Toxic solitude na farmě u lesa

Romantická představa prázdnejch nocí, tmy bez hluku aut a kolem jen ASMR lesa a domestikovaných zvířat žijících při jeho okraji. Život na farmě a on jediný její obyvatel, farmář. Jedinej on, týpek pod hvězdama, co fakt nehledá ženu. Vlk samotář. Sigma Sober boy bez vlivů emocionálních, natož fyzických, co tvrdí, že city dávno ztratil. „Hlavně se do mě, kočičko, nezamiluj, já nic necítím.” Dobře, pane farmáři.

Řekl mi poté, co jsme se potkali na ulici poprvé. Jeda na koni, kolem tři německé dogy, mě pozval k sobě na farmu. Seděl na vysokém valachovi – bez sedla, bez trička, maličko chlupatá záda. Jeho kůň nervózně tančil na místě, když jeho pán z nadhledu koňského hřbetu hledal můj profil na Facebooku, abychom se mohli potenciálně domluvit na srazu. Kámoška, co stála vedle mě (nijaká fanynka do koní), říkala: „Wow, chceš ho?" „Dej mu tři dny,” odvětila jsem a usmála se svým klasickým I'am bpd baby and i love it even i cannot survive that shit but i dont care pohledem. Napsal mi ještě ten den. Napsal mi však na můj fan fcbk, který používám zřídkakdy, jelikož v rámci své hudební extistence funguju spíš na Instagramu. Po dvou dnech jsem si vzpomněla a říkala si hmmm, tak že bych mu napsala? Podívám se na fb a hle: „Co teda podnikneme?” Zpráva před dvěma dny čerstvá jak celé seznámení, jaj. Neříkám, že jsem na něj po ty dva dny občas nepomyslela. Načež tedy zpráva dala zprávu a ono ikonické rande mohlo započít. Lets go!

Čekám tedy, až pro mě přijede, na čemž není v rámci randicí etikety nic ultra speciálního až na to, že týpek zapřáhl koně a vyzvedl mě vozem!!! Aha, O.K. Jakože bude-li mít nějaké red flags, tak toto entrée bude hodně silným protipólem, heh. Prý zas ne tak rád jezdí v sedle. Co víc si koňařka, od dětství již po mnoho let žijící ve velkoměstě a v sedle neaktivní, může přát?

Čím starší jsem, tím víc se bojím. Sice jsem viděla v životě pouze tři horory a obsahu s děsivou či kriminální tématikou se snažím v konzumování kulturní složky obloukem vyhýbat, nebrání mi to však v barvitém představování si každodenních hororových situací. Co už YOLO. Jedu k němu na farmu. Vyzvedl mě na louce. Má tři německé dogy. Jestli mají hlad... Jsem si stopro jistá, že během svého společenského hýření jsem všechny své blízké, bližší i často zcela neznámé účastníky večírků obeznámila s tím, že pokud umřu, chci, aby vydali mé nevydané songy, a že na pohřbu chci zahrát cover na Sound Of Silence od Simona a Garfunkela předělaný Jamesem Blakem. Tři dogy, tři shlédnuté horrory, tři koně, deset km, tři velmi viditelná souhvězdí a doufejme, že aspoň tři čárky na signálu.

Vyzvedl mě, byl fajn. Kůň frkal, psi pobíhali kolem a souhvězdí vystupovala z oblohy. Než jsme se setkali na půli cesty v polích my dva lidsky, přiběhla ke mně ta tři psiska – bez košíků, vodítek nebo páníčka. Být z jiného těsta, tak se po... Naštěstí jsem byla vychovaná s německými ovčáky a psi, jak vy sami, moji čtenáři, dobře z předchozích sloupků víte, mi nejsou cizí. Haha. No, ale literally mě zaskočili. Po pár dlouhých vteřinách předstírání, že holduji nadšení ze tří obřích doggos v mixu s malou poznávací pasivní agresí zvířat, se konečně ze tmy zjevil pan farmář s koněm. Prošla jsem testem? „Ehmm, ofc i did, co sis myslel.”

