Reflexe

Když se v roce 2010 na obálce srpnového vydání italské Vogue objevila modelka Kristen McMenamy s dlouhými šedivými vlasy a mrtvolným pohledem, strhla se nejen v Itálii diskuse. Steven Meisel se ve fotoeditorialu nazvaném Water & Oil umělecky ohlédl za ekologickou katastrofou v Mexickém zálivu. Pamatuji si, jak jsem tehdy listovala časopisem a nejedna fotografie doslova bolela. Mořské panny vyplavené na břeh, umírající a špinavé od ropy, byly víc než módní zážitek. Kromě obrovského ohlasu čelila dlouholetá šéfredaktorka a ikona italské Vogue Franca Sozzani také dotazům, zda podobná reflexe není pro módní časopis za hranicí. Zda médium jako Vogue nemá přinášet hlavně potěšení a odpočinek.

V polovině sedmdesátých let se něco podobného stalo Grace Mirabelle, šéfredaktorce americké Vogue. To když otiskla fotoeditorial Deborah Turbeville, v němž postávají smutné dívky v sauně, všechny zamyšlené, až depresivní. Reagovala tak na změnu postavení ženy ve společnosti. „Kde je móda, kterou bychom chtěly nosit?“ ptaly se rozzlobené čtenářky. „Tohle nesplňuje naše očekávání.“

Když jsme připravovali první vydání na téma svoboda, bylo už téměř jisté, že druhým musí být reflexe. Je psát o svobodě dostatečně Vogue? Bude Olga Havlová dostatečně Vogue? Co v době všeobecné nadprodukce luxusu znamená dát na obálku kabát ze secondhandu? Silný fashion statement, nebo pohrdání?

Co je, a co není Vogue?

Vogue není časopis jen o módě a rtěnkách, jak si někteří myslí.
Vogue není trendsetter.
Vogue je trendmaker.
Vogue je společenský ukazatel stylu, trendů i uměleckých hnutí.
Vogue reflektuje aktuální dění a zasazuje módu do jeho kontextu.

„Jsou momenty, kdy na sebe musíte vzít riziko, že nebudete pochopeni,“ říká v dokumentárním filmu Vogue očima módních editorek Polly Mellen, bývalá módní ředitelka americké Vogue.

Musíte věřit, že to, co chcete sdělit, je důležité, bez ohledu na to, jestli budete vytleskáni, nebo vypískáni.

Ať už se vám naše současnost a minulost líbí, nebo ne, reflexe obojího je stoprocentně Vogue. Proto s námi do Londýna na focení s Larou Stone neletěly jen aktuální kolekce, ale i několik looků z šatníku Heleny Vondráčkové. Ne, nedělám si legraci. Sladké mámení nebo Lásko má, já stůňu zná už kolikátá generace, ale málokdo tuší, že Helena si od šedesátých let archivuje všechny šaty, ve kterých kdy vystupovala, i s příslušnými botami, šperky a dalšími doplňky. Ukazujeme a připomínáme její dnes už vzácné kusy ze salonů Styl (dříve Rosenbaum) a Eva (původně Podolská) a také reflektujeme, že móda se sice opakuje, ale ne vše z toho je nadčasové. Proto jsme druhý, limitovaný cover druhého vydání Vogue věnovali fotoeditorialu Evelyn Benčičové nazvanému Sebekonzumace. Z téhle mladé slovenské fotografky by Franca Sozzani měla radost. Přemíra selfie a sebepozorování v současném světě je stejně děsivá jako tuny mrtvých ryb na březích Atlantiku v roce 2010. Já mám pro změnu radost, že jsme právě v tomto čísle fotili s první transgender modelkou, která se kdy objevila na obálce Vogue. Valentina Sampaio se narodila před jednadvaceti lety v Brazílii jako muž a loni nafotila coverstory pro francouzskou edici už jako žena. Kvůli československé Vogue letěla letos v srpnu z New Yorku do Los Angeles, kde ji Cameron Postforoosh vyfotil v reflexi nejvýraznějšího beauty trendu podzimu. To je dostatečně Vogue, co myslíte?