Filmy
Pepa Lubojacki o holubech a lidech
Jana Patočková20. 8. 2026
Film Kdyby se holubi proměnili ve zlato už získal Caligariho cenu a cenu za nejlepší dokument na Berlinale. Nyní snímek vysílá Česká republika do boje o Oscara. Že bude tenhle film pecka, jsme docela tušili, a tak jsme už v květnovém čísle uveřejnili ve Vogue rozhovor s jeho režisérkou Pepou Lubojacki. Mluvila v něm o citlivosti.
Foto: Petr Jandera
Pepa Lubojacki, režisérka a scenáristka filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlato, 2026
Film Pepy Lubojacki zabojuje o Oscara. O čem jsou Kdyby se holubi proměnili ve zlato a jak a proč je natáčela?
To, jak se vztahujeme k holubům, je pro mě jeden z ukazatelů citlivosti. Dělí lidi na ty, co se nechají strhnout davem a automaticky přejímají často nepravdivá klišé, a ty, kdo se rozhodnou podívat se za stereotypy. Někde tam se totiž citlivost rodí – když překročíte hranice běžných floskulí, každodennosti, rutiny a jdete dál, zajímáte se, ptáte a hlavně nasloucháte.
„Holubi jsou hrozně podceňovaní, hlavně proto, že je vídáme všude a máme je spojené se špínou. Přitom jde o velmi inteligentní a sociální zvířata, která jsme sami domestikovali a později je ve městech fakticky opustili. Vnímáme je jako problém, který jsme si ale z velké části vytvořili sami. Dokážou rozpoznávat lidské obličeje, pamatují si, kdo se k nim choval hezky. Nejhorší je způsob regulace městské populace, je krutý. Některé městské části Prahy, ale i jiná města například přemnožení holubů řeší odchytem do klecí, jež jsou často na vysokých budovách. Holubi jsou v nich i dny bez vody a jídla, než je někdo vyzvedne. A když už se tak stane, žádný happy end je nečeká, jsou zplynováni. To je podle mě v roce 2026 nepřijatelné,“ vysvětluje Pepa. Možné řešení vidí v systému městských holubníků. Ty fungují na principu centralizace populace do kontrolovaného prostředí, kde mají holubi stabilní zdroj potravy a bezpečné hnízdění. V holubnících pak dochází k regulaci prostřednictvím výměny vajec za atrapy, což vede k postupnému snižování počtu bez nutnosti usmrcování již existujících ptáků.
Tenhle model vede i ke zlepšení zdravotního stavu holubů a snížení znečištění ve veřejném prostoru, protože většina trusu zůstává koncentrovaná na jednom místě. „Mám trochu pocit, že to, jak holuby vnímáme dnes, víc vypovídá o nás než o nich samotných.“
V audiovizi se aktuálně řeší, jak přistupovat k vyprávění příběhů, abychom neudělali víc škody než užitku. Dobrý příklad je Sbormistr, kolem nějž se vede debata ohledně jeho dopadu na konkrétního člověka, který se v příběhu poznal a způsobilo mu to retraumatizaci. Jaký je tvůj přístup a mění se v posledních letech vnímání etiky i u dokumentů?
Dokument nikdy nemůže být zachycení reality, už přítomnost kamery nebo štábu chtě nechtě mění to, jak se lidé chovají, a ve střihu pak můžete odvyprávět tisíc verzí jednoho příběhu. Základem je si uvědomit, že hraný film není fikce a dokument není realita. U tak osobního filmu, jako jsem dělala já, pro mě bylo důležité nalomit svoji vlastní věrohodnost jako vypravěčstva. A zanést samu sebe do příběhu jako jednu z postav – dát svou zranitelnost na úroveň zranitelnosti mých příbuzných. Kdybych zůstala jen za kamerou, nepřišel by mi film eticky čistý.
