Voice Of Change

Andrea Běhounková14. 11. 2019

Jedenáctého března 1988.
Rychlík z Ústí nad Labem do Prahy byl nacpaný k prasknutí.
Až na pár výjimek byli všichni cestující oblečení v černém.

Těžko se to popisuje a i tak se obávám, že emoci toho dne nejde vyjádřit. Představte si, že je vám patnáct let. Patnáct a půl. To, že vás rodiče pustí do Prahy, je malý zázrak. Žijete totiž v zemi a v době, kdy se jezdí tak akorát o víkendu na chalupu nebo o prázdninách na pionýrský tábor. Samozřejmě v doprovodu rodičů nebo vedoucích. (Pokud netušíte, co je pionýrský tábor, tak si představte bootcamp nebo team building v přírodě s tím rozdílem, že to není hra.)

Foto: Gorka Postigo

To, že se konal koncert skupiny Depeche Mode v Praze, já na něj sehnala lístek, dala za něj všechny svoje úspory, a ještě přemluvila rodiče, aby mě na něj pustili (vracela jsem se nočním vlakem), je srovnatelné se situací, asi jako kdyby dnes váš oblíbený zpěvák, zpěvačka nebo hudební skupina měli koncert v jiné galaxii a Elon Musk vám nabídl místo ve svém raketoplánu. Anebo naopak jako kdyby přijeli k vám domů a zničehonic hráli u sousedů na zahradě. Najednou tak blízko, ale i tak daleko.

Koncert trval hodinu a půl, já z něj žila ještě rok. Množství adrenalinu přebilo až cinkání klíči v listopadu následujícího roku.

Až budete číst tyto řádky, budeme slavit 30. výročí sametové revoluce. Třicet let svobody. 10 950 dní bez vězení a strachu. To, že sametovou revoluci vnímá vyloženě kladně jen třetina Čechů starších čtyřiceti let, si vysvětluji jediným možným způsobem. Už zapomněli, co bylo předtím. Nepamatují si, že i v létě bylo šedivo a zima.

I kdyby máslo stálo sto eur a na Hradě se střídal Spejbl s Addams family, změna režimu URČITĚ stála za to. Kdyby to tehdy nevyšlo, nepsala bych například úvodník do Vogue. A pokud bych ho přece jenom psala, musel by si ho po mně někdo přečíst a polovinu by pravděpodobně zcenzuroval. Přesně to se mi stalo ve školním časopisu, do kterého jsem napsala reportáž o koncertě Depeche Mode. Tehdejší editor (a předseda školního výboru SSM) mi vyházel pasáže o tom, jak byl koncert skvělý.

Nahradil je větami, že členové kapely byli statičtí a jejich hudba dopředu naprogramovaná. Nesouhlasit jsem si nedovolila. Vyloučili by mě ze školy.

Ano, i o tom je svoboda.
Tedy hlavně o tom.
O svobodě slova.
Kdyby to před třiceti lety neklaplo, bůhví, co by bylo.
Vogue CS by nebyla.
Byly by hranice.
Instagram by byl, ale na našem území blokovaný.
Sto procent Čechů starších i mladších čtyřiceti let by všechno vnímalo vyloženě kladně. Chtě nechtě.

S Depeche Mode tehdy v březnu 1988 přijel do Prahy i Anton Corbijn. Jejich dvorní fotograf a režisér, který mimo jiné natočil kultovní videoklip k hitu Personal Jesus. V září 2019 Anton nafotil pro československou Vogue cover story s jednou z nejúžasnějších hereček a zpěvaček všech dob Charlotte Gainsbourg.

Tak to by určitě taky nebylo.