Design
„Světlo má neuvěřitelnou schopnost působit na naše prožívání." Lee Brom je na DesignBloku
Kateřina Handlová20. 9. 2026
Světlo pro něj není jen funkčním prvkem, ale prostředkem, jak nám dopřát jedinečný zážitek. Britský designér Lee Broom po Londýně a Miláně předvede svoji instalaci Beacon i na letošním DesignBloku. V rozhovoru s profesní kolegyní Kateřinou Handlovou mluví o divadelních kořenech, zkušenostech ze světa módy, fascinaci sklem i potřebě překonávat vlastní hranice.
Foto: Johana Kasalická
Lee Broom
O světle málokdy mluvíte jako o něčem technickém. Mnohem častěji zmiňujete emoce, příběh a atmosféru. Co pro vás tedy světlo vlastně je?
Technická stránka je pro mě samozřejmost, bez ní to nejde. Snažíme se, aby všechno působilo co nejčistěji, odstraňujeme šrouby a další prvky, které by odhalovaly konstrukci. To, co není vidět, je pro mě stejně důležité jako to, co vidět je. Výsledkem je určitá čistota, díky níž se můžete soustředit na materiál, tvar, lom světla nebo stíny, které vrhá do prostoru. A to už není otázka funkce. To je otázka pocitu. Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, že světlo v nás může vyvolat podobné emoce jako umění, divadelní představení nebo hudba. Lidé se dívali na moje svítidla nebo výstavy a říkali, že je to naprosto uchvátilo. Když vás něco takhle pohltí, dostáváte se téměř do meditativního stavu. Světlo má neuvěřitelnou schopnost působit na naše prožívání.
Myslíte, že lidé emocionální sílu světla podceňují?
Myslím, že podceňují emocionální působení designu obecně. Design na nás působí nevědomě, prostřednictvím smyslů, a obklopuje nás na každém kroku, od krásné hotelové haly až po obyčejnou dopravní značku nebo čáru na silnici. Všechno někdo vytvořil a promyslel, ať už je výsledek krásný, nebo příšerný. Neustále nás to ovlivňuje, jen si to mnohdy ani neuvědomujeme.
Ovlivnila způsob, jakým dnes přemýšlíte o světle a vyprávění příběhů, vaše raná zkušenost s divadlem?
Rozhodně. Původně jsem se chtěl stát hercem, ale fascinovala mě také scénografie a divadlo jako takové. Miloval jsem kouzlo proměňujících se kulis a to, jak lze pomocí jednoduchých efektů a chytrého svícení vytvořit pokaždé úplně jinou atmosféru. Když jsem vyrůstal v Birminghamu a později v londýnském West Endu, fascinovala mě světla divadel a nočních klubů. Byla osmdesátá léta a neon byl všude. Jako dítě jsem jím byl úplně uhranutý, a když jsem pak vytvořil svou první kolekci svítidel, skutečně jsem v ní neon použil.
Vzpomínám si také na jeden úžasný obchod s nábytkem na Shaftesbury Avenue. Byl neuvěřitelně moderní, měl černé benátské žaluzie, svítidla ve tvaru krychlí a nábytek od Le Corbusiera. Bylo to jedno z mých prvních setkání s interiérovým designem. Fascinovala mě jeho teatrálnost a modernost. Bylo to něco úplně jiného než prostředí, ve kterém jsem žil.
Myslíte, že světlo získává svůj význam teprve díky existenci tmy?
Tma je svým způsobem plátno a světlo paleta. Kde je tma, tam je vždycky i světlo. Světlo se stává barvami, které všechno oživují. Vezměte si katedrály, kostely a chrámy, které vznikaly před staletími, a způsob, jakým jejich tvůrci pracovali s přirozeným světlem. Bylo to nesmírně teatrální, mělo ve vás vyvolat pocit, že jste blíž Bohu. A bez tmy by to nebylo možné. Světlo i tmu ostatně v různých obdobích zažíváme všichni. Potřebujeme chvíle krásy a radosti stejně jako smutku a utrpení. Právě z utrpení někdy vzejdou ty nejkouzelnější věci.
