Soft Targets: Dominika Kováčiková a její králíčci, plyš i nože

První samostatná výstava jedné z nejzajímavějších slovenských malířek Dominiky Kováčikové (1996) v České republice se jmenuje trochu vojensky Soft Targets a představuje to nejlepší, co její tvorba na mezinárodní výtvarné scéně reprezentuje. Vítězka předloňského ročníku prestižní slovenské soutěže Malba roku se v ní dotýká otázek ženské identity a nevyhýbá se ani citlivým tématům, jako jsou sexuální obtěžování, poruchy příjmu potravy nebo body shaming. Nejde přitom o plochou agitku. Dominika pracuje ve svých obrazech s podvratnou symbolikou, pin-upovou barevností a ironizujícím nadhledem, takže výsledkem její malby bývají často zneklidňující konfrontační situace bez jasného vítěze. 

Malířčiny „měkké cíle“ jsou měkké možná na pohled. Mladé ženy, hebcí králíčci, nadýchané dorty. Sem tam se sice objeví slzička, ale stejně tak je občas po ruce i nůž. Život podle ní evidentně není jen pohádka, ale na druhou stranu má i svoje světlé stránky, respektive růžové, protože jak Dominika Kováčiková tvrdí, když jsou věci růžové, nejsou ani strašné věci tak strašné. Pod růžovým malířským filtrem tedy pozorně zkoumá prostor osobní zranitelnosti. Její obrazy ale dál matou tělem. Člověk si tak nikdy nemůže být úplně jistý tím, co se na nich vlastně děje. Uvolnění může být stresem, láska utrpením, obrana útokem. O tom, jak se věci opravdu mají, často napovídají detaily. A právě ne/jednoznačnost čtení a vnitřní ne/jistota, která z toho vyplývá, patří mezi důvody, proč její práce pozorně sledovat. A pak ještě jeden –  měkké cíle ve skutečnosti představujeme my všichni.