Proč si film The Voice of Hind Rajab v Benátkách zasloužil vyhrát

Předposlední film uznávané tuniské režisérky Kaouther Ben Hania mě naprosto dostal. Jde o dokumentární drama Čtyři sestry, které v roce 2023 získalo nominaci na Oscara. Snímek sleduje truchlící matku a její dvě nejmladší dcery v režisérčině domovské zemi poté, co dvě starší sestry utekly od rodiny, aby se v Libyi připojily k ISIS. Film je střídavě magický a povznášející, ale stejnou měrou drásavý a srdcervoucí. Je to nenápadné mistrovské dílo.

A ani její nejnovější filmový počin, jenž má za sebou čerstvě premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, není jiný. The Voice of Hind Rajab je citlivé a precizní převyprávění skutečného příběhu šestileté palestinské dívky, která byla v lednu 2024 uvězněna v autě pod palbou v severní Gaze. Jde o strhující dílo, jemuž se daří vyhýbat prvoplánovým senzacím, a o malý humanistický zázrak, který si ocenění na tomto festivalu bezpochyby zaslouží.

Stejně jako Čtyři sestry i The Voice of Hind Rajab mísí realitu s fikcí s největší pečlivostí. Film začíná záběrem na grafický záznam zvukových vln (motiv, který se ve filmu opakuje) a dozvídáme se, že hlas, který brzy uslyšíme, hlas dítěte prosícího o záchranu, je skutečným hlasem samotné Hind Radžáb. Režisérka Ben Hania jej použila se souhlasem dívčiny matky a výsledný efekt je děsivý takovým způsobem, kterého by žádná rekonstrukce nedokázala dosáhnout. Ale ještě předtím se poprvé potkáváme s těmi, s nimiž tento film budeme trávit především, tedy s dobrovolnictvem palestinského Červeného půlměsíce v Ramalláhu, které hovor Hind Radžáb přijalo ze vzdálenosti mnoha mil. I jejich role má předobraz v reálných lidech, ale hrají je herci a herečky. Vidíme, jak se na přestávce před směnou baví, přestože coby humanitární pracovníci viděli a slyšeli nepředstavitelné věci, a i tak vytrvávají ve své misi pomoci trpícímu obyvatelstvu pásma Gazy.

Nejprve vidíme Omara (skvělý Motaz Malhees), který jako první přijme hovor od muže z Německa. Ten hlásí, že se jeho rodina snaží uprchnut z Gazy. Uvízli v autě, na které střílí tank izraelské armády. Podaří se jim spojit se ženou v autě, jež je, jak se zdá, během hovoru zabita. A pak začnou mluvit s Hind. Holčička, které říkají zdrobnělinou Hanood, se co nejlépe snaží vysvětlit, co se stalo. Je ohromující v těchto scénách slyšet tak malé dítě (a jeho skutečný hlas), jak se snaží poskládat poslední okamžiky svého života a popisuje rodinné příslušníky, s nimiž byla – strýce, tetu, bratrance – a kteří jsou v tu chvíli už mrtví; střelbu, která stále burácí v pozadí; a myšlenky na svou matku, která je doma. Uvidí ji ještě někdy?

Když hovor převezme Omarova kolegyně Rana (neméně působivá Saja Kilani) a Hanood osloví, aby ji uklidnila, zmatené děvče uplakaně odpoví: „Mami?“ Mezitím začne Omar apelovat na svého nadřízeného Mahdího (skvělý Amer Hlehel), aby pro Hind poslali sanitku. Mahdí není jednoznačně proti, ale na rozdíl od Omara si evidentně o něco lépe uvědomuje hrůzu v širším kontextu. Na zdi má fotografie všech záchranářů, které organizace v posledních dnech ztratila. Někteří patřili k těm nejlepším záchranářským týmům a byli zabiti při snaze poskytnout pomoc. Pokud bude na tuhle „nástěnku“ muset přidat byť jen jeden jediný snímek, tak končí, říká. 

I proto začne usilovat o zajištění bezpečného průjezdu pro jejich záchranářský vůz, ovšem jeden extrémně frustrující a bezvýsledný telefonát postačí, aby vykreslil nekonečnou smyčku zbytečné byrokracie, jež je svazující a nikam nevede. Záchranář by se k malé Hanood mohl dostat během pár minut, ale místo toho se vše zacyklí do nekonečných hovorů s Červeným křížem a vládními úřady, aby zajistili pro záchranáře bezpečný průjezd. Na stejné stěny, kde visí fotky, začne Omar zapisovat počet minut, které Hanood strávila na lince prosbami, aby pro ni někdo přišel. On, Rana a jejich další kolegyně Nisreen (Clara Khoury) se ji snaží udržet na lince, ptají se jí na školu, na to, jak žije a v jednu chvíli se spolu s ní dokonce modlí. Hodiny ubíhají, padá tma a naděje se pomalu vytrácí.

