Zářijová Vogue CS věští, že budoucnost je ve vás. Jděte a tvořte

Zvuk průvanu. Závěs se zlehka pohne. Uprostřed místnosti se třpytí skleněná koule. V kruhu kolem ní sedí Adéla, Dužan, Matyáš, Marie, Hana a Margaréta. Na protější straně Madam Vogueira, v hedvábném turbanu a s pohledem ostrým jako stránka časopisu, o kterou se říznete.

Madam Vogueira:
Vítám vás, poutníci světa, ve kterém věci vznikají a málokdy zanikají. Právě jste položili své ruce na můj prastarý stůl a tím mi nabízíte otisky svých duší... Cítím sílu, slyším melodii, vidím světla reflektorů. Začneme?

Adéla (důrazně artikuluje):
Chtěla bych vědět, kam až může vést můj hlas...

Vogueira:
Tvůj hlas, dítě, bude slyšet až za oceánem. Vidím tě – ne v K-popové dívčí skupině, ale na vrcholu vlastní planety. Tvoje čárka ve jméně bude ikonická. „É“ jako éra. Album? Vyhraje Grammy. A pamatuj, platí, co si myslíš: „Nemusím být nejtalentovanější, ale odmakám si to.“ Právě proto jsi nezastavitelná.

Dužan (s úsměvem v očích):
A co já? Řekněte mi, jestli se ještě někdy podívám do Chebu... jinak než ve flashbacku.

Vogueira:
Ó, Dužane, tvůj Cheb... bude legendou. Nejenže Letní škola přeroste všechny hranice, ale otevře novou epochu českého filmu – říkejme jí neonový realismus. Tvůj další film? Zavede tě na Berlinale. A ten výlet, co jsi chtěl s tátou? Ten přijde. Ale po červeném koberci, ruku v ruce.

Matyáš (opatrně):
A co když se netrefím? V hodu oštěpem. Nebo na scéně Jatek78.

Vogueira (s poklepáním o kouli):
Milý Matyáši... tvůj oštěp trefí nejen terče, ale i srdce. Staneš se symbolem propojení těla a umění, olympijský finalista, a přitom si lidé tvoji tvář spojí s herectvím, stejně lehce jako u Stevea McQueena. Trénuj si už podpis na autogramy.

Marie (klidně):
A co moje obrazy? Budou v nich lidé umět číst?

Vogueira (zamrká):
Tvůj hlas je už slyšet. Tvůj videoart se stane manifestem nové generace. Budeš kurátorkou revoluce, ženou, co přepíše dějiny vizuální kultury. A jednou... jednou tvé dílo zazáří na Bienále v Benátkách. Váš Middevil se stane mýtem.

Hana (tiše, ale pevně):
Bude prostor pro mé vysněné ticho? Pro tvorbu bez tlaku? Anebo podlehnu komerci?

Vogueira (jemně se dotkne její ruky):
Čas tvého klidného soustředění nastane. Budeš mít ateliér s výhledem do lesa, plný světla. Tvůj přístup ke sklu – poetický i udržitelný – osloví svět. Rossana Orlandi bude teprve začátek. Jednou přijde tvá vlastní galerie v Tokiu nebo Kodani. A studiový nepořádek, v kterém se věci proplétají a vynořují se nové? Ten bude tvé chráněné území.

Margaréta (s obavou v hlase): A co když mě unese oceán?

Vogueira (zavře oči):
Nech se unést. Budeš surfovat i tisknout, nejen na textil. Tvé vzory ponesou duch vody, soli a slunce. Vymyslíš látky, které budou měnit barvu podle nálady nositele. Někdo dělá módu, někdo interiéry. Ty budeš dělat vzpomínky, na které se dá sednout. Tvůj potisk proto bude mít vlastní hashtag a čekací listinu. A interiéroví architekti si napíší na svoje seznamy poznámku Potřebujeme to do domu nového klienta.

Skleněná koule se rozjasní. Všichni se na chvíli odmlčí.

Madam Vogueira (postupně pohlédne každému hluboko do očí):
Budoucnost je ve vás. Každý z vás je plamen, který nepohasne. Jděte a tvořte. Až budete nejistí, vzpomeňte si na tuhle chvíli.

Věříme ve vás a věštíme vám zářnou budoucnost, protože jste mladí, neklidní a máte talent. Ať už se jmenujete jakkoli.

DANICA KOVÁŘOVÁ
Editor-in-Chief