Třicátý Budapest Pride byl možná zakázaný, ale především největší ze všech ročníků

Cesta do Budapešti trvá z Prahy bez obtíží zhruba šest a půl hodiny autem, s pátečními zácpami se musíte připravit na hodin osm. Dost času nastudovat si vše, co se kolem budapešťského pridu odehrává. 

Už v dubnu schválil maďarský parlament pod taktovkou Orbánovy národně konzervativní strany Fidesz změny v ústavě, které omezují práva LGBTQ+ osob. Jde o novelu, která zásadním způsobem posiluje zákaz pořádání pochodů hrdosti. Zároveň Orbán ještě pár dní před plánovanou akcí několikrát upozornil, že průvod městem prostě neprojde a každý, kdo se jej zúčastní, má očekávat právní důsledky. Ještě v pátek hrozil Orbán ve státním rozhlase. Upozorňoval, aby všichni dodržovali pravidla s tím, že policie by mohla nezákonnou akci rozpustit. 

Organizační tým pochodu hrdosti ovšem dostal záštitu od budapešťského starosty z maďarské strany Zelených Gergelyho Karáczonyho, ten akci označil za organizovanou městem a slíbil, že se vše odehraje podle plánu. 

Seděli jsme v autě a přemýšleli, co vše by se na akci mohlo odehrát a na co se připravit. Ve vzduchu viselo více otázek než odpovědí. Vyjde průvod vůbec? Zakročí policie proti průvodu násilím? Bude policie účastnictvo pokutovat? A co paralelně nahlášené pochody nejrůznějších národně konzervativních organizací, které se měly konat ve městě souběžně a často i zasahovaly do trasy průvodu hrdosti? Vypadalo to spíše na právní souboj – zákaz shromažďování versus akce pod záštitou města. 

Další znepokojující věcí bylo instalování nových kamer na rozpoznávání obličejů, které ve městě v posledních několika dnech v místech plánovaného průvodu přibyly. Byla jsem v kontaktu i s dalším českým návštěvnictvem akce. Ve společných chatech se množily zprávy a tipy na to, jak se na průvod připravit. Někdo radil napsat si na ruku číslo na český konzulát, jiný pak nepoužívat SPF na olejové bázi, protože prý nereaguje dobře se slzným plynem.

Sobotní Pride jsme zahájili na půdě Central European University, kde se před akcí konala tisková konference Evropské strany zelených. Ve frakci je za Česko pirátská europoslankyně Markéta Gragorová a i ta se akce účastnila. Na sjezdu vystoupil starosta Budapešti Karáczony a poděkoval přítomným ze zahraničí za obrovskou vlnu solidarity: „Už před nějakou dobou Orbán řekl, že se Pride konat nebude, a já věděl, že je mojí povinností, aby se stal,“ řekl Karáczony s tím, že věří, že se policie i tentokrát, stejně jako v minulosti, zachová profesionálně. Jen evropských Zelených se do města sjelo na dvě stě. Šlo nejen o symbolický akt, ale o fyzickou připomínku evropských hodnot, k nimž se Maďarsko jako součást EU (i přes Orbánovu neustávající anti-EU kampaň) hlásí.

28. červen nepatřil jen 30. výročí Budapest Pridu. Datum se též shoduje s výročím tzv. Stonewall Riots, spontánní akce, která se stala základem pro všechny pozdější pochody hrdosti. Šlo o reakci na policejní razii, která se 28. června ráno uskutečnila v baru hotelu Stonewall Inn na newyorském Manhattanu. Podobné razie byly totiž namířené proti queer lidem, kteří do Stonewallu chodili. Ten den se ovšem rozhodli nebýt pasivní a za svá práva se postavit. Právě Stonewall je obrovským milníkem v boji za práva queer lidí, a i proto se tzv. Pride Month mezinárodně slaví v červnu.

Pochod měl vyjít přesně v 15 hodin z centrálního budapešťského náměstí Deák Férenc Tér. Na místo jsme dorazili kolem druhé a před budovou radnice už se srocoval početný dav. Během hodiny jsme zahlédli jen jednoho provokatéra, nic neobvyklého, samozvaní kazatelé s biblí jsou víceméně koloritem snad všech pridů. Akce byla přehlídkou pestrosti, staří (třeba maďarské seniorky s cedulí s nápisem „To je můj první pride“), rodiny s dětmi, mladí. Většina s duhovými prvky nebo vlajkami. 

Pomalu jsme prošli stále se rozrůstajícím davem až tam, kde mělo být čelo průvodu, a pak ještě o kus dál na nároží u zastávky metra Astoria. Mezitím pochod pomalu vyšel. Když došel na naše nároží, zpomalil, naproti měl totiž rozsáhlou policejní blokádu. Chvíli to vypadalo, že průvod zastaví, ale po dlouhých minutách se dav stočil a změnil trasu oproti původní plánované. Jak jsme se dozvěděli později, blokovala policie ulici ústící k mostu Svobody, kam měl původ namířeno, protože se tam shromáždilo na pár desítek ultranacionalistů. Pride se tak vydal k Alžbětině mostu a my se přidali do jeho čela. Nechyběl zde ani starosta s transparentem „Svobodu a lásku nelze zakázat“. 

Bylo vedro a pražilo na nás přímé odpolední slunce, ale nálada v průvodu byla neskutečná: tančilo se, ve vzduchu byla cítit euforie, společně jsme zpívali hity od Lady Gaga, Madonny i Abby. A když jsme pomalým krokem po více než hodině přešli most, jenž ústí u lázní Rudas na protější straně, vítal dav obrovský transparent ve formě růžového trojúhelníku. Jde o symbol, který připomíná boj za práva queer lidí a právě takto se mimo jiné označovali lidé jiné sexuální orientace v německých koncentračních táborech. 

V zatáčce za lázněmi Rudas jsme se ohlédli, konce davu se nedalo dohlédnout, viděli jsme jen beznadějně plný most. Průměrná návštěvnost minulých ročníků budapešťského Pridu je kolem pětatřiceti tisíc lidí, dnes to vypadalo na nejméně jednou tolik. První oficiální odhady ukázaly, že šlo o dav stotisícový, aktuální číslo na Instagramovém účtu Budapest Pride odhaduje dokonce 200 tisíc účastníků. 

Jakmile jsme došli na místo určení na náměstí u lázní Gellert, kde už bylo připravené pódium na projevy organizátorstva a starosty, dozvěděli jsme se, že průvod stále ještě vychází, jako by dav neměl konce. Oproti tomu neonacionalistické skupiny, které jsme nakonec minuli, byly početně zanedbatelné, podle oficiálních odhadů se škodičů sešlo zhruba sto padesát. „Pardon, ale nevypadáte jako lidi, co jsou zakázaní,“ otevřel svou řeč starosta Karáczony a zdůraznil, že se lidé vysmáli nenávistné a arogantní moci. Původně zakázaný Pride byl nakonec tím největším, který kdy Budapeští prošel. Stal se nejen pochodem za rovná lidská práva, ale také pochodem za svobodu, který ukázal, že autoritářství a represe nejsou cesta.