Možná máte pocit, že ten příběh znáte. Možná jste jej sledovali na sociálních sítích stejně jako mnoho z nás. A přesto je zde více zvratů, než byste čekali. Mistrně odměřený přístup režisérky Ben Hania vás neustále udržuje v tenzi, ale díky absenci dramatického hudebního podkresu, vizuálních efektů nebo melodramatických rekonstrukcí výsledný snímek nepůsobí exploatačně. Jde o prostá fakta, jež musíte přijmout a vstřebat. Nejsilnější momenty filmu jsou bezpochyby ty, kdy grafické záznamy hlasu malé Hanood zaberou celou obrazovku. Vidíme pouze frekvenci její řeči, vedle název skutečného souboru nahrávky, a slyšíme, jak si stěžuje, že je úplně sama. Je to ještě dojemnější, protože její lidskost proniká skrz obrazovku – není to žádná glorifikovaná filmová postava, ale šestiletá holčička, která má roztomilý i vzpurný způsob, jak říkat „ne“; třeba tehdy, když na dotaz na svou oblíbenou barvu (ve snaze udržet ji na příjmu), zdrceně prohlásí: „Nemám ráda nic!“

Stejně zdrcující je i použití skutečných fotografií Hind, které poslala její příbuzná z Německa a jež se občas na obrazovce mihnou. Pro režisérku Ben Hania mohlo být lákavé obsadit do role Hanood malou herečku a ukázat její bezstarostné dětství předtím, než se to všechno stalo. Místo toho ale do filmu zařadila krátký klip, kde její matka mluví do kamery, a video z mobilního telefonu, na kterém se Hanood cachtá v moři. Je to šestiletá dívka, která si přeje, aby válka skončila a ona se mohla vrátit na pláž. Později nám dojde, že i to je důvod, proč film začíná zvukem jemně se tříštících vln.

A tato pozoruhodná zdrženlivost se týká zvoleného tématu celkově. Vzhledem k neuvěřitelně masivnímu rozsahu devastace v Gaze, zejména s ohledem na počet zabitých palestinských dětí, by bylo pochopitelné, kdyby Ben Hania chtěla poukázat na tuto širší, zdánlivě nekonečnou ztrátu. Ale údernost The Voice of Hind Rajab tkví právě v tom, že se soustředí pouze na tuto jedinou událost. Jde o půldruhé hodiny trvající komorní drama z jednoho místa, odehrávající se téměř v reálném čase. 

V regionu denně počet obětí rychle roste, ale mnozí nad tímto faktem otupují, neschopni nebo neochotni jej pochopit. Pro ně je podobný snímek mementem, od nějž lze odvrátit zrak jen stěží. Tomu napomáhá i režisérčin talent, s nímž i do ponurých momentů dokáže vnést nečekané okamžiky lehkosti. Když se v jedné chvíli Hind zmateně ptá, proč pro ni Rana prostě nemůže přijít, a navrhne, jestli by ji mohl přivézt její manžel, Rana se skrze slzy zasměje a řekne, že bohužel nemůže. Nebo scéna, v níž Omar vymyslí plán, jak se k Hanood dostat technikou „skákání po střechách jako Spider-Man“, a další, kde se on a Mahdi po vášnivé hádce uklidňují tím, že na pár minut hrají hry na mobilu. Nic z toho neubírá ději na závažnosti. Jde prostě o připomínku, že i oni jsou jen lidi, stejně jako my. A jen se snaží dělat, co je v jejich silách.

Nedokážu si představit, že by v kinech snímek publikum nespojil. V české distribuci by se měl objevit brzy, ta americká ještě není jasná, ale v roli výkonných producentů se za film postavili Brad Pitt, Joaquin Phoenix, Rooney Mara, Alfonso Cuarón a Jonathan Glazer, a tak jde snad jen o otázku času. Na benátské novinářské projekci nebyl nikdo, kdo by neměl slzy v očích, závěrečné titulky doprovázel potlesk, který dalece přesahoval obvyklou festivalovu míru, a když jsme opouštěli sál, vládlo hluboké ticho, v němž bylo slyšet jen tiché vzlykání a smrkání. 

Ten den jsem si ve městě začala daleko více všímat malých dětí: malé holčičky, co se držely za máminu ruku, honily se se sourozenci, jedly zmrzlinu. Jak se tohle vůbec mohlo malé Hind Radžáb stát? A jak je možné, že se to stále ještě děje dalším a dalším dětem? Tohle není jen film, na nějž nejde jen tak zapomenout, je to film, se kterým budete muset žít – a to z něj dělá ohromující kinematografický počin.