Z Milána do valašských kopců. Pavilon, který dostal druhý život

Cesta ze Zlína do Vizovic trvá necelou půlhodinu. Město postupně ustupuje zvlněné krajině, lesům a siluetám Vizovických vrchů. Na jejich okraji stojí bílá budova s pravidelným rytmem štíhlých lamel. V kontextu valašské krajiny působí téměř nepatřičně, jako by sem přicestovala z jiného světa. A vlastně tomu tak je. V roce 2015 reprezentovala Českou republiku na světové výstavě EXPO v Miláně, kde si získala pozornost návštěvníků i odborné poroty. Návrh brněnského studia Chybik + Kristof vznikl ve spolupráci s vizovickou společností KOMA Modular, která se specializuje na modulární výstavbu. Po skončení výstavy čekal pavilon osud, jaký potkává řadu podobných staveb: demontáž a konec jeho původního příběhu. Jenže tady se psalo dál. Jednotlivé moduly putovaly přes Alpy zpět na Valašsko, kde budova dostala novou podobu i funkci. V září 2018 se otevřela jako sídlo firmy, která ji vyrobila.

Za rozhodnutím přivézt pavilon domů stojí zakladatel KOMA Modular Stanislav Martinec. Když v roce 1992 začínal, vyráběly se v areálu bývalého družstva především maringotky a stavební buňky. Jeho ambice však mířily jinam: chtěl dokázat, že průmyslová přesnost a architektonická kvalita nemusí stát proti sobě. Inspiraci přitom našel v nedalekém Zlíně, jehož moderní tvář formovala baťovská víra ve standardizaci, funkčnost a promyšlený systém. 

„Navazujeme na Baťu, už on stavěl modulárně,“ říká Martinec. „My jsme moduly jen vzali a celou architekturu jsme rozpohybovali.“ Právě v tom spočívá podstata stavby, která dokáže změnit místo i účel, aniž by ztratila svou architektonickou identitu. Její konstrukce není překážkou kreativity, ale nástrojem, díky němuž může architektura získat další život.

Proměna výstavního pavilonu v každodenní pracovní prostředí připadla studiu Olgoj Chorchoj. Interiér staví na oceli, dřevě a skle, na otevřenosti prostoru a přirozeném světle, které proniká mezi lamelami fasády. Místo tradičně členěných kanceláří tu vzniklo prostředí, jež připomíná spíše galerii než administrativní budovu. Není náhodou, že v roce 2019 získalo ocenění Meeting Room of the Year v kategorii nejatraktivnějšího pracovního prostředí. Přízemí je přístupné veřejnosti a návštěvníci mohou vyjet až na střechu, kde se nachází posezení s bylinkovou zahradou a výhledem na okolní kopce i výrobní haly. Právě tady se propojuje architektura s realitou místa: jen několik set metrů od sídla vznikají modulární stavby, které následně míří do různých koutů Evropy i za její hranice.

To, co ovšem dává budově její osobitost, není jen konstrukce nebo práce s prostorem. Jsou to také její umělecké intervence. Před pavilonem a na jeho střeše se usadili dva neobvyklí obyvatelé: autoptáci sochaře Lukáše Rittsteina, napůl automobily a napůl ptáci. První z nich byl součástí už původní expozice v Miláně, druhý mu přibyl až po návratu do Vizovic. Spojení automobilového plechu a ptačího těla vytváří nečekaný dialog mezi průmyslem a přírodou, technologií a organickým světem. Budovu dále prostupuje barevná spirála plátna od výtvarnice Barbory Šlapetové, která se vine podél schodiště a zachycuje příběh Stanislava Martince i jeho firmy. Umění tu není dodatečnou dekorací ani oddělenou kapitolou. Stává se součástí každodenního prostředí, které člověka obklopuje a proměňuje jeho vnímání místa.

Ve Vizovicích tak někdejší český pavilon funguje jako kancelář, galerie i manifest architektonického přístupu, který počítá s proměnou. Jeho příběh připomíná, že udržitelnost nemusí být pouze otázkou materiálů a energetických parametrů, ale také schopnosti dát věcem nový smysl a využití. Budova, která se dokázala vrátit z mezinárodní výstavy do krajiny, kde vznikla, ukazuje, že modulární architektura může být nejen praktická, ale také esteticky přesvědčivá. Stejný přístup a hodnoty se propisují i do dalších realizací společnosti KOMA Modular, která se dlouhodobě a soustavně věnuje popularizaci modulární výstavby, především prostřednictvím budov občanské vybavenosti, jako jsou školy, školky či nemocniční pavilony.

„To, co nás obklopuje, ovlivňuje, jak se cítíme a jaký podáváme výkon,“ dodává Martinec. „V severských zemích je běžné, že estetično je součástí života. Myslím, že by se mělo vyučovat i na školách.“