Často říkáte, že stále přemýšlíte jako módní návrhář. Co to znamená ve chvíli, kdy místo oblečení navrhujete svítidla?
Dřív jsem to říkával častěji. Dnes už se navrhování svítidel, objektů a umění věnuji mnohem déle, než jsem se věnoval módě. Když jsem do tohoto oboru vstupoval, nebyl jsem svázaný formálním vzděláním v průmyslovém nebo produktovém designu. Mým výchozím bodem byla móda a ve výsledku to pro mě byla výhoda. Kdybych vystudoval produktový design, nejspíš bych si nezaložil vlastní značku. Pravděpodobně bych navrhoval pro jiné firmy, což tehdy bylo mnohem běžnější. Já k tomu ale přistoupil stejně jako k módě: jsem designér, jsem tvůrce, chci vlastní značku, vlastní kolekce a osobitý rukopis, v jehož rámci budu pracovat s různými materiály, technikami a siluetami.
Velmi rychle jsem zjistil, že svět produktového designu funguje mnohem pomaleji. Byl jsem zvyklý na módu, kde jste mohli všechno zvládnout během šesti měsíců a ještě na poslední chvíli provádět změny. U svítidel může od prvního nápadu do chvíle, kdy se výrobek dostane k zákazníkovi domů, uplynout nejméně rok a půl. Musel jsem se naučit trochu krotit. Zároveň mi ale odlišný přístup umožnil vyniknout.
Foto: Lee Broom
Instalace Hail
Foto: Lee Broom
Kolekce Pantheum
Foto: Lee Broom
Svítidlo Requiem Globe
Jestliže móda obléká tělo, obléká světlo prostor?
Myslím, že světlo je pro prostor stejně důležité jako oblečení pro člověka. Připadá mi zvláštní, když o něm někdo mluví jako o poslední tečce interiéru. Podle mě by mělo být naopak jedním z výchozích bodů.
Doma přece nerozsvítíme jedno velké světlo, abychom se dívali na televizi, a potom ho zase nezhasneme, když jdeme spát. Pracujeme tam, setkáváme se s lidmi, odpočíváme. Náš život má mnoho podob a osvětlení by tomu mělo odpovídat.
Zároveň nabízí možnost vnést do prostoru něco sochařského. Může vzbuzovat otázky, vyvolávat emoce. Můžete pracovat s úžasnými materiály a siluetami. A navíc je nad vámi – je to vlastně taková koruna místnosti. Může být hravé, náladové, dramatické nebo velmi nenápadné, ale vždycky je důležité.
Kdo kromě Vivienne Westwood nejvíc ovlivnil způsob, jakým přemýšlíte o módě a designu?
Nejspíš Alexander McQueen. Byl neuvěřitelný návrhář, krejčí i vizionář. Několikrát jsem se s ním v Londýně setkal a byl to nesmírně zajímavý a provokativní člověk. Fascinovalo mě na něm, že se nenechával svazovat hranicemi módního průmyslu. Nepodřizoval se mu, naopak určoval, co budou ve světě kolem něj dělat ostatní.
Pamatuju si, když jsem poprvé viděla jednu z jeho přehlídek. Najednou mi došlo, že móda může vypadat úplně jinak, než jsem si do té doby dokázala představit.
A jeho oblečení je dodnes neuvěřitelně nadčasové. Když se na ty přehlídky podíváte dnes, mají pořád stejnou sílu. A to navzdory tomu, jak výrazně od té doby pokročily technologie. Byly nesmírně promyšlené, atmosférické a působily na všechny smysly.
Zažil jste v poslední době přehlídku, která ve vás zanechala podobně silný dojem?
Gallianovu kolekci Artisanal pro Margielu. Jako bychom všichni už dlouho postrádali právě takový způsob prezentace – ten pocit, že něco vidíte skutečně poprvé. Nikdy předtím jsem neviděl oblečení prezentované a střižené právě takovým způsobem. Modelky i líčení byly fenomenální, ale samotné siluety byly divoké, znepokojivé, jako z jiného světa.