Foto: © CLAW films
Kdyby se holubi proměnili ve zlato, 2026
Samotné zpracování traumatu, ať už vlastního, nebo cizího, musí být vážně dobře ošetřené, jinak může příběh spíš ublížit. Je důležité brát ohled především na lidi, kteří si trauma nesou, skrze takzvaný trauma-informovaný přístup. Záměr informovat, edukovat a otvírat témata nikdy nemůže stát nad prožíváním lidí, o nichž film je. Důležitý aspekt debaty je i přemýšlení nad tím, kdo vlastně může daný příběh vyprávět. Nebo jinak – vyprávět ho může každý, jde spíš o to, kdo a proč by ho vyprávět měl. V zahraničí se to už řeší výrazně víc, třeba u příběhů původních obyvatel. Jde ale o všechny skupiny lidí, kde existuje nerovnováha moci, stigma nebo historické zkreslování. Patří mezi ně i ti, kteří žijí se závislostí nebo mají zkušenost se životem na ulici. Ne že by někdo „neměl právo“ jejich příběhy vyprávět, ale musí se posilovat i hlas lidí, kterých se to přímo týká. Je důležité, aby se s nimi zacházelo s respektem a cílem nebylo jen vyvolat emoci, ale i přispět k porozumění.
Příběhy marginalizovaných skupin dlouhodobě vyprávěli lidé zvenčí, což nemusí být nutně špatně, je ale třeba si uvědomit svoje motivace a postoj, aby nedocházelo k umocňování stereotypů, bulvarizaci a exploataci. To je podle mě cesta do budoucna – dávat nástroje a možnosti samotným lidem z marginalizovaných skupin, aby mohli vyprávět své vlastní příběhy. Podstatné také je, zda se jim vracejí nějaké finanční zdroje, často to tak není a to je špatně. Obecně je důležité se ptát, kdo z filmu profituje, a pokud se bavíme přímo o dokumentu, zda profituje vůbec někdo. Je tu problém nedostatečného ohodnocení autorstva, kdy často musí mít několik prací, aby vůbec mohlo vyžít, ale to je zas jiné téma.
I v novinařině si pokládám otázku, jak citlivě přistoupit k některým tématům bez zmíněné exploatace, senzace nebo exotizace.
Je asi dobré jít ještě o krok dál než jen k otázce reprezentace a dostat se k tomu, jak konkrétně s lidmi a jejich příběhy pracujeme v procesu. V trauma‑informovaném přístupu se hodně mluví o tom, že nestačí mít dobrý záměr, je potřeba přemýšlet o reálném dopadu, který vyprávění může mít. Jedna z klíčových věcí je například práce se souhlasem, který by neměl být jednorázový, ale průběžný. To znamená, že člověk má mít možnost v průběhu měnit názor, něco stáhnout, něco nechtít zveřejnit. Je potřeba starat se také o bezpečí, nejen fyzické, ale i psychické. Zvažovat, jestli samotné natáčení nebo publikování materiálu nemůže člověka znovu retraumatizovat nebo mu ublížit v jeho aktuální situaci. Netýká se to jen extrémních momentů, ale i zdánlivě banálníchvěcí, jako je způsob, jakým klademe otázky, jak dlouho zůstáváme v náročných situacích nebo jestli dáváme prostor i vlastnímu hlasu a autonomii toho člověka, nejen jeho zranitelnosti. U marginalizovaných skupin je velké riziko, že se bolest stane „obsahem“. Důležité je zaznamenat důstojnost, komplexitu a schopnost těch lidí jednat, rozhodovat se, i když v omezených podmínkách.
Další věc je, co se děje po zveřejnění. Zda těm, o kterých film je, dává i něco zpátky, nebo jestli systém jen vytěží jejich příběh a jde dál. Lidé by neměli být jen zdrojem obsahu, měli by zůstat subjekty vyprávění. Pro mě už otázka není, „jak vyprávět příběh“, ale jak proces nastavit tak, aby nebyl extraktivní. U témat, jako je život na ulici nebo život se závislostí, je hrozně snadné sklouznout k tomu, že z lidí uděláme buď problém, nebo naopak „story k dojetí“, obojí je ale vlastně redukující. Systém na citlivost moc nastavený není, často stojí spíš na výkonu, rychlosti a zjednodušování. O to důležitější je vnášet ji do malých, konkrétních situací. Citlivost není něco, co buď máme, nebo nemáme, ale dovednost, kterou se učíme. Ptejme se, jak se lidé cítí. Co se jim stalo, ne co je s nimi špatně.
Foto: © CLAW films
Kdyby se holubi proměnili ve zlato, 2026
Dokážeš uvést příklad dobré a ne tak dobré praxe u dokumentárních nebo i hraných filmů?
