Kdo se bojí, nesmí na tanec. Nebo...?

Narovinu: Představení současného tance je málokdy zábava. A to je v pořádku. Nic proti serióznímu dílu s hlubokou myšlenkou. Bytí, jak píše Kundera, umí být nesnesitelně lehké, a pokud o tom chce někdo s diváky polemizovat pohybem posledního článku prstu, je to jeho svobodná volba. Stejně jako je svobodnou volbou každého na takové představení jít. Obyčejně se dá dobře poznat tak, že by jeho anotaci nepomohly ani všechny editorky světa. „(De)formace osobnosti jakožto jednotliviny uvědomující si svébytnost vlastního jsoucna navzdory podmnožinám kontinuálních procesů kolidujících s evolucí. Evoluce? Revoluce? Ecce?“ Hm, to zní zajímavě, ty jo, na to asi půjdu, ale spíš ne. Spíš si objednám pizzu a pustím Netflix.

Jenže pak jsou i představení, která intelekt předstírat nemusí – zkrátka proto, že chytrá jsou. A to je sexy. Bezesporu nejpřitažlivějším představením je nyní Pojďme na tanec! „Stručný manuál pro vystrašené diváky,“ píše se v anotaci. „Několik lekcí o jednom ohroženém druhu. Tělesný dokument o současném tanci.“ Na podzim se bude hrát pouze jednou, 1. listopadu v divadle Ponec.

Tereza Ondrová, Andrea Opavská, Helena Araújo a Martin Talaga v něm citlivě, přesto odvážně a s osvěžujícím nadhledem vykreslí, jak se dostali k tanci. V tom jim pomůže ostrovtipná Halka Třešňáková v roli moderátorky a vlastně i tanečnice. Přidejte bezvadnou režii Petry Tejnorové a máte zaděláno na inscenaci, u které se nebudete nudit ani vteřinu. Místy vám možná dokonce budou i téct slzy smíchy.

Jde o představení současného tance, ale jde také o taneční divadlo. Jde o přednášku, svým způsobem i o stand-up. Žánry se na jevišti mísí se stejnou samozřejmou lehkostí jako prvky baletu, jazzu, lidového tance, twerku, samby i vogue.

Pojďme na tanec! Bude to zábava.