Dát tomu všechno: dva české filmy, které musíte vidět

„Tyjo, za tatínka bych ho nechtěla... A za manžela už vůbec ne.“ Tohle mě napadalo dost často při sledování dokumentu o Robertovi Richardsonovi, který se představil na karlovarském festivalu v sekci Zvláštní uvedení. Kameramance a režisérce Janě Hojdové se v tomhle debutu, který vznikal roky, povedlo něco, co málokomu: zachytila esenci člověka, filmové legendy, ale zároveň mu nevystavěla neživotný, servilní pomníček. Nejde o fanservis, ale o hluboký ponor do života a díla člověka, který žije a dýchá filmem.

Před mnoha lety se Hojdová rozhodla, že chce o Richardsonovi psát diplomku, ostatně jde o jednoho z nejzásadnějších kameramanů novodobého Hollywoodu. A tak studentka kamery pražské FAMU napsala dopis Americké asociaci kameramanů, aby na něj sehnala kontakt – a k jejímu překvapení jí odepsal sám Richardson. Právě tak začíná Janina letitá epopej, která vyústila v debut, jenž si podmanil letošní ročník Karlových Varů. Aktuálně (v úterý 7. července) film Robert Richardson: Bílý ďábel vede v divácké ceně Práva a jen kousek za ním je v hlasování Chica Checa, film, kde Hojdová figuruje jako kameramanka. A tyto dva snímky nakonec spojuje i něco víc než jen ona. Ale k tomu se dostanu, nejdřív si však musíme promluvit o Bobovi.

Jana Hojdová pro mě představuje člověka, který své řemeslo, profesi a práci bere s naprostou vážností a profesionalitou. Dvorní kameramanka Šimona Holého vyrůstala v rodině filmařů a její vášeň pro kameru je zřejmá. A v Bílém ďáblovi prostupuje vším: od pečlivosti, s níž během tří covidových měsíců, jež tráví s Richarsonem v karanténě v jeho rozlehlém domě na Cape Cod, prohlíží a zachycuje jeho archivy, přes trpělivost, jakou s občas „geniálně nesnesitelným“ kameramanem má, až po technické detaily – jako když si svépomocí vymyslí způsob, jak si upravit lepicí páskou kameru na nasnímání Richardsonových fotek, a další „receptář-coded“ fígly. Její portrét nestojí na klasické struktuře, ač zde nechybí mluvící hlavy ani ukázky z filmů, kterým dal kameraman vizi, jež se zapsala do análů dějin kinematografie, od Čety Olivera Stonea po Kill Billa Quentina Tarantina, ale ukázky i rozhovory slouží hlavně k tomu, abychom se mohli lépe dostat tam, kam se od samého začátku snaží Hojdová dostat především: do Bobovy hlavy.

Ukazuje se, že co film, to jedno životní období, jako by se Richardson ve své práci dokonale zrcadlil. Hojdová nás bere do kameramanova ponurého dětství, odkrývá traumatický a nezpracovaný vztah s jeho bratrem a nevyhýbá se ani naturalistickému, až mrazivému pohledu na smrt – skutečnou, syrovou, obyčejnou. Když v úvodní části Richardson popisuje, jak při natáčení dokumentu mapujícího válku v Salvadoru ležel na mezi a nad ním létaly kulky, obraz nám vzápětí doručí záběr mrtvého zkrvaveného mladíka ležícího na zemi. Vzpomněla jsem si na esej S bolestí druhých před očima od Susan Sontag, která analyzuje, jak válka a její zobrazení formuje vnímání lidského utrpení, a upozorňuje, že za naši otupělost nemůže ani tak neustálý přísun drastických obrazů násilí, jako naše divácká pasivita – je ovšem na nás, diváctvu, abychom překonali voyeurismus a našli v sobě empatii. 

Tu jsem našla ještě o něco později. Richardsonova posedlost zachycováním úplně všeho kolem na kameru ho dovedla k tomu, že natočil i poslední chvíle života své umírající maminky. Záběr na to, jak zdravotníci balí do plastového pytle drobné, studené tělo jeho matky v sobě skrývá vlastně všechno, co o Richardsonovi potřebujete vědět. Muž trpící celoživotním tinittem, který po nepříliš veselém dětství a pozdějším experimentování s psychedeliky najde životní poslání v povolání kameramana, film bere nejen jako řemeslo, vášeň a posedlost, ale i jako formu terapie, jež mu díky odstupu pomáhá přežít. Jde se prostřednictvím zachycování postupného odcházení člověka na chvíli jeho smrti připravit? Jak vidíme v Bílém Ďáblovi, tak nikoli. 

