Kam zajít, když máte mezi svátky dlouhou chvíli? Do galerie!

Uměleckoprůmyslové muzeum Moravské galerie, Brno
21. 11. 2025 – 29. 8. 2027

„Tato výstava je pro mě významná a niterná. Je velkou osobní událostí. To, že se koná právě v Brně, je symbolické. Moravská metropole je mým rodným městem a zároveň i místem, kde dodnes trávím svůj rodinný život. K Brnu mě váže silné pouto vzpomínek a jsem ráda, že jej mohu prostřednictvím výstavy oživit. Moje představa je taková, že člověk vejde do jednoho prostoru, jednoho příběhu, bude ho vnímat všemi smysly a nebude ničím rušen. Přeji si, aby ho prostředí pohltilo a šel mým životem,“ láká Liběna Rochová návštěvníky do Uměleckoprůmyslového muzea.

Kariéru brněnské rodačky odstartoval veletrh módy v Düsseldorfu v roce 1991. Zaujala kolekcemi, ve kterých propojila tradiční techniky (modrotisk, lýko, slámu) se současným oděvem. Má za sebou výstavy a přehlídky ve Vídni, Paříži, Lyonu, New Yorku, Düsseldorfu a Los Angeles. Její díla se nacházejí ve sbírkách Musée de Tissus v Lyonu, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a Moravské galerie v Brně. Liběna Rochová není jen významná módní návrhářka, ale i profesorka architektury a designu. Vede Ateliér designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM.

Její tvorbu ovlivnily výrazné siluety oblečení japonských návrhářů z 80. let a minimalismus 90. let. V ateliéru na Malostranském nábřeží pracuje s klasickými materiály, jako jsou různé druhy hedvábí, vlny či směsové tkaniny. K jejím oblíbeným materiálům patří kůže. Navrhuje také objekty z kovu, skla, papíru, plastu a dalších netradičních materiálů. Pro rukopis Rochové jsou typické především plastičnost objemu, výrazná struktura povrchu, ale i vztah k prostoru. Její kolekce nezohledňují trendy dané sezony.

Projekt Liběna Rochová: Doteky je mimořádná retrospektivní výstava přední české návrhářky. V sedmi sálech Uměleckoprůmyslového muzea v Brně představuje zhruba padesát let její práce. Co na vás čeká? Expozice, která vás vtáhne do světa, v němž se oděv stává uměleckým objektem a kde dotek materiálu, myšlenky i člověka tvoří jeden celek. Najdete zde její ikonické kolekce, umělecké objekty i zakázkové modely. Nechybí ani ty, které navrhla pro Lucii Bílou.

Dotek má v tvorbě Liběny Rochové hlubší význam: vyjadřuje vztah mezi člověkem a materiálem, empatii, citlivost i vnímavost. Symbolicky se promítá také do charitativní činnosti návrhářky, mimo jiné do spolupráce s organizací Debra ČR, která podporuje pacienty s nemocí motýlích křídel. Výstava pracuje nejen s vizuální stránkou, ale i se zvukem a vůní. V bíle oděných sálech vyniknou tvary, struktury i barvy. Expozice vás pohltí už ve vstupní části. Ve druhém patře na vás čeká art-fashion objekt, který Liběna Rochová vytvořila speciálně pro tuto výstavu.

V každém sále jsou vedle sebe vystaveny modely, které od sebe dělí třicet, nebo čtyřicet let. Díky tomu si uvědomíme nadčasovost návrhářčiny tvorby. Celkem výstava představuje více než 125 modelů a desítky doplňků, šperků a unikátních archivních materiálů. Nahlédnete do skic, fotografií, diářů, dobových časopisů i soukromého archivu. Nechybí ani art-fashion dialogy Liběny Rochové s uměleckými díly, jež ji inspirovala. Architektonický návrh výstavy vytvořila její dcera Magdalena Rochová. Sedm sálů, každý jiný, každý s jiným prožitkem a prostorovým zážitkem. Je to nádhera!

Kunsthalle Praha
13. listopadu 2025 – 9. března 2026

Tvorba slovenského umělce Romana Ondaka, jehož díla uchovávají ve sbírkách nejprestižnější světová muzea a galerie, je k vidění v pražské Kunsthalle. Dvakrát se zúčastnil Benátského bienále, jeho díla se objevila v londýnské Tate Modern, newyorské MoMA či pařížském Centre Pompidou.

Tento konceptuální umělec se pohybuje na pomezí performance, ready-made, instalace, fotografie, kresby, malby či videoartu. Ve své tvorbě využívá každodenní předměty a materiály, jejichž primární funkci se snaží popřít a přetransformovat umístěním do galerijního prostoru. Jeho osobitá tvorba čerpá z odkazu konceptuálního umění 60. a 70. let. Pro jeho přístup je charakteristická práce s každodenními situacemi, které pomocí jemných zásahů proměňuje v poetické reflexe o čase, paměti a identitě.

