Knihy

Malováno kočičí srstí a bezinkovou šťávou. Jak venkovské naivní umění z Ukrajiny formovalo dějiny světové avantgardy

Zdi místo pláten a ptačí pírka místo štětců. Poznejte křehký svět ukrajinských samouků, kteří z čisté touhy přežít temnotu nepozorovaně inspirovali celou světovou modernu.
Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline
Foto: Archiv Assouline

Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline

Malováno kočičí srstí a šťávou z bezinek. Ztracený svět ukrajinského naivního umění, který formoval avantgardu

V červnu 2023 spláchla voda z protržené Kachovské přehrady dům Poliny Raiko. S ním nenávratně zmizely i uhrančivé fresky, kterými tato žena po sérii rodinných tragédií pokryla své zdi, aby nezešílela ze samoty. Její příběh v sobě nese esenci celého ukrajinského naivního umění – je plné bolesti, extrémní křehkosti, ale především nezlomné, čisté touhy tvořit. Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline nyní toto ohrožené dědictví zachraňuje.

Tvořit, nebo zemřít

Zapomeňte na prosluněné ateliéry a drahé olejové barvy. Tvůrci ukrajinské naivní vlny neznali pravidla perspektivy a neměli peníze na plátna. Jejich ateliérem byla hlína vesnických domů, překližka, nebo zmačkaný papír. Kateryna Bilokur, dnes oslavovaná malířka, si musela vybojovat právo malovat až pokusem o sebevraždu – do té doby ji rodina nutila jen do vyčerpávající práce na poli. Své první barvy si míchala ze šťávy z červené řepy, kaliny a bezinek, nejjemnější tahy tvořila pomocí ptačích pírek a kočičí srsti.
Hryhorii Ksionz, který v dětství po nemoci ohluchl a oněměl, zase procházel ukrajinskými vesnicemi a maloval uhrančivé portréty jen výměnou za teplé jídlo a nocleh. Pro tyto umělce nebyla tvorba volnočasovým koníčkem, byl to jediný způsob, jak komunikovat se světem a uchovat si vlastní duši uprostřed válek, hladomorů a stalinských represí.
Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline
Foto: Archiv Assouline

Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline

Utajené múzy světové moderny

Historie umění se často tváří, jako by velcí vizionáři tvořili ve vakuu. Kniha Naïve My Love ale ukazuje, že bez neznámých ukrajinských venkovanek by možná světová avantgarda vypadala úplně jinak. Kazimir Malevič, ikona modernismu, vyrůstal na ukrajinském venkově. Byli to právě vesničané a ženy malující zářivé symboly na bílé pece, kdo hluboce zasáhl jeho podvědomí a položil základy jeho pozdějších převratných geometrických děl.
A legendární umělkyně Sonia Delaunay? Její slavné experimenty s rytmem a barvou, takzvaný simultanismus, měly kořeny v dětských vzpomínkách na Ukrajinu: „Miluji ty čisté, jasné barvy svého dětství... Pamatuji si na vesnické svatby, kde ve víru tance poletovaly červené a zelené šaty s nesčetnými mašlemi.“ To, co elity v Paříži obdivovaly jako vrchol moderny, pulzovalo v ukrajinských vesnicích už celá staletí.
Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline
Foto: Archiv Assouline

Kniha Naïve My Love z edice Classics nakladatelství Assouline

Odpovědnost paměti

Tento ponor do národní vizuální paměti není náhodný. Publikace vznikla z iniciativy mediální agentury GOGOLA a díky umělecké vizi zakladatelek ukrajinské značky Gunia Project, Mariie Gavryliuk a Natalie Kamenské. Právě pro ně se zkoumání vlastních kořenů a propojování tradičního řemesla s designem stalo celoživotní posedlostí. „Je pozoruhodné, že mnoho naivních umělců nemělo formální vzdělání, a přesto jejich cit pro barvu a formu i hluboká oddanost řemeslu dodnes, i o staletí později, inspirují a učí nás i celý designový průmysl,“ říká Natalia Kamenska. Jak autorky projektu upozorňují, ukrajinští umělci z dob Sovětského svazu dodnes chybí v celosvětovém povědomí, protože totalitní režim oficiálně uznával jedinou možnou cestu – socialistický realismus.
Když dnes válka na Ukrajině fyzicky ničí celá města i díla konkrétních autorů, stává se kulturní paměť tou nejsilnější formou odporu. Monografie Naïve My Love, rozprostřená na 304 stranách, proto není jen krásným uměleckým objektem. Dokonale na ni sedí slova Mariie Gavryliuk: „Když se dívám na naivní obrazy, cítím stejnou radost a údiv, jaké jsem zažívala v dětství. V naší práci se snažíme tento pocit uchovat a předat ho dál prostřednictvím předmětů, které tvoříme.“
Vydání knihy se tak stává pomyslným, ale o to důležitějším záchranným kruhem hozeným do rozbouřené vody současných dějin. Vrací totiž jména a tváře lidem z venkova, jejichž umění mělo být zapomenuto. Místo toho, jak připomíná samotný tým stojící za vydáním, se jedná o skutečné kulturní vítězství – ukrajinské dědictví si bere zpět svůj hlas a nachází pevné místo po boku klasiků ve všech dobrých knihovnách.