Mark Rothko: Retrospektiva nepochopeného umělce, který odmítal vysvětlit své dílo

„Nezajímá mě vztah barvy, formy nebo čehokoliv jiného. Zajímá mě pouze vyjádření základních lidských emocí: tragédie, extáze, zkázy a tak dále,” říkal malíř, jehož jméno se stalo synonymem pro malbu barevných ploch. A právě barva pro něj představovala prostředek, pomocí kterého se mohl vypořádat s otázkami lidské existence a emocí. Spolukurátory výstavy představující celkem 115 děl jsou syn malíře Christopher Rothko a Suzanne Pagé. Obrazy byly zapůjčeny například z Národní galerie umění a Phillipsovy sbírky z Washingtonu, D.C. či londýnské galerie Tate, ale i z umělcovy rodinné sbírky. Díla jsou vystavena chronologicky a seznamují návštěvníky s umělcovou kariérou od jeho nejranějších figurativních obrazů až po abstraktní díla, díky kterým se stal známým po celém světě. 

Umělcův syn, spolukurátor výstavy a klinický psycholog, před několika lety řekl, že cílem jeho otce Marka Rothka bylo spojit se s lidským duchem, aby vyjádřil, co on sám nazýval lidským stavem. „V mnoha ohledech jde o vysoce romantickou představu s osvěžujícím nádechem naivity,” uvedl Christopher Rothko v roce 2019 na úvod vídeňské výstavy díla jeho otce.

Když bylo Marku Rothkovi teprve deset let, emigroval se svými dvěma staršími sourozenci a rodiči do Spojených států. Usadili se v Portlandu ve státě Oregon. I přes svůj umělecký talent se Rothko rozhodl stát právníkem a v roce 1921 byl přijat na Yale, kde se ale potýkal se stigmatizací kvůli židovskému původu. O dva roky později studium ukončil a rozhodl se soustředit na svou opravdovou vášeň – umění. V New Yorku, kam se přestěhoval, začal navštěvovat malířské kurzy a brzy se stal členem skupiny známé pod názvem Abstraktní expresionisté spolu s Barnettem Newmanem, Jacksonem Pollockem, Adolfem Gottliebem či Cliffordem Stillem. Svůj ikonický styl ale začal Rothko rozvíjet až koncem čtyřicátých let dvacátého století. Jeho raná díla byla figurativní a s postupem času se do nich začal promítat vliv surrealismu. Ještě ve třicátých letech maluje ulice, interiéry či výjevy z newyorského metra. Ve čtyřicátých letech se ale přiklání k symbolickému charakteru a hledá nový způsob, jak vyjádřit své emoce.

Píše se rok 1946 a Rotkho se už naprosto obrací k abstraktnímu expresionismu a stává se tím slavným malířem, za kterého je považován dnes. Ve stejnou dobu odmítá vysvětlovat význam svých děl a říká, že je to proto, „že ticho je tak přesné". Bloky barev, které aplikoval v tenkých vrstvách na plátno, tvoří klamně jednoduché kompozice plné malířských efektů a technik, ke kterým používá především olejové barvy. Až padesátá léta jsou roky, kdy se dostává na výsluní. Zároveň se jeho styl výrazně ztmavuje a namísto zářivých barev volí barvy dramaticky tmavší.

V roce 1958 dostává zakázku: Má vytvořit sérii nástěnných maleb pro newyorskou restauraci Four Seasons. I část této série velkorozměrných maleb, kterou si i přes vysoký honorář nakonec malíř rozhodl ponechat, můžete vidět na pařížské výstavě v budově od architekta Franka Gehryho. Devět maleb ze série věnoval sám Mark Rothko londýnské galerii Tate, která díla obdržela 25. února 1970. Ve stejný den se malíř rozhodl ukončit život, bylo mu šedesát šest let. Dva roky předtím mu bylo diagnostikováno aneurysma, kvůli kterému musel přestat vytvářet rozměrná díla. Jeho život ale doprovázelo i nadměrné pití alkoholu a kouření. Drama, které promítal do svých obrazů, bylo i jeho vlastní. Většinu života se cítil nepochopen jak svým publikem, tak i kritiky. 

Dílo Marka Rothka, i když možná dodnes nepochopeno, se stalo jedním z nejimpozantnějších sbírek abstraktního umění 20. století. Do svých obrazů vnesl intenzitu svého melancholického života i tragický podtext depresivní doby definované druhou světovou válkou, ve které žil. Svými obrazy chtěl v divácích vyvolat stejné emoce, jaké lidem dává poezie či hudba. Jednou z jeho největších inspirací byl Mozart, kterého často poslouchal, když tvořil. Čím mu imponoval? „Mozart se přes své slzy vždy usmíval,” vysvětlil kdysi umělec, s jehož retrospektivním dílem se máte možnost blíže seznámit až do 2. dubna 2024 v pařížské Fondation Louis Vuitton. On sám pak věřil, že zážitek nemůže být namalován, ale že obraz je zážitek sám.