Výstava mapuje více než tři dekády umělecké praxe a zahrnuje téměř padesát děl napříč médii, včetně ikonické participativní performance Measuring the Universe, uvedené v předních světových muzeích. Naposledy proběhla v Tate Modern a v Praze má svou reprízu. Každý návštěvník se změří a jeho výška se společně se jménem zaznamená na zeď galerie. Zaujme i dílo Špatné zprávy jsou minulostí, dvě fotografie z roku 2003. Z dálky vypadají identicky, ale při bližším pohledu zjistíte, že na jedné sedí Roman Ondak, na druhé jeho otec. Oba mají stejné oblečení a čtou stejné noviny – s datem 22. srpna 1969. Symbolizují tak dvě generace, jimž do života zásadně zasáhla okupace.

Nejodvážnějším objektem je Do not walk outside this area, monumentální ready-made vytvořený z křídla Boeingu 737-500. Autor vás zve, abyste na konstrukci vstoupili a zažili galerii z neobvyklé perspektivy. Dalšími díly jsou například Freed Doorway, dveře z autorova dětského pokoje zasazené do galerijního kontextu, nebo Event Horizon, cyklus ze stovky dřevěných kotoučů vyřezaných ze stoletého dubu. Každý den výstavy se na zeď zavěsí jeden, reprezentující světovou událost vybranou umělcem. Výstavu doprovází bohatý program přednášek, promítání, workshopů i speciálních akcí série TransformArt, zaměřené na současné umění a jeho průniky s dalšími obory. Tvorbu Romana Ondaka lze interpretovat z mnoha perspektiv. Tahle autentická tvorba vás okouzlí!

Albertina Modern, Vídeň
10. října 2025 – 1. března 2026

Mezi svátky máme spoustu volna. Co takhle zajet si do Vídně? V Albertině Modern právě probíhá poslední ze čtyř velkých, na sebe navazujících retrospektivních výstav Mariny Abramović.

„Pro mou matku bylo vzdělání vším. Pravidelně mě brala na Benátské bienále. Měla jsem učitelku klavíru, angličtiny, francouzštiny, všechny knihy, včetně Prousta nebo Kafky,“ vzpomíná umělkyně Marina Abramović. Vystudovala malbu na bělehradské Akademii výtvarných umění a později odjela na roční postgraduální studium do Záhřebu. Tam v roce 1970 začala experimentovat se zvukem a performancí, kdy své tělo poprvé použila jako nástroj tvorby.

Vídeňskou výstavu otevírá instalace tvořená stovkami portrétů shlížejícími na návštěvníky v hlavních prostorách Albertiny Modern. Připomíná slavnou performance The Artist is Present, která byla součástí retrospektivy a rekonstrukce jejích děl v MoMA v roce 2010. Abramović tehdy vyzvala publikum, aby usedlo naproti ní a trávilo s ní čas pohledem z očí do očí. Během 736 hodin a 30 minut se vystřídalo 1545 lidí. Dotyky byly zakázány, komunikovalo se pouze pohledem. Na účast se stála fronta celou noc. Mnozí se pod jejím pohledem rozplakali. Na židli usedli i James Franco, Lou Reed, Björk, Alan Rickman nebo Jennifer Carpenter.

Na výstavě je k vidění zhruba stovka děl z různých období, uspořádaná v tematických sálech. Z některých performancí se dochovaly jen písemné záznamy a fotografie, jiné byly zaznamenány na video. Poslední vznikaly s ohledem na co nejpůsobivější audiovizuální zachycení. Výstavou procházíte plynule skrze zápisky, črty, poznámky i inspirace. Neřídí se obvyklou chronologií, čímž návštěvníky zve ke spolupráci, zamyšlení a zastavení. Každý musí počítat s tím, že nebude jen pasivním divákem, ale aktivně vstoupí do děje. Ačkoli výstava rekapituluje dekády průkopnické práce umělkyně, je především o přítomnosti.

Za performance považuje Marina Abramović pouze akci před zraky diváků, publikum je pro ni spolutvůrcem. Podporuje mladé umělce, kteří její vystoupení rekonstruují. V Albertině lze naživo zažít až čtyři takové rekonstrukce. Nejpůsobivější je patrně Živoucí vchod, inspirovaný performancí Imponderabilia z roku 1977, kterou umělkyně provedla s německým performerem Ulayem v Boloni. Policie tehdy akci po třech hodinách ukončila, údajně kvůli veřejnému pohoršení. Nahý muž a nahá žena stáli v úzkém průchodu a návštěvníci museli projít mezi jejich těly. Jiná cesta dál neexistovala.

Emotivním vrcholem výstavy je instalace Balkan Baroque, za kterou Marina Abramović roku 1997 získala Zlatého lva na Benátském bienále. Čtyři dny seděla šest hodin denně na hromadě kravských kostí a zpívala lidové písně, zatímco se vodou a rýžákem snažila očistit kosti od zbytků šlach a krve. „Bylo to nemožné, stejně jako je nemožné smýt hanbu z války,“ uvedla umělkyně, která tak reagovala na krvavý konflikt ve své vlasti.

Devětasedmdesátiletá umělkyně nepolevuje v tempu. Příští rok by se měla stát první žijící umělkyní, která bude samostatně vystavovat v Galerii dell’Accademia v Benátkách v rámci 61. bienále umění – tam, kde v roce 1997 jako první žijící umělkyně získala Zlatého lva.