Mnohem dřív mě zásadně ovlivnila také kolekce Café Society Vivienne Westwood. Pracoval jsem tehdy pro ni a v Paříži jsem oblékal modelky. Nic podobného jsem předtím nezažil. Byl to naprostý chaos. Diváci i fotografové křičeli, všichni byli jako utržení ze řetězu. Bylo to nesmírně teatrální a já měl velké štěstí, že jsem mohl být součástí jejího světa.
Právě tehdy mi došlo, že ani při prezentaci vlastní práce se nemusíte podřizovat zavedeným pravidlům. Pochopil jsem také, jak důležitá je hudba, a tím se mi to celé propojilo s divadlem. Všechny tyhle zkušenosti se nakonec spojily v to, co dělám dnes.
Platí to podle vás i pro výstavy designu? Že si lidé někdy pamatují atmosféru stejně silně jako samotné objekty?
Rozhodně. Když jsem začínal, výstavy zdaleka nebyly tak imerzivní jako dnes. Myslím, že jsem patřil k prvním designérům své generace, kteří začali experimentovat s teatrálnějším způsobem prezentace. Neustále ale opakuji, že nikdy nebudu nic prezentovat velkolepým nebo teatrálním způsobem, pokud samotný produkt nebude naprosto dokonalý. Produkt musí být vždycky hlavní. Můžete kolem něj vystavět celý svět – atmosféru, hudbu, vůně, světlo –, ale lidé si pořád musejí všimnout řemeslného zpracování a detailů. Přesně tak pracoval McQueen. Jeho přehlídky mohly být teatrální, agresivní nebo kontroverzní, ale krejčovské zpracování bylo bezchybné.
Dnes, zvlášť během akcí, jako je milánské Salone, občas narazíte na prezentace, kde vlastně žádný ústřední produkt není. Zůstává jen atmosféra. To je pro mě něco jiného. Spíš zážitková prezentace, která propaguje značku, než výstava designu v tradičním smyslu.
Foto: Johana Kasalická
Lee Broom
Když navrhujete, vycházíte z emoce, kterou chcete vyvolat, nebo se objevuje až během tvůrčího procesu?
Jak kdy. Někdy začínám skicováním tvarů a siluet, jindy mě inspiruje fotografie, architektura nebo nějaký umělec. Emoce se do procesu dostávají poměrně brzy, ale rozhodně neotvírám skicák s tím, že si řeknu: „Tak, teď chci vytvořit radost.“ Je to směsice nejrůznějších věcí – myšlenek, obrazů, slov a hudby –, které mi současně víří hlavou. A nechci se hned na začátku nechat omezovat. Můžu navrhnout sochařský objekt, aniž bych věděl, jestli materiál vůbec dokáže to, co od něj očekávám, jak bude možné produkt zkonstruovat, nebo dokonce jak do něj technicky dostat světlo. Přesto se tím směrem vydám. Funkci a konstrukci můžeme začít řešit později.
Překvapil vás někdy některý váš projekt tím, jak silné emoce nakonec vyvolal?
Divine Inspiration v Miláně v roce 2022. Inspiroval jsem se sakrálními prostory a chtěl jsem, aby lidé pocítili něco z té posvátné úcty, která se vás může zmocnit při vstupu do kostela nebo chrámu, ať už jste věřící, nebo ne. Vytvořili jsme šest prostředí inspirovaných brutalistními a modernistickými katedrálami, římským Pantheonem a kostely Franka Lloyda Wrighta.
Na konci výstavy vyšla jedna žena ven v slzách a řekla mi, že to pro ni byl nesmírně emotivní zážitek. A nebyla jediná. To jsem nečekal. Byla to zároveň jedna z prvních velkých prezentací po covidu. Chyběla nám možnost zažívat umění a krásu na vlastní kůži, nejen prostřednictvím obrazovek. Spousta lidí tehdy přišla o někoho blízkého. Já jsem navíc asi půl roku předtím přišel o matku. Vlastně jsem prostřednictvím té instalace prožíval svůj zármutek – a nějakým způsobem se přenesl i na ostatní.