Myslím, že se tohle hodně proměňuje v čase. Co bylo před deseti nebo patnácti lety považované za citlivé a progresivní, dnes můžeme vnímat jako problematické. A to je vlastně v pořádku, znamená to, že se debata posouvá. Často jsou i problematické filmy důležité v tom, že debatu vůbec otevřely, ale to platí spíše pro minulost. V současnosti už pro eticky problematické filmy moc místa není nebo by ideálně nemělo být. Spíš než hodnotit jednotlivé tituly mi dává smysl mluvit o principech, které se v tvorbě opakují. Další věc je, když film pracuje s jasným rozdělením na „dobré a špatné“ nebo když vytváří nějaký jednoduchý narativ vykoupení. To může být sice vypravěčsky silné, ale často to realitu hodně zplošťuje a posiluje stereotypy.
Sama někdy mívám pocit, že mi vůbec nepřísluší se některými fenomény zabývat. Jak s touhle autocenzurou pracovat?
Je dobré si přiznat, že určitá míra nejistoty nebo autocenzury je vlastně zdravá. Znamená to, že si uvědomujeme, že mluvíme o něčem, co není naše zkušenost, a že to má váhu. Problém nastává ve chvíli, kdy nás to úplně zastaví, nebo naopak když tuhle reflexi úplně vypneme. Může pomoci se vracet k otázce pozice, ze které vyprávím a proč. Jestli k tématu mám nějaký vztah, nebo si ho jen „beru“. A co chci výsledkem způsobit, komu má sloužit. Pak je klíčové ptát se přímo lidí, jichž se to týká. Ne jednou, ale opakovaně. A ideálně různých lidí, protože žádná skupina není homogenní. Nespoléhat se jen na vlastní interpretaci, ale konfrontovat ji s reálnými lidmi. Důležité je také sledovat, jestli lidé mají prostor mluvit sami za sebe, nebo jestli za ně mluvím já. A pokud mluvím já, tak jak to rámuju, jestli je tam přiznaná moje perspektiva. A poslední věc je přijmout, že asi nikdy nedosáhneme bezchybnosti. I při nejlepší snaze můžeme něco přehlédnout. Neznamená to, že bychom neměli příběhy vyprávět. Spíš že bychom měli být otevření zpětné vazbě a nést odpovědnost.
Co je hlavním tématem filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlato?
Vztahy v rodině. Jak moc nás rodina zachraňuje, jak moc nás ničí. Zacyklenost a tíha závislosti, jak těžké je s ní pracovat a nakolik to není jen o slabé vůli. Příčiny a důsledky. Snažím se pochopit, jak se můj vztah ke staršímu bráchovi proměňuje v čase, ale zároveň i to, jak se proměňuje můj pohled na něj. Je to cesta od vzteku a nepochopení k přijetí. Silným tématem je závislost, ale ne jako izolovaný problém. Spíš mě zajímá její propojení s traumatem, odkud přichází a co všechno v sobě nese. S tím souvisí i téma mezigeneračního traumatu, tedy věcí, které si předáváme, aniž bychom si to nutně uvědomovali. Další rovina je život na ulici a to, jak člověka proměňuje. Nejen prakticky, ale i psychicky, ve vztahu k sobě samému i ke světu kolem. Zajímá mě, co s člověkem a jeho identitou dělá dlouhodobý pocit neviditelnosti a odmítnutí. A pak je pro mě důležitá otázka vzpomínek. Jak si pamatujeme, co si pamatujeme, co vytěsňujeme a jak z fragmentů skládáme vlastní příběh. V širším smyslu ten film také ohledává, co znamená milovat někoho, koho nedokážeme zachránit. A jestli jde ten vztah zachovat, aniž by to zničilo nás samotné.
Foto: © CLAW films
Kdyby se holubi proměnili ve zlato, 2026
Jak v dokumentární tvorbě pracovat s blízkými nebo s rodinou?
