Já tu ve tmě házím zapálený sirky do trávy

Svobodní jsme devětadvacet let. Lucie vznikla před třiatřiceti. Je tudíž naprosto logické, že generace dnešních čtyřicátníků (a jejich rodičů) ji má v sobě zakódovanou jako jeden z hlavních polistopadových symbolů, symbolů naší svobody. Hlavní písní sametové revoluce je bezesporu Modlitba pro Martu. Na to, jak ji Kubišová dojatě zpívá z balkonu Melantrichu nezapomene ten, kdo stál tehdy na Václaváku, ani ten, kdo se na to díval jen v televizi. Lucie sice žádné tak zásadní vystoupení neměla, ale bereme ji jako nejzásadnější (po)listopadovou kapelu, i když politicky se její frontman David Koller začal profilovat až mnohem později. Proč to tak máme? Nelze to přesně pojmenovat, obvykle se to nazve duchem doby. Jejich texty i hudba se od minulého režimu nevymezovaly prohlášeními, ale rovnou svou podstatou – tím, jak zněly, jak vyznívaly. A symbolem je Lucie i dnes. Symbolem hudebního úspěchu.  

„Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně.“ Když začne Lucie zpívat jeden ze svých nejstarších (a největších) hitů Oheň, z jeho slov mrazí i dnes. Máte radost, z toho, jak jsou dobrá, a zároveň jste naštvaní, že jsou zase pravdivá. 

Lucie nikdy nebyla trapná. Když to už bylo na spadnutí, nápady docházely a hudebníci nemohli jeden druhého ani cítit, raději se rozpadli. Říct si sbohem v pravý čas neumí kde kdo. Naštěstí to byla rozluka pouze dočasná. V roce 2015 si podali smířlivě ruce a vyrazili mezi fanoušky. I po letech mlčení levou zadní vyprodávali největší haly Česka i Slovenska, jako první česká kapela fanoušky plně vytížili i fotbalový stadion v Edenu. Nepotřebovali nový repertoár, ke comebacku jim stačily již existující hity. Protože těch mají víc než dost: Dotknu se ohně, Černí andělé, Šrouby do hlavy, Pohyby, Sen, Amerika. Pokračujte si sami...

O zájem nebyla nouze, kapela šlapala, ale časem se dostavila i trochu nuda. Pořád dokola hrát to samé jde, ale časem se vlastně jedná o podvod. To si můžete doma pustit Best of Lucie a nemusíte se mačkat v davu, když stejně uvidíte to samé co minule. To ne, řekli si, a po šestnácti letech nahráli nové album. Evolucie není tím nejlepším, co kdy udělali, ale rozhodně ani tím nejhorším. Kapela se nesnažila najít nový a překvapivý zvuk, experimenty se na desce dějí jen v mezích nezbytného pokroku. Na prvním místě stojí píseň jako taková, její univerzální srozumitelnost, snadná zapamatovatelnost a davová zpívatelnost. A minimálně jeden budoucí megahit album obsahuje. Nejlepší, kterou znám, je básní, kterou si rychle pamatujete slovem i hudbou. Dá se na ní tančit, dá se na ní řídit, dá se u ní uklízet, dá se u ní rozjímat. Takhle to s námi umí jedině Lucie.   

Pět novinek zazní i na turné Evolucie, jež dnes večer kulminuje třetím koncertem v po střechu narvané O2 areně, a pak jej čekají už jen dvě zastávky na Slovensku. Ten, kdo má lístek a ještě to neviděl, má štěstí. Čeká ho velkolepý zážitek. Kdyby někdy třeba Rolling Stones nevěděli, co se sebou, mohou si to všechno s klidným svědomím půjčit od Lucie, včetně projekcí za ní. I když Koller a Kodym zpívají zásadně česky, klidně si můžete myslet, že jste na show kapely, kterou zná celá planeta. Za Lucii se opravdu před nikým stydět nemusíme. Co do hráčských schopností, co do pódiové prezentace, kterou si nás nesnaží za každou cenu získat, a přitom je jasné, že nás mají rádi. A jim je zase jasné, že bez nás by nebyli ničím. Stejně tak jako by ničím byla česká pop music bez Lucie.