Zemřel ikonický couturier Valentino Garavani. Nosila jej Jackie Kennedy i Sofia Loren

Valentino je právem považovaný za jednoho z nejdůležitějších módních tvůrců druhé poloviny dvacátého století. Jeho precizní práce se střihy, typický odstín červené a typicky ženské detaily jako mašle, volány, krajka nebo výšivky z něj udělaly klíčového představitele glamour stylu. Mezi jeho zákaznice (kterým se přezdívalo Val’s Gal’s) patřily ikony formátu Elizabeth Taylor, Audrey Hepburn nebo Sophie Loren. Bílé šaty z jeho dílny si oblékla Jackie Kennedy na svou svatbu s Aristotelem Onassisem. O mnohem později návrhář vytvořil podle mentolově zelenkavého modelu, jejž této první dámě v roce 1967 ušil, také šaty na předávání Oscarů 2003 pro Jennifer Lopez. V roce 2001 pak jeho vintage černobílou róbu na oscarové klání vynesla také Julia Roberts – ten večer si odnesla sošku za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Erin Brokovich.

V roce 2009 o něm režisér Matt Tyrnauer natočil dokument s názvem Valentino: The Last Emperor, jenž mapuje poslední dva roky návrhářovy aktivní kariéry. „Vím, co ženy chtějí. Chtějí být krásné,“ shrne ve filmu Valentino výstižně svoji estetiku, která z něj udělala multimilionáře. Ani po svém odchodu ze značky v roce 2008 neodešel zcela do ústraní: sedával v prvních řadách na pařížských přehlídkách svého eponymního brandu a bedlivě sledoval práci svých nástupců Pierpaola Piccioliho a Marie Grazie Chiuri. Piccioliho haute couture kolekce na sezonu podzim - zima 2018 jej prý tak dojala, že tleskal vestoje a po jeho opálených tvářích mu stékaly slzy. Na Instagramu také rád sdílel momentky z luxusních večírků, které pořádal ve svém francouzském sídle Wideville nebo na své jachtě TM Blue One, kde téměř nikdy nechyběla smečka jeho milovaných mopsíků.

Valentino Clemente Ludovico Garavani se narodil 11. května 1932 v italské Vogheře. Pro návrhářství jako své celoživotní poslání se rozhodl velmi brzy a zapsal se na milánskou Accademia dell’Arte, kde studoval módu a francouzštinu. V sedmnácti letech se přestěhoval do Paříže, aby mohl studovat na École des Beaux Arts a Chambre Syndicale de la Couture Parisienne. Po studiích působil jako asistent u Jeana Dessése, řeckého návrháře proslulého svými plisovanými večerními šaty, a u Guye Laroche, Francouze pracujícího se sportovnější estetikou. Po roce stráveném prací po boku proslulé princezny Irene Galitzine, jež pomohla zpopularizovat elegantní večerní pyžamové komplety, se vydal vlastní cestou. 

S finanční podporou svého otce a rodinného přítele založil kolem roku 1959 svůj módní dům v římské ulici Via Condotti. „Byl to une maison de couture (módní dům),“ vysvětlil Giammetti, který se s Garavanim seznámil krátce poté, v rozhovoru pro časopis Vanity Fair. „Říkám to francouzsky, protože to přesně odpovídalo tomu, co viděl v Paříži... Všechno už tehdy bylo velkolepé. Na jeho první přehlídku přiletěly modelky přímo z Paříže. Italská móda byla v té době v plenkách. Bylo pár dobrých návrhářů, ale opravdu jen hrstka.“ S Giammettim po boku se Valentino stal jedním z nejlepších, a to i přesto, že během jediného roku málem zbankrotoval. Sám to přisuzoval, jak sám říkal, své „slabosti pro šampaňské“, tedy poměrně nákladnému životnímu stylu. A tak Giammetti s Garavanim brzy opustili Via Condotti a přestěhovali se do menších prostor v paláci ze 16. století na Via Gregoriana.

Tisk se o Valentina zpočátku zajímal jako o nadějný talent, ale brzy získal další důvod věnovat mu pozornost: měl neuvěřitelnou schopnost přitáhnout celebrity. V roce 1961 si u Valentina vybrala bílé haute couture šaty Elizabeth Taylor, která byla v Římě kvůli natáčení velkofilmu Kleopatra. A zazářila v nich na premiéře snímku Spartakus. Jeho čistě bílá kolekce (All White) z roku 1968 jej dostala na vrchol. Vogue prohlásil, že o kolekci „mluví celá Evropa,“ a nadšeně se rozplýval nad „čistotou a noblesou jeho svěžích bílých odstínů, krajkových bílých i smetanových tónů.“ Vybrané kousky z kolekce pak pro Vogue nafotila v římském bytě Cy Twomblyho Marisa Berenson, vnučka Elsy Schiaparelli.

I přes úspěch bílé kolekce je ovšem návrhář spojovaný hlavně s červenou. A ne jen tak ledajakou, ale s eponymní Red Valentino, červenou, jež symbolizuje Itálii, vášeň, náboženství, lásku i touhu. „Všechno,“ řekl kdysi, „je stvořeno k tomu, aby to přitahovalo, svádělo a okouzlovalo.“ A ačkoli byly ženy v modelech od Valentina rozhodně svůdné, byly především elegantními dámami. Jeho tvorba v sobě nese lesk a formálnost, které odkazují na éru klasického glamouru a na dobu, kdy hlavními trendsettery byli lidé z takzvaného jet setu, tedy společenská smetánka. Ta doba je dnes nenávratně pryč. Sen o La dolce vita však nikdy nezestárne a kouzlo značky Valentino stále částečně spočívá v jejím propojení se životy bohatých a slavných – komunitou světových celebrit, kam patřil i sám Garavani. Je třeba poznamenat, že formálnost pro něj nebyla synonymem pro upjatost; součástí jeho repertoáru byly i večerní šaty s prvky spodního prádla nebo modely s vkusně umístěnými prostřihy.

„Ležérnost“ byla ve Valentinově světě vždy relativní. Upraveně vypadal dokonce i na slavné paparazzi fotografii z Capri z roku 1970, kde je zachycen s bosou Jackie O. Byl pro něj typický vždy dokonale upravený účes, opálení a oblek. Pierpaolo Piccioli, který do módního domu nastoupil v roce 2008 (a nebál se nosit do práce žabky), vzpomíná, že v kancelářích běžela klimatizace celé léto naplno, aby zaměstnanci mohli nosit obleky. „Byl jsem rád, že jsem tam přišel až jako dospělý,“ řekl Piccioli pro Vogue v roce 2019. „Valentino byl formální. Velmi, velmi formální. Měl své rituály, a to se mi líbilo.“ Podobně jako celebrity, které oblékal, byl i sám Garavani hvězdou. Jak poznamenal Piccioli: „Valentino byl sám o sobě značkou.“ A návrhář skutečně žil životem, jaký navrhoval pro ostatní. I dlouho po svém odchodu do důchodu zůstal Garavani arbitrem vkusu i etikety a vzorem úspěchu. Celý svůj život zasvětil hledání krásy. „Miloval jsem práci s ním,“ řekl Piccioli pro Vogue. „Rád jsem poslouchal, když mluvil o svých snech o šatech nakreslených jedním jediným tahem.“ Tak snad jeho sny budou žít dál.