Když jsem viděla fotografie, myslela jsem si, že se výstava skutečně konala v nějakém brutalistním kostele.
Nekonala, ale podařilo se nám vytvořit ten dojem. První místnost byla inspirovaná chrámem Unity Temple od Franka Lloyda Wrighta v Chicagu a římským Pantheonem. Prostorem se rozléhal intenzivní chorální zpěv, který všechny přiměl přestat mluvit. Potom jste prošli temným tunelem do místnosti, kterou protínal mohutný světelný paprsek. Hlasitě tam zněla sborová hudba. V celé výstavě jsme pracovali se světlem, zvukem i vůněmi. Lidé přestali mluvit. Chovali se, jako by skutečně vstoupili do kostela. Právě tohle mě asi po emocionální stránce překvapilo nejvíc. Jsem na tu instalaci velmi hrdý.
Přistupoval jste k ní skoro jako režisér – nešlo jen o to, co lidé uvidí, ale i o to, co pocítí.
Ano. Pracovali jsme se světlem, zvukem i vůněmi. Lidé přestali mluvit. Chovali se, jako by skutečně vstoupili do kostela. Promýšleli jsme i ty nejmenší detaily. Dokonce i všichni, kdo na výstavě pracovali, byli oblečení v bílém, v oděvech připomínajících tuniky. Jenže nikdy předem nevíte, jak něco takového dopadne. Půl hodiny před otevřením vládne naprostý chaos. A pak už jen ustoupíte stranou a doufáte, že všechno vyjde.
Myslíte, že krásný design může skutečně zlepšovat kvalitu života, nebo si to o sobě designérský průmysl jen rád namlouvá?
Může zlepšovat život. Stačí strávit nějaký čas v nemocnici a hned to pochopíte. Ať už jste pacient, nebo čekáte na někoho blízkého, je nesmírně důležité, aby prostředí, ve kterém se nacházíte, bylo navržené s ohledem na to, jak se v něm budete cítit. Vezměte si, jak rozdílně na vás působí vstup do hotelu a do nemocnice. V obou případech jde o budovy, každá má samozřejmě jiný účel, ale pocit z nich je naprosto odlišný. A to je jen jeden z příkladů, jak může design zlepšovat život.
Design je tedy spíš nezbytností než luxusem?
Myslím, že ano. Skvěle to umějí ve Skandinávii. Například v Dánsku je design přirozenou součástí kultury a pozitivně prostupuje každodenním životem lidí.
Prožíváme mimořádně zajímavé období světelného designu, nebo už jeho podobu příliš určují technologie?
Technologie vývoj světelného designu bezpochyby výrazně ovlivnily. Někteří designéři je využívají k vytváření skutečně nových věcí, ale vzniká také spousta zaměnitelných variací na to, co už tu dávno bylo. Neřekl bych, že právě prožíváme zlatý věk světelného designu. Existují úžasné příklady zajímavého využití technologií, ale také spousta takových, na kterých není zajímavého vůbec nic.
Existuje nějaký design, u kterého jste si řekl: Tohle bych chtěl navrhnout já?
Ghost Chair od Fiamu. Je vytvarovaná z jediného kusu skla. Na skleněnou židli je navíc neuvěřitelně pohodlná. Je to téměř umělecké dílo, a přitom naprosto nadčasové. Ovládne celý prostor, a zároveň je neviditelná. Pro mě je to vrchol minimalismu, ale pořád má šmrnc a eleganci. Je velmi chic.
Změnila spolupráce s Brokis váš pohled na české sklo?
