuvěřitelně úspěšných lidí. Přijde mi, že si obecně neumíme moc užívat radost z procesu. Všechno směřuje k výsledku, k dalšímu cíli, k dalšímu milníku, a to, co se děje mezitím, nám často uteče. Možná jsme si zvykli chtít všechno hned a bereme cestu jen jako nutnou zastávku.
Pojem autenticita je pro mě dost abstraktní. Často se o něm mluví, ale každý si pod ním představuje něco jiného – jestli být autentická sama k sobě, nebo navenek k ostatním. Já ji dnes vnímám asi jako pokoru. Nehrát si na něco víc, než kým doopravdy jsme, a zůstat nohama na zemi i ve chvíli, kdy se věci daří. U mladých žen vidím, že jsou ambiciózní, chtějí „víc“ a zároveň snahu neztratit vnitřní upřímnost a skromnost. Možná je autenticita právě v tom, že si nemusíme nic dokazovat – ani okolí, ani samy sobě. Že úspěch nemusí být hlasitý a že pokora má být jeho přirozenou součástí. A to je těžké vybalancovat, zvlášť ve světě, kde se od nás očekává, že budeme všechno zvládat s lehkostí.
Treasures jste vybudovala v době, kdy jste zároveň studovala, a firma už dosahovala milionových obratů. Jak se vám daří udržovat rovnováhu a předcházet vyhoření?
Přijde mi, že dnes pořád panuje představa, že být neustále busy je známka úspěchu. Já to tak nevnímám. Pro mě není cool být pořád zahlcený. Úspěch pro mě znamená pravý opak – mít prostor.
Pokud člověk funguje dlouhodobě v režimu permanentního zahlcení, většinou to není známka efektivity, ale spíš signál, že je potřeba něco změnit, třeba zapracovat na time managementu nebo si znovu ujasnit priority, čemu věnovat energii a čemu už ne. Snažím se proto pracovat chytře, ne víc. Minimalizovat zbytečný input, outsourcovat, co jde, a nebrat vytíženost jako měřítko úspěchu. Mým cílem je nebýt pracovně busy a mít čas na život mimo práci.
Z právnické fakulty k prodeji vintage kabelek, to je velká změna směru. Co rozhodlo, že jste se vydala právě touto cestou?
Právo mám pořád moc ráda, ale realita advokacie mi zatím v životě nedávala takovou svobodu, jakou jsem hledala. Po dvou letech v advokátní kanceláři jsem si uvědomila, že svět advokacie pro mě možná teď není tím správným místem. Postupně mi docházelo, že mě obchodní a finanční právo bavilo právě proto, že se přirozeně dotýká businessu. Práva v Praze ale dál miluju, nikdy bych si nedovolila školu nedokončit, ale už se těším, až tuto kapitolu uzavřu a budu se moct plně soustředit jinam. A kdo ví, třeba si k nějaké z právnických profesí najdu cestu v budoucnu znovu, chovám k tomu pořád obrovský respekt a lásku.
Mnoho mladých žen dnes sní o vlastním projektu, ale často váhá začít. Jakou radu byste dala té, která stojí na startu a přemýšlí, jestli se do podnikání pustit?
Nejsem fanoušek těch všudypřítomných vágních rad typu „věřte si“ nebo „jděte za svým snem“. Zní hezky, ale v praxi příliš nepomáhají. Moje rada do úplného začátku je nepřemýšlet nad tím příliš dlouho, nečekat na perfektní podmínky, ty stejně nikdy nepřijdou, nesklouznout k přehnanému perfekcionismu a zbytečně si to nekomplikovat. Začněte s jednoduchou, osekanou verzí projektu, s nízkými fixními náklady a postupně ho rozvíjejte. Nejdůležitější úkol dne udělejte ráno, neobklopujte se lidmi, kteří vám za každou cenu vždy přitakají, potlačte trošku svoje ego, rozlišujte, co je podstatné a co je „nice to have“, a pokud vás někdo začne časem napodobovat, berte to jako kompliment, že svou práci děláte tak dobře, že se ji jiní snaží replikovat.
Dává mi smysl si věci nejdřív vyzkoušet „small scale" s co nejmenším rizikem. Nejen kvůli financím, ale hlavně proto, abyste si ověřily, jestli je to opravdu cesta pro vás. A je naprosto v pořádku zjistit, že není. Podnikání není pro každého a nechtít to není vůbec žádné selhání.
Mít vlastní business a být „girlboss“ je dnes glorifikované, ale realita může být úplně jinde. Proto bych hlavně doporučila nesrovnávat se s ostatními. Všude vidíme businessy, které vypadají úspěšně navenek, že všechno jde hladce a jednoduše, ale ono to tak v realitě často není a vy už dovnitř nevidíte.
Foto: Anastassiya Vorobyeva
Tina Tobolová
Otevření showroomu na Václavském náměstí byl velký krok. Co pro vás ten moment symbolizoval z hlediska podnikatelské i osobní cesty?
