Origami, ale i důležité postřehy, co ještě letos módní značky přivezly do Milána

Philippe Starck přehodnocuje svou práci! Na loňském veletrhu Milan Furniture Fair představil nový druh sedadla, židli Miss Dior. Ve spolupráci se slavným módním domem se vrátil k ikonickému ludvíkovskému designu, který se pro jeho tvůrčí portfolio stal signifikantní. Údajně tak ale učinil naposled. S tímto comebackem si totiž přeje manifestovat cíl, který si ke sklonku své kariéry stanovil: všechny objekty, co kdy vytvořil, postupně  dematerializovat, tedy zbavit přebytečného materiálu a prvků. Co nejvíce je zjednodušit, dokud se nestanou samotnou extrakcí jednoduchosti. „Vytvořit letadlo znamená udělat ho co nejlehčí, aby se mohlo vznést, s designem židlí by to nemělo být jinak,“ dodává na konto nové židličky. Coby symbol letošní milánské instalace si ji Dior vybral, i přestože od uvedení modelu brzy uplyne rok. 

Ale není sama, kterou můžeme obdivovat. K židličce známé nejen z Christianových ateliérů přibylo v letošním roce ještě křeslo Monsieur Dior, které vzdává hold samotnému zakladateli módního domu. A prý se jedná o zatím nejpokročilejší spojení savoir-faire a technologií, kterou maison v oblasti designu uvedl. Leštěný nebo lakovaný hliník doplňují delikátní textilie v ještě delikátnějších barvách. Úchvatné, bezesporu. 

Spolu se scénou, do níž byla zasazena, měla svým charakterem evokovat panorama hor při východu slunce. Na tom se zřejmě všichni neshodneme. Patrná je naproti tomu její nepodobnost ničemu, co doposud ve studiích Bottega Veneta vzniklo. Kabelka, kterou Matthieu Blazy představil v butiku na Via Monte Napoleone, budí trochu rozpaky. Doplněná byla instalací ze skulpturálně vymodelovaného papíru a pryskyřice potřísněné barvami od architekta Gaetana Pesceho. Projekt Vieni a Vedere, tedy přijďte a uvidíte na první pohled, připomínal vizuální hádanku. 

S takřka devadesáti miliardami tun textilního odpadu jsme se již skoro smířili. Bolestné, ale dalšímu kolapsu můžeme předejít, když se naučíme pracovat s odpadem z elektroniky, který pomalu ale jistě začne textil dorovnávat. Bas van Abel tvrdí, že musíme začít opravovat a z elektronického odpadu vytvářet doplňky nové. Vede přitom start-up Fairphone, který se zaměřuje na tvorbu ne sice tak výkonných, ale přesto spolehlivých alternativ současných iPhonů z vyřazených komponentů. Mimo jiné je dodává třeba pracovníkům veřejných složek v odloučených lokalitách. Svou přednášku v rámci konferenčních bloků projektu Prada Frames uvedl jednoduchou myšlenkou: „Když něco nemůžeme otevřít, patří nám to vůbec?“ Narážel tím na skutečnost, že právě zákazníkům značek jako Apple nebo Nintendo není ze strany výrobce dovoleno dostat se k vnitřním součástkám produktu, tudíž jej ani nelze jakkoliv repasovat či opravit. Mobilní telefony Fairphone naproti tomu dovolují vlastní adaptace (a to i ve středu produktu) každému, kdo si na ně troufne, čímž můžete přímo ovlivňovat životnost přístroje. 

Nebyl však jediným zajímavým řečníkem. Program rozhovorů a přednášek pro Pradu zorganizovala dvojice designérů s teoretickým přesahem — Andrea Trimarchi a Simone Farresin, kteří vystupují pod jménem svého studia Formafantasma. Všechny inspirativní vize, myšlenky a postřehy, které v Teatro Filodrammatici nedaleko La Scaly zazněly, si můžete přehrát na stránkách značky. 

„Made in Italy“ je jistota. Značka Tod’s to připomněla sérií fotografií od Tima Walkera s názvem The Art of Craftsmanship, která kromě jednotlivých profesí představila i specifické řemeslné nástroje. Fotografiemi zútulnili interiér prodejny na Via Monte Napoleone. 