Každá spolupráce vás něco nového naučí. Zvlášť když máte možnost poznat sklárnu, jako je Brokis, a vidět, jakým způsobem pracuje. Velmi mě inspirovalo, jak pracují s recyklovaným sklem, které se stalo důležitou součástí projektu Beacon. Čeští výrobci skla mají až puntičkářský smysl pro detail a baví mě sledovat, jak se tradiční řemeslo neustále posouvá prostřednictvím nových forem a technik. Praha mě ostatně ohromila už při první návštěvě, ještě předtím, než jsem založil vlastní značku. Odvezl jsem si kufr plný váz. Sklo je úžasný materiál na pohled i na dotek, nádherně láme světlo, ale fascinující je především způsob, jakým vzniká. Je to skoro alchymie.
Pocházím ze sklářské rodiny, takže jsem se sklem vyrůstala. Poprvé jsem byla na huti asi ve třech letech.
Opravdu? Pamatujete si, kdy jste poprvé foukala sklo?
Ano. Táta mě donutil, abych si to zkusila, a já se sklářů hrozně bála. Zároveň mě fascinovalo, jak se z rozžhavené oranžové hmoty stává něco pevného a průhledného. A ve sklárně je ohromné drama – křik, hluk, pára, voda, oheň. Udělalo to na mě obrovský dojem.
Máte nějaké fotografie z dětství, na kterých foukáte sklo?
Myslím, že ne. Oba moji rodiče pracovali se sklem celý život, takže nám to nepřipadalo natolik výjimečné, abychom si to fotografovali.
Měla byste se jich zeptat. Taková fotografie by se měla objevit ve vašem životopise.
To je dobrý nápad. Vaše práce bývá často označována za luxusní. Co pro vás vlastně znamená luxus?
Pro mě je luxus něco jedinečného, něco, co vybočuje z běžného a má kvalitu, kterou nikde jinde nenajdete. I když vám to třeba připomíná něco, co už jste viděli, přiměje vás to přemýšlet jinak. Samozřejmě záleží také na materiálech, způsobu výroby, balení i zacházení s výrobkem. Jednou z hodnot naší značky je seamless perfection, dokonalost bez rušivých prvků. Netýká se jen samotného produktu, ale všeho – detailů, lidí, kteří u nás pracují, prostorů, které vytváříme, obalů, fotografií i toho, jak vystupuji já sám. Asi to ve mně zůstalo z dob, kdy jsem byl performer. Neustále usilujete o dokonalost.
Foto: Johana Kasalická
Lee Broom
Kdyby vás někdo celý den pozoroval, co by ho překvapilo na tom, čemu všemu věnujete pozornost?
Nejspíš by ho překvapilo, kolika věcem naopak pozornost nevěnuji. Když jste designér, tvůrce a zároveň majitel firmy, musíte každý den udělat tolik rozhodnutí, že jednoduše nemůžete mít pod kontrolou úplně všechno. Většinou procházím věci velmi rychle, a když mě něco zaujme, hned vím, že stojí za to se tím zabývat. Nejspíš to dělám stejně, i když jdu po ulici. A lidé by také pravděpodobně zjistili, že jsem trochu větší blázen, než si myslí.
Cítíte s každou novou kolekcí tlak, že musíte lidi znovu překvapit?
Necítím potřebu ohromovat ostatní. Potřebuji překonávat sám sebe. Málokdy jsem s něčím stoprocentně spokojený, ale ještě jsem nepotkal kreativního člověka, který by byl. Považuji to spíš za dar než za překážku. Snažím se soustředit na laťku, kterou jsem si sám nastavil, a ne na to, co říkají nebo si myslí ostatní.
Mám to stejně. Jsem perfekcionistka a někdy je tlak, který na sebe člověk vytváří sám, ještě horší.
Perfekcionismus je dvousečná zbraň. Je to skvělá vlastnost, ale zároveň vás může brzdit. Naučil jsem se proto víc věřit vlastnímu instinktu a tuhle část své povahy trochu vyvažovat. Pomáhá zkušenost. Někdy ještě nemáte nápad úplně domyšlený, zbývá spousta práce a málo času a vůbec netušíte, jak to všechno zvládnete. Dnes už si ale řeknu: „Důvěřuj procesu. Zažil jsi to milionkrát. Stoprocentně spokojený nebudeš, ale na pětadevadesát procent ano – a nic, co nesplňuje tvoje nároky, stejně ven nepustíš.“ To mě vrátí zpátky do přítomnosti a já se můžu soustředit na to, co je právě potřeba udělat.
