Snitches get stitches aneb jak se devadesátkový street art ze zámoří dostal do Prahy

Je pátek dopoledne. Svítí slunce, on maluje. Když si podáváme ruce, baví mě tím, jak v sobě rozpoznává typicky českou náturu. „Kdyby byla zima, stěžoval bych si stejně jako teď na to slunce.“ Proti němu se chrání kšiltovkou a kusem látky, i přestože působí soustředěně, chová se pozorně a zdvořile. S malbou pomocí spreje započal ve čtvrtek navečer, a v momentě našeho setkání, tedy v pátek před obědem, už má skoro hotovo. Street art prostupuje celou jeho osobností. Jako by on sám byl stěnou, na kterou někdo maluje. Při rozhovoru, který spolu následně vedeme, se nad tím ještě mnohokrát zamyslím. 

Narodil se v kanadském Ontariu do rodiny českých přistěhovalců. Studoval na OCAD University v Torontu a pak se přesunul do Bostonu, kde se stal rezidentem v Braintree Street Studios, což je jedno z největších uměleckých center na východním pobřeží. Právě odtud pocházejí nejslavnější massachusettští umělci (jako třeba i Wayne Strattman, americký sklář, který stojí i za designem technicistního prostředí fiktivní rasy Kyborgů ze Star-Treku). Po několika samostatných a skupinových exhibicích v Massachusetts a New Yorku David zatoužil vrátit se do země svých předků, a tak se roku 2015 se ocitl v Praze. Ve snaze propojit se s kulturním dědictvím starého kontinentu, u kterého začíná i náš dialog. 

Nedokážu to popsat, aniž bych alespoň částečně nepřiblížil svůj příběh. Narodil jsem se v Kanadě. To je poměrně mladá země, kulturní sediment se tam vrství až posledních dvě stě let. Naše historie není tak vrstevnatá, jak je zvykem zde v Evropě. A tak je pro mě přirozeně velmi vzrušující působit na místě, kde působil i Mozart, nebo prezident Havel. Je to o příběhu, příběhu osobnosti. A ač tvrdím, že nerad maluji tváře slavných osobností, v tomto případě jsem udělal výjimku, protože v případě Mozarta mě fascinuje přesah jeho osobnosti. Svým talentem definoval pojem génius.  

Je jich mnoho, v poslední době mě ovlivnila i pandemie, jako nás všechny. Každý za sebou máme nějaký příběh. Každý takzvaně něco řeší, ať už to je láska, rodina, práce. Je to nekončící proces. To je život, opravdový. Já proto na konto svých velkých maleb tváří na fasád vybraných domů říkám, že nemaluji lidi, ale příběhy. Sám jsem se nedávno rozešel se svojí ženou, ale nemůžeme jen všeho litovat. Člověk ve všem, co se mu děje, musí vidět nějaký posun, být inspirován a být optimistický. Nedávno jsem část své práce sdílel s jednou kolegyní umělkyní. Je to mladý člověk, inspirativní bytost, která si přesto chtěla několikrát sáhnout na život. A já cítil, že je potřeba jí dát cíl, smysl a taky dát znát, že není svému okolí lhostejná, že jsou kolem ní lidi, kterým na ní záleží. A já se rád utěšuji myšlenkou, že jí ta společná práce třeba pomohla. Když v roce 2013 odešla moje maminka, naprostý anděl, řekl jsem si, že musím dělat věci tak, aby na mě byla pyšná. Vím totiž, že to se mnou ne vždy měla lehké — a i díky ní jsem se dostal zpět k českému dědictví. 

Maminka to s vámi neměla lehké… To znamená, že jste byl uličník? Co podle vás současně nejvíce ovlivňuje street art scénu?       

Svoboda, opravdu. V pouličním umění je svoboda nesmírně důležitá. Mít místo, kde můžu jako autor legálně tvořit. Pro mladé umělce je podobná možnost nesmírně důležitá. Já jsme bohužel ještě zažil dobu, kdy to tak samozřejmé nebylo. V roce 1996 jsem se v New Yorku dostal několikrát do střetu s policií. Když nás chytili, jak děláme graffiti, byli schopni přijít i k nám domů, zabavit nám skici, náčrty, pomůcky, skoro všechno, co s tvorbou souvisí, což je hrozný pocit, když někdo cizí sahá na to, co děláte a milujete.   

To muselo být drsné.

Bylo. A policie si časem počínala čím dál zkušeněji. Začali si pořizovat fotky a zakládat do sešitů, díky kterým pak i rozklíčovali party, které spolu drží. Podle toho dokázali chytit jednoho, který takzvaně zpíval. Ale jak já říkám: „…snitches get stitches,“ proto jsem nikdy na nikoho nic nepověděl. 

Ve vaší fresce zatím rozpoznávám podobu samotného Wolganga Mozarta, ale i ryze abstraktní tvary. A ty barvy. Kombinace fialové a hnědé působí sugestivně, navozují hloubku. Mají pro vás nějaký specifiky význam?  

To je zajímavá otázka. Výklad barev může být docela nudný. Pamatuji si předmět na škole, vcelku nezáživný, který se barvám a jejich významu přímo věnoval. Ale s tím, jak se moje tvorba vyvíjí, si čím dál víc uvědomuji, jak jsou barvy důležité. Já se ve svých malbách snažím vyjádřit nějaký optimismus, naději. Tahle není výjimkou. Fialová barva může být vnímána jako barva něhy, jemnosti a oddanosti, ale i lásky a náklonnosti. To jsou témata, která znovu souvisejí s mým životním příběhem. Moje maminka byla velmi milující, laskavá žena. A bohužel se stala obětí domácího násilí. Mimochodem, násilí a agrese, to jsou hrozné věci, na které bychom měli vždy upozorňovat. Díky tomu, že jsem to sám zažil, vím, že je to téma ještě velmi podceňované. 

Snažíte se tato poselství dostávat i do spoluprací, které vás provázejí? A chtěl byste ještě spolupracovat s vybraným módním brandem?

Miluji spolupráce. Třeba i tuhle, kde si dvě strany mají co předat. To je vztah, který chcete pěstovat. Za sebou mám spolupráce se značkami Nike, adidas, nyní s hotelem The Mozart Prague. Do budoucna se dalším spolupracím nebráním, ani s více módními značkami. Ale musí tam být autenticita, na obou stranách. INDOMITUS znamená divoký, nezkrotný. Stejně jako byl ve své době Mozart sám. A takové je i moje umění. Všechno to dává dokonalý smysl.

Na to, až první etapu naší spolupráce s hotelem The Mozart Prague s názvem INDOMITUS dokončím a vrhnu se na další etapu. Druhou freskou ozdobím stěny celé kavárny v The Mozart Prague, budu ji malovat 6. a 7. června. Každý se přitom může příjít podívat. Oficiální vernisáž proběhne pro pozvané milovníky umění 8. června v prostorách kavárny a na nádherném historickém nádvoří hotelu. Obě nástěnné malby a také další mé obrazy pak budou k vidění v The Mozart Prague až do konce srpna, v rámci Music and Art Summer Festivalu, který se bude na nádvořích konat celé léto.