Design
Foto: Martin Faltejsek
Erwan Bouroullec: Hledět nad rámec jednotlivce mi umožňuje zabývat se otázkami civilizace
Jana Zielinski14. 10. 2025
Mezi nejzajímavější hosty letošního Designbloku patřil francouzský designér Erwan Bouroullec. Laskavý a inspirativní rozhovor o jeho tvorbě a životě s ním pořídila ředitelka a zakladatelka festivalu Jana Zielinski.
Foto: Ondřej Holub
Jana Zielinski a Erwan Bouroullec
Miluji vaše internetové stránky. Jsou něco jako symfonie či píseň, velmi poetické. Vysvětlujete na nich své chápání času, života i tvůrčího procesu. A vaše současná díla jsou také perfektní kompozice. Vyrůstal jste v Bretani. Ovlivňuje místo, kde vyrůstáme, nějakým způsobem náš následný život?
Vyrůstal jsem na venkově a příroda pro mě zůstává zásadním zdrojem inspirace a kontemplace. Také pocházím ze zemědělské rodiny. Viděl jsem své prarodiče, strýce a tety, jak pracují na poli, takže jsem vyrůstal obklopený lidmi, kteří tvrdě pracovali a kteří pracovali na sebe. A nešlo jen o pěstování rostlin, ale také o různé DIY (do it yourself) projekty a řešení. Skutečně si myslím, že mnohé zásadní, jednoduché poznatky ohledně tvorby, proporcí a materiálů pochází z tohoto raného formativního období mého života.
Studoval jste umění, ale velmi brzy jste začal pracovat jako designér. Vyčítal jste si někdy, že jste začal více času věnovat designu?
Nikdy jsem si nevšiml jakéhokoliv rozdílu mezi energií, kterou jsem věnoval uměleckým dílům během studií, a pozdějšími designovými projekty. Dá se říct, že na osobní úrovni byl můj záměr vždy stejný. Zároveň jsou umění a design velmi odlišné obory, a to zvláště v tom smyslu, že divák se k umění musí osobně nějak postavit, zatímco nad každodenní kulturou prostředí, ve kterém žijeme, nemusím příliš přemýšlet. Mám dojem, že design je pro mě ideální, protože jde o kolektivní záležitost a nemusí být nijak okázalý. Upřímně myslím, že bych se v té osamělosti a cílené provokaci umělce mohl ztratit.
Foto: Ondřej Holub
Erwan Bouroullec
Proces designu jste v minulosti přirovnal k programování. Jak jste to myslel?
Je mnoho důvodů, proč si myslím, že design a programování vyrůstají ze stejného základu. V designu jde o nastavení jistého počtu operací, které je potřeba vykonat stejným způsobem znovu a znovu. Například židli vytvoříme tak, že vezmeme čtyři nohy, pak přidáme dvě plochy, které tvoří sedák a opěrák, ošetříme povrch atd. Moc se to neliší od programování: vytvořte skupinu množin, propojte je, nechte je pracovat jistým směrem.
Ale kouzlo počítače je v tom, že parametry se mohou vyvíjet a může jich být nepřeberné množství, takže to nevyhnutelně předpokládá jistou evoluci. To nám poskytuje možnost vytvářet věci, které bych si třeba sám původně nedovedl představit. Je velký rozdíl mezi tím, když začneme fyzickým náčrtem s jednou konkrétní myšlenkou, a programováním, které má jisté pevné limity. Hledám tvary, které jsem si nedovedl předtím představit, a programuji skrze pevná pravidla, abych nalezl něco nečekaného.
Dovedete vytvořit nějaký počítačový program?
Ano, v posledních deseti letech jsem se to naučil, ale přesto v tom nejsem nijak dobrý. Nicméně určitě mi to stačí k tomu, abych dovedl udělat, co potřebuji. Začal jsem se učit hezky krůček po krůčku po svém angažmá u Samsungu (Serif TV), kde jsem měl pocit, že musím opravdu pochopit digitální obsah televizoru. Původně jsem pracoval jako digitální designér a postupně pro mě bylo snazší chápat logiku počítačového jazyka. Tak jsem se ho začal učit. Rád se učím nové věci, hlavně různé techniky. Je to zásadní pro myšlení a objevování nových věcí. A během svých projektů jsem se také hodně naučil: třeba šití, sváření, samozřejmě práci se dřevem a pak také právě programování a práci s digitálními nástroji. Vždy jsem to tak dělal.
Foto: Ondřej Holub
Hovoříte o své lásce k venkovu, ale také o tom, jak milujete pocit z městské džungle Paříže, která byla vašemu srdci vždy blízká. Kolik času trávíte na venkově a kolik ve městě, kde také pracujete?
Paříž je pořád hlavní centrum, ale Burgundsko už se mi stalo druhým domovem, mám tam rodinu a také tým svého studia. Vlastně můžeme do Paříže kdykoliv anebo naopak nemusíme. Je to na nás. Ale musím říct, že jsem vždy byl spíše vesnický kluk. V Paříži a na jejím předměstí jsem vždy žil tak trochu jako v „džungli“ – v takovém velkém městě se můžete vždy stát neviditelným. Můžete kontemplovat a procházet i objevovat čtvrti a jejich obyvatele, jako byste se procházela lesem.
Jak dovedete udržet pracovní a osobní život v rovnováze?
