Výstava sezony: GASK se proměnil ve dvůr krále Švankmajera

Stojím v chodbě. Vlevo se slétají Motýli nátěroví stvořeni ze štětců a křídel, za mnou se o potomky snaží Kopulující acháty a sledují je Zmineralizované boty, ve vedlejších menších pokojících mezi relikviáři z knoflíků, kopýtek a prasečích čumáčků („Já to kupuju ve zverimexu,“ říká autor) poskakuje bájný Žvahlav. V porcelánových alchymistických soustavách to bublá a pravý filmový Otesánek (2000) se chystá polknout pravý filmový masturbační přístroj, který ve filmu Spiklenci slasti (1996) používal Jiří Lábus. Na to vše dohlížejí ze stěn obrazy surrealistické malířky Evy Švankmajerové (1940 – 2005). Jste vtaženi do děje tak podivuhodného a rozpoutaného, že vám až přechází zrak.

„Nutno se dotýkat,“ radí jeden obraz, manuální kinematograf vyzývá k rozpohybování obrázků za pomoci kliky, loňská loutková pocta Albrechtu Dürerovi („To je Rytíř, smrt a ďábel, jeho známá grafika, já jsem ji převedl do loutkového divadla,“ vysvětluje autor) vás nutí skočit v čase do dětství a začít tahat za špagáty, jestli dostatečně chrastí – autor rytíře vytepal ze starého nádobí. Ale o dětství je to vlastně celé. („Já jsem dětství v sobě nikdy neuzavřel a neustále s ním vedu dialog.“) A o sexualitě a autosexualitě coby „provokaci měšťáka“. A o magii. A o oživování hmoty. A o fetiších, idolech, totemech (nejen) afrických šamanů, které autor sbírá a vy je můžete zahlédnout v promítané Kunstkameře. 

A když už jsme u toho promítání – běží tu přímo na stěnách sálů některé Švankmajerovy animované kraťasy – Kostnici (1970) okupují obvykle dospělí, kteří tu a tam vyprsknou nad průvodním slovem lidové kurátorky vztekající se, že jí návštěvníci po lebkách malují (kvůli ní putoval film ihned do trezoru), Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta (1971) inspirovaný Lewisem Carrolem a jeho „nesmyslnou“ básní (Bylo smažno, lepě svihlí tlové se batoumali v dálnici...) je pro surrealistické romantiky, zato Možnosti dialogu (1982) představují zaručený magnet pro děti. A propos – galerijní přípis radí rodičům zvážit, zda je výstava pro jejich potomky vhodná. No, z pohledu dnešní doby asi nikoli, ale moje děti na Švankmajerovi vyrostly, říkaly jeho potvorám Klapačky a nemám pocit, že by je to jakkoli dezintegrovalo.

Ale zpátky do galerijní chodby. Ta je v podstatě sbírkovou klenotnicí šíleného císaře Rudolfa II., tedy pokud by měl víc fantazie. („Celá výstava je pojatá jako drobná pocta baroknímu manýrismu, který já osobně beru jako předstupeň k surrealismu,“ podotýká autor.) Ve vitrínách se zde nacházejí kolekce oživlých minerálů, motýlů z nářadí, pečlivě vypreparované (a smontované) kostry rybo-ptáko-nožců, hado-kopyto-želv, krabo-jeleno-ploutváků a dalších fantaskních zvířat. Co na tom, že nežila? V představách surrealisty, který překročil dávno hranice surrealismu i Čech, jsou živá až dost. A vsadím se, že Jan Švankmajer svou nakažlivou fantazii přenese i na vás. A o to přece jde. Umělec, což je označení, které autor tvrdohlavě pro sebe odmítá, má dle legendárního francouzského režiséra Jeana Cocteaua spolknout lokomotivu a vyplivnout dýmku.

 

A Jan Švankmajer všechny tíže světa a lidského nevědomí polyká po tunách a okouzluje vtipem, šarmem, nápady a vynikajícím řemeslem. Všechny ty kostřičky Žvahlavů, všechny ty podivné rudolfinské sbírky, všechny ty bláznivé mechanismy a filmové kulisy, to jsou přece jen naše těžké sny vytažené do denního světla! A umělec je hrne po desítkách, devadesátiletý život plný práce a snění naplní bez problémů středně velký zámek, natož jedno patro bývalé jezuitské koleje. A ta je mimochodem skvěle a citlivě rekonstruována, v jednom z křídel zachovali restaurátoři dokonce i bizarní fresky po Československé lidové armádě, která zde sídlila předtím.

Pozor! Není to žádná bilanční výstava, jak umělec několikrát zdůraznil při vernisáži. Je to prostě jen běžná výstava, kde shodou okolností nalezneme vše, čím Jan a Eva Švankmajerovi okouzlovali v pradávných šedesátkách, v šedivé Husákově normalizaci i ve velmi spotřební následné době.

Do svobodných poměrů vstoupil Jan Švankmajer heslem „Všechnu moc imaginaci“, jež vyvěsil v pohnutých sametově revolučních dnech na svém domě na Malé Straně. Naplňuje jej i po třiceti letech. Znepokojuje, dře i hladí najednou. Jeho svět je – prostě svobodný.