Nemám univerzální recept, protože tohle je opravdu tenký led a nejsem si jistá, jak moc můžu něco takového doporučit. Já na to šla přes brutální upřímnost, ale také jsem měla jasno, co chci sdělit, a tenhle přístup mi k tomu pomohl. Pojem „brutální upřímnost“ ve filmu přímo používám a byl to pro mě jediný možný způsob, jak náš příběh vyprávět autenticky. Zároveň ale nebudu lhát – bylo to brutální i pro mě. Vracet se k určitým vzpomínkám, otevírat témata, na která jsem nebyla úplně připravená, a v takové hloubce byla asi nejtěžší věc, kterou jsem v životě udělala.
Hodně jsem řešila konsent u lidí, kteří žijí se závislostí. Pravidlo o střízlivosti jsem neměla, to by jednak výrazně omezilo natáčení, zároveň by to posilovalo představu, že jen střízlivost je hodná zaznamenání. Zároveň jsem ale nechtěla natáčet nic vyloženě ponižujícího nebo jinak na hraně – když byl brácha ve velmi špatném stavu, věděla jsem, že ten materiál stejně nepoužiju. V momentech, kdy mě potřeboval, jsem přestala natáčet a byla tam pro něj. Na druhou stranu, co je pro mě nebo pro bráchu hranice „relativní běžnosti“, už je pro mnoho lidí za ní. Závislost je hodně messy a uhlazovat ji by ničemu nepomohlo. O tom, co ještě chci nebo můžu říct, jsem ale rozhodovala až ve střižně. Film jsem stříhala většinu času sama a hranice jsem mohla nastavovat průběžně a flexibilně. Tohle vědomí mi pomohlo i v procesu natáčení, protože dokud jsem si nedovolila točit skoro všechno, nedokázala jsem natočit nic. To, že držím telefon a snímám všechno, co se děje, se mezi mnou a bráchou stalo natolik normálním, že právě díky tomu se ve filmu hlavně on chová úplně autenticky. Ale i já.
Foto: © CLAW films
Kdyby se holubi proměnili ve zlato, 2026
Ve filmu pracuješ také s umělou inteligencí. Jak k tomuto často kritizovanému nástroji přistupuješ?
V době, kdy jsem se rozhodovala o rozpohybování archivních rodinných fotografií pomocí AI, ještě nešlo o tak rozšířený fenomén. Debata o etice využití umělé inteligence a environmentálním dopadu ve veřejném prostoru neexistovala a internet nebyl plný videí s tančícími křečky. Tenhle obsah je zahlcující a dost nesmyslný, když si uvědomíme, co už o AI víme. Každé generované video stojí vodu a elektřinu. Ale to platí i o hromadě newsletterů, které si nikdy nepřečteme. Je proto vždy dobré přemýšlet, proč nějakou věc dělám, protože spíš než AI je kamenem úrazu bezmyšlenkovitost. Nechtěla jsem jít cestou vyprávění nacpaného voiceoverem. Kontrast toho, co moje fotografie a fotografie mých příbuzných říkají, s tím, že jsme na nich ještě děti, mi pomohl vyprávět příběh, jak jsem potřebovala. Schválně ale používám dost starou verzi programu, využívám videa, kde jsou glitche, nesnažím se předstírat, že jde o realitu. Spíše chci posílit určitou nespolehlivost vyprávění, princip střepů vzpomínek a jejich následného složení, neschopnost zadržet mozek v postupném, pomalém, táhlém zapomínání a nahrazování matné vzpomínky interpretací.
Myslíš, že úspěch tvého snímku reflektuje aktuální proměnu dokumentárního žánru? Jde o posun v tématech, nebo v inovativním uchopení formy, které tak dobře zafungovalo například u portrétu Libuše Jarcovjákové?
Mám pocit, že se mění spíš způsob, jakým chceme vyprávět a prožívat příběhy. Témata jako závislost, trauma nebo život na ulici tu jsou dlouhodobě. Co se podle mě posouvá, je citlivost vůči tomu, jak jsou zpracovaná. Lidé mají v současné době mnohem větší potřebu autenticity a vnitřní pravdivosti. Otevírá se možná více prostoru pro osobní, subjektivní formy vyprávění. Už není tak silná potřeba tvářit se jako objektivní pozorovatel, to naopak může působit nedůvěryhodně. Diváctvo víc přijímá, že film je něčí pohled, a zajímá jej, jaký ten pohled je. Zároveň mám dojem, že roste citlivost k etice i na straně publika. Že lidé vnímají, jak je s protagonisty zacházeno, a reagují na to. A že se postupně posouváme od fascinace extrémem k větší snaze porozumět. U některých filmů, jako je třeba dokument o Libuši Jarcovjákové, je hezky vidět, že forma není jen prostředek, ale součást samotného sdělení. A že když se tyto dvě věci potkají, může to být hodně silné, protože to není jen informace nebo emoce, ale nějaká zkušenost, kterou si z toho diváctvo odnáší.
