Alicja Knast: Máme řadu zkušeností, které jsou pro Čechy i Poláky společné

Nenazvala bych to národním vkusem, ale tradicí, která se proměňuje v normy. Kupříkladu na ostrově Santorini místní samospráva potrestá majitele, který staví dům se zkosenou střechou, takže nebude mít základní vybavení, jako je voda a elektřina. Krajina se tam skládá z domů s plochými střechami, které vytvářejí vizuální krajinu a pomáhají udržovat tradici živou. V České republice můžete všude, kam se podíváte, vidět vliv modernismu, který se liší od stejných modernistických rysů v německých městech. Grafický design má v Česku dlouholetou tradici a vidím ho dokonce i v grafickém pojetí Vogue, které se liší od americké, britské nebo polské edice. Když jste v Barceloně, nemůžete uniknout vlivům Antoniho Gaudího, protože dokonce i chodník je podle jeho návrhu, který se stále používá. Existuje pro to důvod, který bych popsala jedním slovem jako kontinuitu tradice, která je v jednotlivých částech světa zvnitřnělejší, než si člověk všimne při prvním nebo povrchním setkání.

Jsou si blíž, než si myslí, a vzdálenější, než by měli být. Máme řadu zkušeností, zejména v uplynulých třiceti letech, které jsou pro oba národy společné. Oproštění od cenzury a zvykání si na svobodu projevu; nová role státních institucí, které mají co do činění s kulturou a dříve byly více či méně nástrojem komunistické propagandy; potřeba vytyčit hranici mezi demokracií a komunistickým režimem, který způsobil spoustu bolesti, protože z veřejného života vypudil velkou skupinu vlivných lidí. A tak bychom mohli pokračovat. Vliv Rakouska‐Uherska pochopí a docení sice jenom lidé v Malopolsku, ale je znát v mnoha oblastech života, nejen v architektuře.

Ani v mojí minulé práci se mnou nejednali zrovna uctivě, takže vím velmi dobře, jak složitá musela být situace Dr. Fajta. Byla jsem přesvědčená, že můžu nějakým způsobem přispět, a neuměla jsem si představit, že se o tuto funkci nebudu ucházet. Některá pravidla týkající se kultury i výtvarného umění mají univerzální platnost, takže úplně nezáleží na tom, kde zrovna pracujete. A ta pravidla znějí: umění vytvářejí určité komunity pro určité komunity. Otázkou je, jestli jsme s nimi schopní navázat kontakt. A rolí ředitelky je si tohoto detailu všímat.