Jsem strašně důsledný, co se týče mé práce a péče o rodinu. Obojí dělám velmi intuitivně a nesnažím se jen plnit obecná očekávání o tom, jak by taková péče měla vypadat. Takže se často dovedu od mnoha věcí oprostit. Ale nejsem moc dobrý v udržování té rovnováhy, o které mluvíte, protože mě hodně ovlivňují pocity. Hodně věcí v mysli prostě nedovedu vytěsnit. Občas je to požehnání, ale často mi to dělá problémy.
Jaké místo máte nejraději na světě?
Právě proto, že jsem se narodil na venkově, je pro mě Burgundsko velmi přirozeným prostředím. Myslím, že tam jde nejvíce o vjemy: horko, déšť, kameny, bláto, pachy a vůně, zvířata, různé konstelace oblohy… Miluji být obklopený krajinou, protože tyto různé vjemy doslova vyživují mé tělo i duši. Většinou se z mého místa pobytu moc nevzdaluji, jen občas nakoupit jídlo a potřeby. A víc stejně nepotřebuji.
Foto: Ondřej Holub
Kdo patří mezi vaše nejoblíbenější designéry a umělce?
Vždy jsem oceňoval dílo Jaspera Morrisona. Líbí se mi jak konceptuální idea jeho děl, tak samotné její ztvárnění. Je opravdová osobnost, která udala tón mnohému, co se za poslední desetiletí ve světě designu přihodilo.
A v umění jsem vždycky obdivoval minimalistické a konceptuální přístupy Sola LeWitta, Carla Andrého či Roberta Smithsona. Ale kresbu a malování se učím již od pěti let a vždy se mi líbily velké, abstraktní malby. Mými hrdiny jsou třeba Gerhard Richter, Baselitz či Per Kirkeby. Avšak nakonec je mým oblíbeným uměním vždy nějaká píseň, ta se mění velmi často. Naposledy to je neuvěřitelný cover Smells Like Teen Spirit od Patti Smith.
V rámci své praxe pracujete i pro velké značky, často třeba pro Vitru. Co pro vás Vitra znamená? A jak jste s ní vůbec začal spolupracovat?
Ještě bych mohl zmínit třeba značky Hay, Ligne Roset, Flos, Kvadrat… Všechny pro mě hodně znamenají, ale Vitra je skutečně výjimečná, protože jsme se s ní společně s Ronanem seznámili velice mladí. Rolf Fehlbaum, který tehdy značku vedl, pro mě byl velmi inspirativní osobností a držel nad námi ochrannou ruku, byl pro nás téměř jako člen rodiny. Chránil nás, protože jsme s bratrem byli mladí a chyběly nám určité dovednosti, ale zároveň tou ochranou přispíval k tomu, aby naši výbušnou mladickou kreativitu právě takové mezery neohrozily. Byl inspirativní, jelikož kontextem designu je přemýšlet o kolektivně sdílených prostorech, a to mě ovlivnilo už navždy. Hledět nad rámec jednotlivce mi umožňuje zabývat se otázkami civilizace. Jsem mu nesmírně vděčný.
Foto: Ondřej Holub
Váš nejnovější produkt pro Vitru je univerzální židle Mynt. Kde jste čerpal inspiraci?
Asi nejlépe bych svůj záměr popsal tak, že jsem toužil po univerzální eleganci v kombinaci s velmi současným výkonem. Tím výkonem mám na mysli ergonomičnost, ale zároveň dobré zásady moderní výroby, to vše propojené s jakousi radostnou střízlivostí. Zároveň hrála zásadní roli elegance. Občas mě dost rozesmutní fyzická realita světa kolem nás – věci jsou mnohdy vyrobené nekvalitně nebo šité horkou jehlou, jsou neotesané nebo disproporční, a to všechno vede ke smutnému okamžiku, který nijak nevzdává hold kouzlu člověka. Elegance je způsob, jak otevřít lidem náruč tím nejlepším možným způsobem. Vitra má dlouhou tradici nadčasové klasiky, jako jsou například designy manželů Eamesových, ale současně je to úžasná technologická společnost. Takže pro mě je spolupráce s nimi v podobě této židle vlastně životním úspěchem.
Naprosto zbožňuji vaše nové osvětlení, které jste navrhl pro Flos a představil v Miláně. Co pro vás znamená světlo? A jaká byla cesta k tomuto objektu?
Na Instagramu jsem zveřejnil krátké video, kde moje tehdy desetiletá dcera tu velkou nástěnnou lampu tvoří. Video jsem opatřil coververzí písně od Cindy Lauper Girls Just Want to Have Fun. A to video vlastně hovoří za vše: světlo je kouzelné, protože představuje čistou energii, kterou všichni potřebujeme, a nevidím důvod, proč bychom se nemohli stát zábavnými kouzelníky, kteří to světlo vlastnoručně formují. Mnohem raději věci dělám než o nich jen přemýšlet, protože v průběhu práce se prohlubuje vaše pochopení – vaše ruce, vaše oči a celé vaše tělo sbírá bohaté a jemné předivo informací. Stejné je kouzlo lesa, kde se sice nic neděje, ale váš mozek nedokáže nic zpracovat, jen vnímáte okolí a těšíte se z něj.
Byl jste už někdy v Praze nebo v České republice? Spojuje vás něco s českým designem nebo průmyslem?
Byl jsem tu před dvěma lety na týden s rodinou, zamiloval jsem si to tu a město mi učarovalo. Miluji historii a Praha nese nespočet znaků doby, má neuvěřitelnou a komplexní chuť. Metropole císařů, sovětská nadvláda… Koupil jsem si tu tričko Sparty Praha a košili, což je taková naše tradice. Jsem moc rád, že jsem tu zase.
1 / 8
Designblok Talks na Designbloku 2025
Vogue