Jak dlouho film vznikal a jak se postupem času měnil?
Natáčení trvalo pět let a další skoro dva roky jsem byla ve střižně. Tahle část tvorby pro mě byla klíčová. Byl to hodně intuitivní, intenzivní a místy extrémně vyčerpávající proces, protože jsem se k prožitým situacím vracela v materiálu znovu a znovu a v hlavě se mi propojovaly s vlastními vzpomínkami a nevyřešenými částmi mé minulosti. Bylo to bolestivé a léčivé zároveň. Pomohlo mi některé věci pochopit a pojmenovat, ale zároveň mě to vystavilo dalším, na které jsem nebyla úplně připravená. Myslím, že právě tahle ambivalence je pro práci s osobním materiálem typická a je třeba opatrnost.
Foto: © CLAW films
Kdyby se holubi proměnili ve zlato, 2026
A co je pro tebe jeho hlavní poselství?
Často je těžké vidět u lidí, kteří žijí se závislostí, i jejich jiné kvality, protože co nejvíc vnímáme a cítíme, bývá samotná závislost a její drtivý dopad na jejich chování. Nedostatek odpovědnosti, motivace a bolest, kterou způsobují blízkým a sami sobě. Na začátku jsem byla na bráchu hodně naštvaná, že se nedokáže změnit kvůli mně a kvůli naší mámě, i když viděl, jaké utrpení nám jeho závislost způsobuje. Málem jsem zapomněla, kým můj bratr byl mimo závislost, protože ho zásadně formovala. Opravdu jsem si myslela, že najdu způsob, jak mu ukázat, že může mít jiný, lepší život. Trvalo mi asi deset let, než jsem si uvědomila, že takový přístup je povýšený. Je to jeho život, a pokud se bude chtít změnit, musí to udělat sám pro sebe. Ne kvůli mně. Ne kvůli mámě. Musela jsem projít nespočtem pokusů ho zachránit, než jsem si konečně uvědomila – nejen hlavou, ale i srdcem –, že to vůbec není moje role.
Co můžu udělat, je znovu ho vidět jako člověka, který si zaslouží můj respekt. Podpořit ho, až a pokud bude někdy připravený se svou závislostí pracovat. Mojí úlohou bylo nastavit si hranice pro vlastní život a duševní zdraví a přestat opouštět sama sebe ve snaze mu pomoct. Protože očekávání vedou ke zklamání. A nemůžeme chtít něčí střízlivost víc, než ji ten člověk chce sám. Někteří lidé nikdy nebudou připravení čelit všemu, co s ní přichází. Právě přijetí mě ale osvobodilo a umožnilo mi bráchu znovu vidět jako člověka, který v sobě nese hodně bolesti a vyrovnává se s ní tím nejlepším způsobem, jakého je v danou chvíli schopný, s kapacitami a dovednostmi, které má k dispozici.
Kdo je Pepa Lubojacki
Foto: Petr Jandera
Pepa Lubojacki
Pepa Lubojacki (ona/she/they) se zabývá scenáristikou a režií dokumentárních filmů. Miluje jahody, box, holuby a netopýry a je vegan pro zvířata. Poslední roky pracuje na knize o nebinaritě, lidožravých tvorech a závislosti. Její debutový dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato získal na Berlinale 2026 Caligariho cenu, cenu za nejlepší dokumentární film a byl vyslán za Českou republiku do boje o Oscara. V české distribuci bude snímek k vidění letos na podzim.
Vogue
Doporučuje
Filmy
Od Taxikáře po Irčana: Herecká evoluce Roberta De Nira
Natálie Debnárová16. 8. 2026
Celebrity
Žena, která zahraje všechno, a ještě je u toho zábavná. 10 top filmů Jennifer Lawrence
Kateřina Špičáková14. 8. 2026
Společnost