VOGUE editorial: Přeměny a návraty

Dlouho jsem nevěděla, k čemu vztáhnout úvodník, který se má týkat tématu čísla Metamorfóza – v mém výkladu i návratu stejného v nové podobě. K revivalu plíškových šatů Paca Rabanna, kaméliových potisků Chanel jako ze šedesátých a sedmdesátých let? K vlivu Rafa Simonse na osobnosti z jeho týmu? K udržitelnosti v podobě oprav oblečení a kabelek? Pořád mi to bylo málo. Vždyť si dílky skládačky tohoto čísla do smysluplného obrazu poskládáte jistě sami. Pak jsem odjela na fashion week do nejkrásnějšího města na světě a obsah editorialu se vlastně napsal sám.

Tísním se v přeplněném pařížském metru. A pozoruji. Stejně jako před dvaceti lety, když jsem v tomto městě, které je pro mě pořád naprostým estetickým přeludem, byla jako turistka poprvé. Tehdy jsem týden bydlela u své kamarádky na rozhraní 8. a 17. arrondissementu a metrem jezdila objevovat památky, muzea a galerie každý den. (Taxík byl příliš velký luxus a sdílená kola tehdy rozhodně neexistovala.) Jen tehdy jsem si mohla dovolit ustrnout pohledem na lidech, s nimiž jsem nastoupila do vagonu, o něco déle. Dnes si člověk koleduje o problém.

Co asi dělá žena sedící na sedačce pode mnou, nad níž se klátím ze strany na stranu, když metro v tunelu zatáčí? Má uniformu typické Pařížanky: ohrnuté džíny, kovbojky, hnědou kabelku Jerôme Dreyfuss, šátek kolek krku, krátkou bundičku Zadig & Voltaire a učesaně neučesanou hřívu kaštanových vlasů, které si sem tam rukou nonšalantně prohrábne a přehodí ze strany na stranu. Telefonuje a směje se, loučí se „Bisous, chérie!“. Byl to manžel, milenec, matka, dítě, nebo kamarádka, s kým se loučila?

Jede domů vařit večeři, nebo na skleničku s přáteli, možná na rande?

A jak těžký dnes měla den?

Jak Ona zvládá všechny své životní role? honí se mi hlavou.

Jak je vlastně zvládám sama? A co by naopak hádala Ona, že dělám já?

Pokouším se uvědomit si plně ty dva momenty.

Danica tehdy, v metru, v Paříži poprvé, a Danica dnes, poosmnácté.
Jakou proměnou jsem prošla? Jak moc jsem jiná nebo stejná?

Vizuálně jsem starší i lépe oblečená, jinak se líčím a mám delší vlasy. Camperky a tašku z Kookaï jsem vyměnila za lakovky Carel a saddle bag od Dioru. Ale to je jen slupka, která vás zařadí do socioekonomické skupiny a dodá vám na eleganci. Co podstatnějšího se změnilo? Rozhodně přibylo těch rolí. Tehdy jsem byla jen dcera, studentka a kamarádka. Byla jsem single, neměla dítě, partnera, rodiče ještě neměli zdravotní potíže, takže v té době pro mě byli opěrným pilířem a vrbou, když bylo potřeba. A to nebývalo často. Nevedla jsem žádný tým, jen sebe. Objektivně by se dalo říct, že jsem to byla víc jen Já. S méně povinnostmi, starostmi, odpovědnostmi. Nezahlcená, s možností se soustředit jen a jen na sebe. Ovšem také s menším sebevědomím, zkušenostmi a zbytečnými úzkostmi.

Víc rolí = víc překážek a zkoušek = možná méně energie, ale víc odolnosti a paradoxní pocit, že ne tehdy, ale teď jsem to víc Já, i když „svého“ času mám jen minimum. Metamorfóza spějící ke komplexnější osobnosti. To se se mnou stalo.

Vystupuji z metra na Concorde a prodírám se masou fanoušků, paparazziů, turistů a dalších zvědavců. Za pár minut začíná přehlídka Dior dámské kolekce SS24. Usedám a sleduji, jak ochranka kohokoli stojícího u zdí vyhazuje ze sálu, nekompromisně. S prvními vteřinami show všichni chápeme proč. Po celou dobu defilé se na zdi totiž promítá videoinstalace Not Her italské umělkyně Eleny Bellantoni, obsahující feministická hesla a komentáře. Připomíná postupné odmítání všech klišé, která ženy zjednodušeně řadila a stále řadí do předem definovaných kategorií. „Žena je aktivním subjektem historického procesu a nelze ji omezit tím, že je objektem touhy patriarchátu.“ „Ruce pryč, když říkám ne, oči pryč, když říkám ne.“ „Tvé tělo je poetické, tvé tělo je politické.“ „Nejsem jen matkou, ženou, dcerou?“ „Už nepatřím nikomu jinému: Vždy volám sama sobě.“

Když se zbavíme všech těchto nálepek, vrstev, rolí, co vlastně zbude? Čistá ženskost. Najednou mi to dojde. Ano, to je ta věc, ve které jsem se doufám nezměnila. V té vnitřní ženskosti, ve vášni pro věci a okolnosti, které uchvacují jen mě. V citu pro svět, ale především v citu pro sebe samu.

Slovy Bellantoni: „Ať má fantazie vykreslí geografii mého těla.“

DANICA KOVÁŘOVÁ
Head of Editorial Content