A hodnotou tradičního italského umu zakomponovali i u Jimmy Choo. V butiku na Via Sant'Andrea nainstalovali schéma ze skla foukaných, dohromady pospojovaných hlavic, připomínajících osobité diamantové motivy značky.  Tyto dokonalé, nepravidelné, okázalé, a přesto vkusné objekty vytvořili pro Jimmy Choo u Venini.  

Některé subjekty se naproti výše zmíněným experimentálním přístupům, projektům a kurátorským počinům rozhodly, jako obvykle, vydat ze svých oddělení designové a interiérové kolekce a chtějí, abychom je, přirozeně, brali stoprocentně vážně. Zatímco s Hermés porcelánem to jde celkem snadno, při pohledu na další objekty v řadách úchvatných a exkluzivních se nedá zabránit lehkému úsměvu. 

Lampa Souffle d’Hermès vypadá jako policejní majáček, tedy alespoň na první pohled, dokud se nezapne. Světlo z ní totiž navozuje dokonalou atmosféru, jak prostupuje sklem, vytváří malá světelná zákoutí jak z interiérových katalogů sedmdesátých a osmdesátých let. Jde přitom proti charakteru dosavadního stolního osvětlení domu Pantographe, které díky grafickému a lineárnímu charakteru vypadá skoro jako plakát. A tento rozdíl, tato uzemňující podstata kontrující odzbrojujícímu minimalismu, pak jako by umocňoval estetický dojem ze zbytku kolekce, jež u Hermés na Salone představili. Je jednoduchá, ale rozhodně ne minimalistická, ve své věcnosti totiž, zdá se, odráží dobu, v níž potřebujeme silné pilíře, ne redukované prvky. Autorem návrhu je Harri Koskinen, který se prací s tlustostěnným sklem v mohutných objemech proslavil. Na porcelánu se zase vyřádil Jochen Gerner, kreslíř a ilustrátor, který použil abstraktní geometrické tvary (ve skutečnosti ale na Instagramu rezonují jeho roztomilé malůvky pejsků — škoda, že si nenašly místo i na talíře, u Hermés by to unesli). Tento nový servis a nejen on, obsadil výstavní prostor La Pelota na Via Palermo. 

Louis Vuitton si žádá osobnosti, a tak to je i naopak. Marcel Wanders je showman, pro kterého je i umyvadlo pop kulturní refrence; Fernando a Humberto Campanovi zas skvělí technologové, kteří rozumí designové klasice; Alberto Biagetti a Laura Baldassari z kanceláře Atelier Biagetti vetešníci, co vytahují kýče minulosti a dělají z nich zase cool předměty; zatímco Yael Mer spolu s Shayou Alkalay ze studia Raw Edges doplňují tuhle směs svými někdy až autistickými geometrickými principy. Všichni tito tvůrci pracovali na jedné kolekci, avšak každý s jiným zadáním. Vznikla tak sice nekoherentní, nicméně velmi pestrá kolekce, kterou u Louis Vuitton označují souslovím Objets Nomades (tradice těchto kolekcí má původ v roce 2012). Origami misky sice nejsou v porovnání s ostatními předměty největší, ale největší pozornost vzbuzují. Solitér i část šatní výbavy. Každá je vyrobena z jediného kusu kůže, což se při pohledu na fotografie skoro ani nezdá reálné. K vidění byly ve Fiera Milano exhibition centre.

Se stále poměrně novým kreativním vedením a expresivním návrhářem Marcem De Vincenzou v čele se Etro vrací k tradici textilních kolekcí. Marco pracoval s americkou malířkou Amy Lincoln, která plátna vytváří z barevných, do sebe se vpíjejících ploch, zachycující třeba úsvit nebo období ranní rosy. Zní to možná jako kýč, ale Lincoln patří k vlně umělců vytvářejících díla se siným dekorativním vlivem, která ve Státech teď velmi rezonuje (podobnost lze hledat například s tvorbou Josepha E. Yoakuma). Díky symbolice a odstínům motivy připomínají přerastrované dílo fauvistů. Látky jsou delikátní, jak jinak, kašmírová deka budiž důkazem. Obnovená textilní kolekce udivovala návštěvníky milánského Etra butiku na Via Monte Napoleone.