To bych si měla zapamatovat. Aniž byste prozradil příliš mnoho, co určuje podobu vaší příští kolekce?
Tentokrát pracuji úplně jiným způsobem, než jsem zvyklý. Obvykle mám od samého začátku jasnou představu o tom, co chci vytvořit a jak by to mělo vypadat. U této kolekce žádná pevně daná vize neexistuje. Vyžaduje to spoustu průběžných změn a přizpůsobování přímo v dílně a studiu. S tímto materiálem jsem nikdy předtím nepracoval a zatím o něm víme jen velmi málo. Právě to je vzrušující. Musíme si pořád klást nové výzvy. Nejen kvůli lidem, kteří sledují mou práci, ale také kvůli těm, kteří se mnou pracují, a kvůli svému vlastnímu tvůrčímu vývoji.
Vaše studio funguje téměř dvacet let. Jaká tvůrčí výzva vám pořád připadá nedosažitelná?
Po dvaceti letech podnikání neustále hledáte ve své práci určitou utopii. Přemýšlíte, jak tvoříte, jak funguje firma, s jakými lidmi pracujete a v jakém prostředí. Pochopil jsem, že ona utopie, kterou ve své práci neustále hledáte, neexistuje. Důležitá je cesta. Pořád je ale spousta věcí, které bych chtěl zkusit. Navrhovat audiotechniku, inscenovat divadelní představení, znovu se věnovat scénografii, natočit film. Nepochybuji, že něco z toho udělám. Jestli stihnu všechno, nevím. Ale pokusím se.
Potřeboval byste dvojníka. Čtyřiadvacet hodin vám nestačí.
To je pravda. Jak se firma rozrůstá, máte čím dál méně prostoru pro spontánní rozhodnutí. Všechno musí projít určitým procesem. Proto když začnou věci nabývat příliš velkých rozměrů, rád se vracím zpátky do dílny. A přesně to teď dělám s novou kolekcí.
Když jsme mluvili o Alexandru McQueenovi, vzpomněla jsem si na dokument, v němž vyprávěl, jak zůstával ve studiu sám dlouho poté, co všichni ostatní odešli domů, protože právě jeho jméno bylo podepsané pod vším, co vznikalo. Bylo v tom něco smutného. Je těžké udržet si kontrolu, když se vaše vlastní studio rozrůstá?
Jsem úplně jiný člověk než Lee McQueen. Narodil jsem se, abych tvořil, ale zároveň i proto, abych byl podnikatelem. Možná to souvisí s mou minulostí v divadle a na umělecké škole. Učí vás tam prosadit se, získat roli, stát se hvězdou. Nikdy jsem netoužil po slávě, vždycky mi šlo především o tvorbu. Zároveň se ale nebojím vystoupit do popředí, tvrdě pracovat ani spojovat avantgardu s komercí. Nepovažuji se za workoholika. Pro mě je tohle můj život. Moje poslání. Sdílím ho se svým manželem, který je zároveň mým obchodním partnerem. Nemáme děti; tohle je naše dítě. A když mluvím o práci, nemyslím tím povinnost nebo dřinu. Myslím tím své životní dílo. Proto v tom necítím ten smutek.
Rozhodně smutně nevypadáte. Naopak působíte, jako by vám to všechno přinášelo obrovskou radost.
Vogue
Doporučuje
Vůně
Překvapivé spojení, překvapivý styl, překvapivé emoce. Nová česká gurmánská vůně míří na DesignBlok
Cindy Kerberová17. 9. 2026
Design
Praha rozsvícená designem. Je tu 28. ročník DesignBloku
tým VOGUE16. 9. 2026
Vogue Leaders