Zemřela Brigitte Bardot, rebelka, která změnila tvář francouzské kinematografie a módy

Poslední narozeniny, které Brigitte Bardot 28. září oslavila, byly její jednadevadesátiny. Zemřela v nemocnici v Toulonu, kde byla hospitalizována od 24. listopadu poté, co opustila svůj domov na jihu Francie, známý jako La Madrague (nedaleko Saint-Tropez). Zprávu oznámila nadace nesoucí její jméno. Filmovým mýtem se stala již díky snímku ...a Bůh stvořil ženu (1956) a coby módní ikona ve světové popkultuře stála po boku jmen jako Marilyn Monroe nebo Audrey Hepburn. Brigitte Bardot pronikla i do světa hudby: nezapomenutelná je skladba od Jorgeho Veigy, jež nese její jméno, a svou první píseň jí v roce 1962 věnoval i Bob Dylan.

Skutečnou bohyni z ní udělal koktejl talentu, neskutečné krásy, svůdně našpulených rtů a přímočarého vyjadřování. Jako herečka a trendsetterka přinesla do módy rozvrkočené účesy, romantické šaty, kostkovaný vzor (kanafas neboli kostka Vichy) a bikiny. Byla uctívanou (a někdy kritizovanou) modlou, jež se stala dokonalým ženským zosobněním svobodného a rebelského ducha 60. let během sexuální revoluce. Vyrostla v zámožné pařížské rodině a vedla nekonvenční soukromý život. Zažila několik manželství i sledovaných vztahů s nejslavnějšími playboyi. Opřádalo ji magnetické kouzlo, které zpravidla zasáhlo každého, kdo se s ní setkal.

Jestli v padesátých letech dala Amerika světu ikonu ženské krásy Marilyn Monroe, byla právě Brigitte Bardot její evropskou odpovědí. Nezávislá, nespoutaná a díky své sexualitě dané na odiv schopná zbořit jakékoli dobové konvence. Narodila se v Paříži a začínala jako baletka. V patnácti pak debutovala jako modelka, a to rovnou na titulce francouzské Elle, jen chvíli nato začala u filmu. Už od začátku na sebe brala roli jedinečné svůdkyně, Lolity s nasupeným výrazem, „přirozené krásky, vždycky bosé, tak trochu uličnice, v tom tkvělo její kouzlo,“ popsal ji scénárista Enrico Lucherini. V pouhých osmnácti si vzala režiséra Rogera Vadima, který ji globálně proslavil filmem ...a Bůh stvořil ženu z roku 1956. Postupně natočila na čtyřicet snímků, ty nejprestižnější pak s režisérem Jeanem-Lucem Godardem, vrcholným protagonistou francouzské nové vlny, který jí svěřil roli ve filmu Pohrdání na motivy románu Alberta Moravia. V roce 1973, v devětatřiceti letech, na vrcholu kariéry, ale pod tlakem a věčně na očích bulváru, se rozhodla opustit svět filmu a vrhnout se do boje za práva zvířat. Její rozhodnutí tehdy šokovalo celý svět: kdo by to byl řekl, že její největší láskou budou nakonec zvířata? „Své mládí a krásu jsem dala mužům, ale zralost a moudrost, to nejlepší, co mám, daruji zvířatům...“

V roce 1974 ji namaloval Andy Warhol, o rok později ji vysochal Alain Gourdon – jeho busta Marianne se stala národním symbolem. Brigitte Bardot byla protagonistkou nespočtu titulních stránek módních magazínů a za sebou má mnoho editorialů, jež se jí a jejímu stylu věnují. Její půvab se do módy vracel zas a znovu: její jasně blond vlasy, nahoře natupírované a ležérně rozvrkočené do vrabčího hnízda, se staly jedním z nejikoničtějších účesů šedesátých let (v jasném protikladu ke krátkému rozcuchu Londýňanky Twiggy).

Módní domy a značky s odkazem Brigitte Bardot pak pracovaly dále, například kolekce na podzim – zimu 2012/2013 značky Dsquared2 nabídla o trochu rockovější verzi jejího slavného vrabčího hnízda. A stejně tak se do kultury otiskl její signature make-up: výrazná černá oční linka, jež zvýrazňuje pohled a dává mu neskutečný magnetismus jako ve filmu Pařížanka (1957), kde se objevila po boku Marcella Mastroianniho. A byla to právě ona, kdo proslavil styl zvaný „Saint Tropez“, neboť, ač rozená Pařížanka, se v roce 1958 usadila na Azurovém pobřeží ve vile přezdívané La Madrague. Námořnické proužky, extra dlouhé pletené svetříky, šatičky a komplety z kostkovaného kanafasu doplněné o doplňky z přírodních materiálů, jako jsou slamák, kabelka z rafie nebo sandálky na dřevěném klínku. Typické jsou pro ni také bikiny. Její styl, jenž podtrhoval její dívčí pel, byl také plný dobových minišatů s roztomilými límečky, čelenek ve vlasech a mašlí. A jen tak mimochodem, výraznému, hlubokému výstřihu s odhalenými rameny se dodnes často říká „Bardot“. A podobně jako tento typ dekoltu Brigitte zpopularizovala také kanafas, a to především proto, že se v kanafasových šatičkách od Jacquese Estrela v roce 1959 vdávala.

V červnovém čísle italské Vogue z roku 2010 s touto herečkou a aktivistkou vyšel rozhovor, jenž vznikl při příležitosti jí věnované výstavy v Saint-Tropez. V rozhovoru zrekapitulovala svůj život, kariéru, lásky a spoustu dalšího. Svěřila se, že má ráda Itálii – od italské kinematografie přes herce a herečky až po muže (ach, ty románky). Ale především se nebála odhalit: „Jsem plná protikladů, dokážu být zranitelná, křehká a stydlivá, ale také zoufalá i cholerická. Jsem silná, vydržím. A pak roztaju a pláču, moje srdce pojímá všechno neštěstí světa. Ať už jde o utrpení zvířat, nebo lidí, nic z toho mě nenechává klidnou.“