Tom Ford vydává druhou knihu: Věci se mi vždy sešly v pravý čas

Některé dny jsou lepší, jiné horší. Lepší je, když pracuji, protože pak na to všechno nemusím myslet. 

Děkuji! No, když jsem ji ukazoval Richardovi (pozn. redakce — Buckleymu, Fordův zesnulý manžel), utrousil, že je docela suchá. Pak se otočil a odešel z místnosti. Víc už k mé knížce nikdy neřekl.

Chtěl jsem na ni navázat, plánoval jsem pokračovat ve stejném chronologickém formátu. Myslím, že móda se pohybuje chronologicky, každá sezona je reakcí na sezonu předchozí a reakcí na to, kde se jako návrhář v danou chvíli nacházíte. Kde žijete, co děláte, jaké sbíráte zkušenosti. Když jsem tuto knihu začal psát, bylo mi šedesát, zatímco má firma slavila sotva patnáctiny. Patnáct let a šedesátka — to jsou příležitosti ohlédnout se zpět. V módě se málokdy ohlížíme zpět. Vždycky si děláme starosti, co bude dál. Od doby, co světlo světa spatřil můj film A Single Man, jsem ten snímek neviděl. Ano, při stříhání jsem se na něj podíval milionkrát, prošel jsem všechny jeho premiéry, ale pak to utichlo. Málokdy se ohlížím do minulosti, protože při pohledu na rodinné fotky si člověk hned řekne: „Bože, jo, vzpomínám si. Vzpomínám si, jaký jsem byl. Pamatuju si, co jsem dělal. Co jsem si myslel. Vybavuju si tu písničku. Tenhle pořad. Vím, v jakém městě jsem tehdy žil.“ V tomhle směru to bylo zvláštní, protože když zemřel Richard, v mnoha ohledech to znamenalo konec jedné kapitoly, konec jednoho období v mém životě.

Ano, asi jsem byl příjemně překvapen, kolik práce jsem za tu dobu odvedl. Jak jsem vlastně dělal pánskou a dámskou módu, budoval obchody po celém světě, založil vlastní kosmetickou značku. Člověk pracuje a pracuje a pracuje. Dělalo mi to dobře. Vybudovat vlastní značku bylo to, co jsem chtěl. A dokázal to.

Nespím. Práce mě baví. Vlastně nevím, co bych bez ní dělal. Myslím, že mi vyhovuje, když pracuji na víc věcech najednou. Jsem nadšený z jedné věci, kterou dělám, a to pak přenáším na vše ostatní. Nadšení se přelévá a já se cítím kreativnější, ale je to zvláštní, protože si člověk zároveň uvědomí, jak rychle mu všechno utíká. Přál bych si, abych měl víc času sedět v kavárně, vychutnávat si omeletu a popíjet colu bez cukru. Ale upřímně řečeno, dívám se na to optikou toho, že jsem právě přišel o Richarda. Uvidíme, co bude dál.

Důvod, proč jsem to tehdy chtěl udělat, byl ten, že značky Gucci a Saint Laurent existovaly mnohem dříve, než jsem tam já vůbec nastoupil, ovšem v případě Gucci žádné přehlídky nebyly. V knize píšu, že vkus můžete světu ukázat jen jednou. A to je pravda. U Gucciho a později u Saint Laurent jsem se prosadil. Takže jsem si to chtěl vzít s sebou, když jsem odcházel. Zkrátka jsem chtěl na tom úsilí zanechat své jméno.

Když jsem odešel z Gucci Group, byl jsem velmi deprimovaný, protože jsem si myslel, že zamířím rovnou do důchodu. Záhy jsem si ale uvědomil, že mi hrozně vadí skutečnost, že nemám v současném kulturním dění žádné slovo. V životě jsem nenaplňoval tvůrčí stránku, a to mě táhlo zpět do světa módy. Nevím, jestli je to dostatečná odpoveď na vaši otázku. 

Myslíte třeba kokain?

O tom v knize hodně mluvím. S pitím jsem přestal teprve v době, kdy jsem měl rozjetou vlastní značku. Ve skutečnosti se to pravděpodobně ještě víc zhoršilo. Byl jsem typ vysoce produktivního alkoholika, kterému pití nebránilo v práci. Možná až úplně na konci. To byl pak taky jeden z důvodů, proč jsem ve finále musel přestat.

Maso nejím asi čtyři roky, ale poslední dobou si dám sem tam rybu. Nepiju, nekouřím, drogy neberu. Piju kafe, hraju tenis, starám se o syna. Vedu úplně obyčejný život. Zní to nudně, ale už nemám chuť pít. Absolutně žádnou. Takže mi nic z toho nechybí. Podnětem k tomu, abych se stal veganem, byl dokument What the Health. Koukal jsem na něj a hlavou mi běželo, že maso jíst nepotřebuju. Dodnes jednou za rok jezdím na jedno místo, kde držím pět až sedm dní půst.

Vždycky jsem po té práci toužil. Ve filmu můžete vyprávět příběhy, které v módě vyprávět nemůžete. Můžete se na něco podívat zpětně, obdivovat to a říct si: „Páni, to bylo neuvěřitelné!” Jako když jste to poprvé viděli na mole. Když jste to poprvé viděli na ženě nebo muži. Máte šanci zachytit to vzrušení, které se už nikdy nepodaří zopakovat, zatímco ve filmu ano. Mám pocit, že je to mnohem trvalejší vyjádření toho, co se snažíte říct.

Novináři, kteří se mnou tehdy dělali rozhovory, říkali: „My jsme si mysleli, že je to vtip, že nejste schopný natočit film.“ Myslím, že všichni pak byli překvapeni, že jsem toho nakonec schopný byl. Divil jsem se tomu. Přece když jsem řekl, že to dokážu, tak to taky dokážu. Jak o mně mohli takhle pochybovat? Móda je skvělá, miluju ji. Ale mým největším životním úspěchem bylo natočení filmu Single Man. Rád bych udělal víc takových počinů.

Hrdý jsem na celou knihu jako celek a také na to, že mé jméno Jay-Z zmínil v jedné ze svých písní. Je neskutečné slyšet tisíce lidí na koncertě skandovat vaše jméno. Spousta lidí, kteří o mně do té doby nikdy neslyšeli, najednou moje jméno znala. Vždycky jsem měl štěstí, ale s tím musíte umět pracovat. V životě se vám otevírají dveře, jen je třeba poznat, kdy se chopit příležitosti. A mně se ty věci sešly vždycky v pravý čas.