Myslela jsem na fotografickou sérii Libuše Jarcovjákové, která se také věnovala zaznamenávání postupného odcházení své maminky, o níž pečovala. Kontrast ženské péče a „mužského“ smutku, v němž je všechna bezradnost světa, mě donutila znova přemýšlet o genderových rolích, jež nám jsou přiděleny. Koneckonců obraz Richardsona coby muže-génia je neotřesitelný, nejde z něj seškrábat, ale pokud někdo dokáže ukázat, kdo Bob Richardson opravdu je, je to Jana Hojdová. Nepravděpodobné spojení české filmařky, která si umanutostí s Richardsonem častokrát nezadá a točí, točí a točí, je fascinující. Kameraman a nestor zde vůbec nefunguje jako tradiční mentor, jejich vztah je totiž dokonale symbiotický. „Teď jsi filmařka,“ řekl Richardson v úvodu filmu a měl pravdu. Není jí díky Robertovi Richardsonovi, ale je jí spolu s ním. Bílý ďábel vás nezklame, dostanete humor, syrovost i Tarantina. A navíc příběh jednoho umanutého vztahu dvou filmových nerdů.

Krabici kapesníků si připravte i k novému filmu Šimona Holého Chica Checa. Ano, za kamerou i tady stála Jana Hojdová a před ní spočinuli Pavla Tomicová jako maloměstská padesátnice Zdena a Jan Cina coby její syn, který nepracuje v bance, jak si jeho máma myslí, ale živí se jako úspěšná drag queen. Nejsem recenzentka, navíc je režisér můj nejlepší kamarád, rozhodně nebudu hrát odstup, ten od Chicy rozhodně nemám. Ale jdu sem se srdcem na dlani, podobně, jako jde za diváctvem tento programově pozitivní a optimistický snímek, který je jedním dechem divácký a zároveň autenticky queer. 

Víte, jak dlouho trvá natočit film? Od prvního nápadu, nespočtu variant scénáře, přes všechny trable s financováním, natáčení (často kvůli financím kratší, než by si látka zasloužila), po střih, barvení a distribuci? A teď přidejte queer téma a skutečnost, že jdete do světa s něčím tak osobním. Film je srdce na dlani, které dává autorstvo všanc. A že se to vyplatilo a vrátilo, se ukázalo už během první projekce snímku ve Velkém sálu hotelu Thermal, když v sobotu odpoledne otevřel celou soutěžní sekci. Celý sál se na tenhle poctivě český příběh plný vtipných klišé (rohlíky k snídani, obědu i večeři nebo neustálé sousedské drbání a pomlouvání) napojil, a když došlo na Helenu Vondráčkovou, nebál se tleskat do rytmu. A se zatajeným dechem sledoval Lukášův (Jan Cina) coming-out. 

Chemie mezi Tomicovou a Cinou je jedinečná, stejně jako expresivní herectví Tomicové, které se pod vedením Holého nebojí být na zdejší upejpavé standardy výraznější. Že jde o kus přímočaře optimistický? A to vám vadí? Nestačí, že život a svět kolem nám nakládá, jak může? Jde o snímek, který z postav nedělá karikatury a snaží se o maximální možnou upřímnost. Protože kdybyste znali Šimona Holého tak jako já, věděli byste, že je nejen zapálený pro film a dokáže s lehkostí citovat svá oblíbená queer díla, ale že má i dar chytrého a citlivého pozorovatele. Jeho postavy mluví jako lidi. I v zásadních momentech svých životů čučí na televizi a řeší, že jim padá barák na hlavu, a nevědí, co s tím. Žádné melodramatické housličky, ale houstičky (tedy pardon – rohlíčky) se salámem. Vy si snad při důležitých hádkách nebo úmrtích pouštíte jako podkres Hanse Zimmera? 

Papoušek, Troška, Chytilová. Mistři a mistryně českosti, ironie, ale i humorné něhy. Ty všechny má Holý odpozorované. Ne, nesrovnávám, jen chci říct, že někdy je ta naše neustále omílaná „formanovština“ a „hrabalovština“ možná jinde a vypadá jinak, než bychom si přáli. A že může být třeba optimistická a navrch queer.