Otevření showroomu pro mě bylo obrovským krokem. Pronajmout si prostory je velký závazek a to pro mě bylo zvlášť strašidelné, neznámé a stresující. Pamatuji si, že na prohlídku mého prvního, menšího showroomu jsem šla o pauze ve škole, na místě jsem ho vzala a řekla si, že kostky jsou vrženy, a bylo. Pronájem prostor byl vlastně můj první větší fixní výdaj, do té doby jsem fungovala v režimu, že „když nepracuji, nevydělávám“, jenže tímto krokem se najednou přehoupnete do režimu „když nepracuji, prodělávám“, a to pro mě byl stres, závazek a risk. Naštěstí to fungovalo, a jakmile se uvolnil nový prostor v naší budově, na který jsem čekala, přesunula jsem Treasures tam. Byl to další krok – větší a dražší, ale tentokrát jsem to brala s klidem.
Hezké prostory jsou sice pro mnoho lidí jen „nice to have“, ale já jsem si hned uvědomila, že pro mě jsou naprosto klíčové – pro moji práci, klienty i zaměstnance. A že raději vydělám ve výsledku trošku méně, ale budu pracovat v prostředí, které mi dává smysl a energii v centru města.
Obchodování s vintage designérským zbožím má svá specifika. Jaké rozdíly pozorujete mezi českým trhem a klientelou v zahraničí, například na Blízkém východě?
České klientky tíhnou k minimalismu a nadčasovosti, hledají funkční, nositelné kousky s příběhem, které obstojí v čase. Vintage pro ně často znamená ověřenou kvalitu a skutečně chic volbu.
Klientela z Blízkého východu, např. z Bahrajnu, Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů, naopak vnímá vintage design jako prostor pro co největší originalitu a výjimečnost. Často sahají po raritních speciálních modelech, které nesou silnou vizuální identitu a umožňují se odlišit.
Společné ale mají jedno: motivací nakupovat vintage není primárně nižší cena, ale spíše touha po jedinečnosti a ikonických modelech v původních provedeních, které se již nevyrábějí, z ér designérů, kteří už v daných módních domech nepůsobí, jako je třeba John Galliano pro Dior nebo Tom Ford pro Gucci.
V posledních letech se mluví o trendech i mikrotrendech, které rychle přicházejí a mizí. Jak se k nim stavíte vy?
Trendy a mikrotrendy jsou dnes často démonizované a jsme ze všech stran nabádáni se jim vyhýbat. Já to nevnímám tak černobíle. Myslím, že klíčové je kupovat věci, které se nám doopravdy upřímně líbí – a v tu chvíli už je jedno, jestli se zrovna jedná o mikrotrend, nebo ne. Samozřejmě nedává smysl pořizovat si věci jen proto, že jsou aktuálně in, a za pár měsíců je zahodit.
Na druhou stranu mi přijde krásné, když se člověk za deset nebo dvacet let podívá na nějaký kousek ve svém šatníku a řekne si: „Ano, tohle se nosilo v roce 2026,“ a zažije trochu nostalgie. Navíc trendy se téměř s jistotou vracejí. Móda funguje v cyklech a máloco je definitivně pryč. Pokud máte tedy doma kousek, který už momentálně není v kurzu, počkejte pár let, ono se to s největší pravděpodobností zase jednou vrátí.
Vintage kabelka bývá i symbolem příběhu a dlouhověkosti. Máte ve své sbírce kousek, který je pro vás osobně spíš než módním doplňkem připomínkou nějaké životní etapy?
Tady asi nebudu úplně originální, ale pro mě je to moje první Hermès burgundy Kelly. Když jsem si ji pořídila, pamatuji si, že to byl pro mě určitý milník. Bylo mi 22 a přišla jsem si strašně cool, nosila jsem ji v tramvaji a tahala v ní učebnice do školy.
Když se podíváte dopředu – kam byste chtěla Treasures i sebe jako leaderku posunout? Máte vysněný směr, nebo dokonce kabelku, která pro vás symbolizuje váš cíl?
Dlouhodobým cílem je pro mě posunout Treasures do fáze, kdy bude moct plně fungovat nezávisle a sebevědomě i beze mě. Aby značka stála sama o sobě a já už nebyla nutně potřeba, ale mohla ji spíše konceptuálně vést a dohlížet na její směřování. V krátkodobém horizontu bych ráda dále rozvíjela působení na arabském trhu, ale Praha pro mě zůstává absolutním základem a srdcem Treasures. Naši klienti tady doma jsou tím, z čeho všechno vychází.
Pokud jde o vysněný cíl v podobě kabelky – drahá kabelka pro mě vůbec nepředstavuje cíl ani status, to je možná tou profesní deformací. Cílem je pro mě svoboda, klid a značka, která má smysl a přináší lidem radost. Nejkrásnějším pocitem je, když vidíte, že se klient do Treasures vrací pro svůj druhý, třetí, desátý kousek.
Pokud jde o vysněný cíl v podobě kabelky – drahá kabelka pro mě vůbec nepředstavuje cíl ani status, to je možná tou profesní deformací. Cílem je pro mě svoboda, klid a značka, která má smysl a přináší lidem radost. Nejkrásnějším pocitem je, když vidíte, že se klient do Treasures vrací pro svůj druhý, třetí, desátý kousek.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
Vogue
Doporučuje
Doplňky
Kabelky ve stylu devadesátých let, kterými by nepohrdla ani Carolyn Bessette Kennedy
Alice Abbiadati18. 3. 2026
Doplňky
The bigger, the better! Ultra měkká a oversized psaníčka
Anežka Lišková14. 3. 2026
Sustainability