Představili jsme se jménem, uklidnil psy, oprášila jsem se, v hlavě maličko politovala svůj outfit znečištěný přirodou okolo, a odvezl mě na svoji farmu. Stále bez trička, stále ošlehaný větrem, výřečností mysteriozní a pod hvězdami s dogami a koněm ještě záludnější, než plánoval. Přejeli jsme pole, přeskočili potok a pod svitem měsíce se mi i přes můj špatný zrak rozprostřel výhled na krásnou farmičku na kraji lesa. Vidim absolutní houby, nicméně tohle bylo zřejmé i z rozmazaných obrysů. Napřímil se, nasál noční vzduch a s rozmachem ruky pravil: „Toto celé jsem si udělal sám.” Wow, man. Cítila jsem se jak v těch svých koňských dětských románech. Vše ze stránek najednou bylo na dosah ruky. Stačilo by si jen zajít sundat akrylové nehty, zajít do zdejší nail emergency a přezout boty. Nebo vlastně změnit vše, vše zahodit a zároven si konečně vše vzít. 

Nevnímám se pokrytecky, když cítím, jak se mi dokáží z minuty na minutu měnit hodnoty. Jednou nohou chci stát vzpřímeně v hlubokém blátě showbyznysu a jeho pozlátku a druhou bych bez boty skočila do života tohoto typu bez ničeho, čti do hnoje. Dualita možností je ubíjející díky své nekonečnosti. Uvidíme, čím mě pan farmář ještě překvapí.

Čekala jsem happy ayuhasca, osvobozeného hippíka, gurua Járu, obsesivního šamana bez peyotlu, šutry a čaje... Nenene. Přijeli jsme k němu, obstarali koně, našel mi rybářskou židličku a usedl na pařez vedle mě, jelikož osamělý život v jeho pojetí nevyžaduje základní přípravu pro potenciální návštěvu například ve formě židlí. Nalil mi víno, které jsem si donesla, do hrnku, kolem slintali psi a svítila souhvězdí. 

Primární problém lidí, co žijí až v moc úzké symbioze svými psími parťáky, je ten, že nikdy nebudete v hierarchickem žebříčku před zmíněnými zvířaty. Kdybych měla alergii, nezeptá se. Kdybych nenáviděla psy, musím si asi hned hledat cestu zpátky. To je samozřejmě v pořádku, ale už od začátku vám může dojít, že nikdy nebude vaše přítomnost tou prioritní. Jako v mém prvním sloupku, který jste jistě četli. Hned mi došlo, o co jde. Sex, sex, sex… One-night stand.

Zase se ptal na otázky s očekáváním polovičaté odpovědi. Zase nechtěl propovídat noc. Půl láhve vína venku s následnou otázkou: „Jdeš dovnitř?" A já co? Byla jsem xy km od domova, nedostupnost taxíků, hluboká noc. Zároveň jeho šarm a nezávislost působící na moje smysly fungovaly jako opiát. Šli jsme tedy dovnitř. S námi tři psi. Postel. V posteli psi a jejich chlupy. Horko a srst. Horko, psi a týpek, co je samotář a žije na farmě se svými zvířaty. Animal vibes. Chvíli mě nechá sedět mezi zvířaty a hraje na kytaru romantické melodie. Dojímám se. Chce mě políbit a jeden z jeho psů ho předběhne a olízne mi obličej. „Ňufíčku,” řekne psovi a pak mu dvě minuty vysvětluje, že nestojí o jeho olizování, ale že i tak ho nejvroucněji miluje nadevše. O.K. 

Chce se mi čůrat, zjištuju a tentokrýt víc než vždycky, když tohle musíte říct během romance, tu větu nenávidim. „Musíš ven, nemám tu WC. Jdi do lesa za plotem, ale hlavně nepusť pejsky.” O.K. And then – ugh. Všechno má své meze. I moje romantizace divných situací zřejmě. Vyčůrala jsem se za plůtkem, vrátila se zpět na ochlupené lože a usnula.

Ráno mi dal rajče a okurku ze své zahrádky, vzal auto, uzpůsobil ho prostorem pro spolujezdce lidské, a ne psí rasy a hodil mě domů. Když mě vysazoval před barákem, ptám se ho: „No, tak chceš mi dát pusu?” Ehm: „Víš, já nemám emoce, kočičko, pusa se nedává, hlavně se nezamiluj,” letmo mě líbnul na tvář a odjel.

Po pár dní mi od něj přicházely zvláštní zprávy, které rozhodně nevypovídaly o nedostatku emocí. Já bohužel s vlky ale zřejmě běhat nedokážu, psí chlupy na těle mi vadí a raději bych private jet. Můj romantický návrat k jakýmsi románovým kořenům se tedy ještě posouvá. Podpatky a cosmopolitan prosím a pak až mi oznam svůj net worth. Nicméně děkuji, omlouvám se, snad někdy na viděnou.