Vogue Daily
Eva Herzigová: Vzestup a pád a další vzestup
Eva Herzigová12. 8. 2021
Cover star zářijové Vogue Czechoslovakia je vedle obrazu Milana Housera také text. Je to tak vůbec poprvé, co si obálku můžete přečíst. Žádné titulky, ale úvahy osmi česko-slovenských osobností na téma nových začátků. Everybody has their own sunrise story. Co znamená nový začátek pro Evu Herzigovou?
Přesně jeden rok zažíváme covidovou pandemii. Malý šestičlenný štáb uplynulé dvě hodiny připravoval první záběr tak, aby na pozadí co nejlépe zachytil panorama města. Když jsou konečně připravení, zavolají mě před kameru, abychom natočili rozhovor. Rozhovor o mé minulosti, o tom, jak to celé začalo, o změnách v průmyslu, jehož součástí jsem tolik let, a tak dále. Když přicházím na místo a obhlížím situaci, cítím nelibost z toho, že bych se měla vracet v čase a přitom sedět na dosah všemu tomu městskému provozu okolo. Je hlučný a docela nás ruší, protože si štáb vybral autobusovou zastávku, okolo které jezdí auta, autobusy a tramvaje plné lidí. Není to pro tuhle příležitost zrovna ideální atmosféra. A tak upozorním na to, že hned za rohem u řeky je klidné místo, kde bych mohla opravdu přemýšlet. Neztrácím ani chvilku, vyjadřuji svoje obavy a bez váhání prostě pokračuji k nové tiché scéně.
Jsem klidná, ale ve svém rozhodnutí nesmlouvavá. Je to něco, co jsem zatím nikdy nedělala ani necítila, ale ten nepříjemný pocit mi leží tak hluboko v žaludku, že se nerozmýšlím. Zaznamenám jeden či dva pohledy a komentáře. „Tohle není filmový plac, točíme dokument,“ ale nějak se mě nedotýkají nebo ve mně nevyvolávají pocit, že bych něco komplikovala, právě naopak. Nevychází to z rozšťáctví nebo neúcty ani z nudy, jak by se mohlo jevit, ale z nově nabytého uvědomění si a úcty k onomu vnitřnímu hlasu a jasného zdravého rozumu. Z něčeho, s čím jsem dosud nebyla v kontaktu. Aspoň ne v takto přítomném slova smyslu.
Jak se mi tedy přihodilo tohle náhle procitnutí?
Odpovědí není pocit nelibosti. Klíčové je samotné poznání, že mi něco není libé a podle toho také jednám. Na tomto poznání a uvědomění jsem pracovala uplynulých devět měsíců. Začnete tím, že pocit libosti nebo naopak nelibosti nevnímáte jako myšlenku, ale jako prožitek těla. Drobné mravenčení, drobný tlak, slabé teplo nebo jen zachvění. Nic moc víc. Vlastně se jen učíte odpojit analytickou část mozku. Jak se to dělá, když nám tvrdili, že mozek je pán? Já se teď ale učím něco jiného – tělo tu bylo tisíce let a prostě ví. Tělo, kterému jsme zapomněli prokazovat úctu a naslouchat mu. Nositel zpráv o tom, co skutečně autenticky jste.
Kdo z nás nemusel v uplynulém roce a půl během covidového lockdownu a bezpečnostních opatření čelit určitému tlaku? Událo se toho hodně a jelikož jsem hodná a pečlivá holka, všechno jsem dodržovala. Byla jsem mentálně i fyzicky vyčerpaná, křehká, zranitelná… ale nedovolila jsem si to přiznat. Tedy vlastně mi úplně unikaly všechny ty jemné ale klíčové informace o mojí životní pohodě. Byla jsem na sebe ještě přísnější. Neuměla jsem to dělat lépe. Nakonec jsem se ocitla na dně a zhroutila se. Nebudu vás unavovat podrobnostmi toho, jak se to přihodilo, ale ve zkratce řečeno jsem se dostala k myšlence odpovědnosti za sebe samou, prožívání přítomnosti a řízení se drobnými náznaky, které mi tělo dává. Lekce jsem dostávala každý týden uplynulých devět měsíců. Mám toho nejlepšího učitele. Je Čech, což je naprosto zásadní. Cítím se jako doma. I když je pro mě celý koncept Gestalt terapie pořád hodně nový, zatím jsem nabírala sílu svým vlastním jednáním, získáváním pocitu svobody, autentičnosti a mladistvosti, celkového klidu ve vztahu ke světu i k sobě. Nic víc bych si ani nemohla přát.
